Anglistka Alice Tihelková sleduje možné nástupce současné britské premiérky, jejíž křeslo se otřásá. Kdo jsou Boris Johnson, David Davis a Philip Hammond?
Britská premiérka zažívá perné chvilky. Idea „silného a stabilního vedení”, se kterou šla do červnových předčasných voleb, bere v posledních dnech zasvé, stejně jako premiérčina popularita. Z opatření, která jí na oblibě nepřidala, připomeňme například pokus získat podporu ultrakonzervativních severoirských unionistů slibem jedné miliardy liber pro Severní Irsko, a to krátce poté, co odmítla poskytnout finanční injekci krizí stiženému zdravotnictví se slovy, že „peníze nerostou na kouzelném stromě”.
Veřejným míněním zatřásl i požár věžáku Grenfell Tower, který kromě bezpečnostních pochybení v bytové výstavbě odhalil i důsledky politiky škrtů postihnuvších hasičské sbory právě v době, kdy byla Mayová ministryní vnitra. Úkorně je vnímána i skutečnost, že se premiérka na rozdíl od lídra labouristů Jeremyho Corbyna odmítla s přeživšími požáru setkat. S problémy Mayová bojuje i na půdě parlamentu – naprázdno vyzněla například její neobvyklá výzva k užší spolupráci parlamentních stran při formulování vládní politiky. Corbyn k tomu z opozičních lavic jen suše poznamenal, že pokud premiérce došly nápady, měla by si nastudovat volební manifest labouristů.
Olej do ohně koncem minulého týdne přilil exministr Andrew Mitchell, když při večeři s poslanci prohlásil, že Mayová je jako premiérka „odrovnaná” a měla by co nejrychleji odstoupit. Přestože jeho výrok vyvolal u části poslanců nesouhlas, spekulace o konci premiérky přibývají. Kdo ze současných konzervativců má šanci zaujmout její místo? Pohled do médií odhalí tři nejčastěji se opakující jména: Boris Johnson, David Davis a Philip Hammond.
Výstřední aristokrat
Favoritem byl donedávna ministr zahraničí Boris Johnson, politik s pestrou minulostí a značným charismatem. Tento muž, pro svůj vzhled i manýry často nazývaný „blonďatou bombou“, má turecké, ruské a německé předky (jeho celé jméno je Alexander Boris de Pfeffel Johnson) a vzdáleně je spřízněn i s královnou Alžbětou. Podle jeho sestry, novinářky Rachel Johnsonové, disponoval již od raného dětství neukojitelnými ambicemi a na otázku, čím chce být, odpovídal, že „králem světa”. Cestu k úspěchu mu otevřela studia na prestižní soukromé škole Eton a následně na Oxfordu, kde na sebe poutal pozornost nejen svou image velkého blondýna, nýbrž i extravagantním vystupováním a slovní brilancí. Stejně jako jeho spolužák z Etonu David Cameron. byl členem nechvalně známého Bullingdonského klubu, elitního spolku privilegovaných studentů, kteří kromě opulentních banketů a večírků prosluli demolicemi veřejného i soukromého majetku a zlomyslnými kousky na adresu méně urozených spoluobčanů.
Po studiích Johnson pracoval jako redaktor konzervativních periodik jako jsou Times, Telegraph a Spectator a objevoval se i v satirickém televizním pořadu Have I Got News For You. Právě zde se do veřejného povědomí zapsal jako komicky neohrabaná leč brilantní figura výstředního aristokrata bavící obecenstvo neustálým gejzírem slovních hříček a postřehů. Tuto image si ponechal i jako poslanec za Henley-on-Thames a následně jako starosta Londýna. V době, kdy se na politické scéně nedostávalo charismatických osobností, sbíral politické body svou bodrou neformálností a mírně vyšinutým humorem; po jistou dobu byl spolehlivě nejpopulárnějším britským politikem.
Pátravému oku kritiků však neuniklo, že vizáž sympatického klauna může skrývat nutkavou touhu po politickém vzestupu za každou cenu. Snad nejostřejší kritika Johnsona vzešla z pera respektovaného vojenského historika a publicisty Maxe Hastingse, který již v roce 2012 v článku nazvaném „Stane-li se Boris premiérem, odletím prvním letadlem z Británie”, napsal následující:
„Jedním z největších problémů naší společnosti je, že jsme se stali posedlými kulturou celebrit. U našich lídrů už nehledáme důstojnost, vážnost, slušnost ani smysluplnost. Žádáme jen pozlátko, vtipný výstup před porotou StarDance. Znal jsem pár politiků, kteří svou kariéru zahájili před rokem 1945 – lidi jako Roy Jenkins, Denis Healey, Edward Heath, Enoch Powell či Iain McLeod. Jejich společným jmenovatelem, ať už byli z jakékoli strany, bylo to, že do politiky vstupovali s ideou, že mohou věci změnit, Byli opravdoví. Nesejde na tom, zda měli pravdu, či nikoli – téměř všichni v něco skutečně věřili. Dnes aspirujícím politikům chybí jakékoli přesvědčení. Jde jim jen o to, sedět u nejvyššího stolu, vychutnávat si moc, pózovat s červeným ministerským kufříkem, jezdit služební limuzínou a pak odejít, aby zbohatli jako Tony Blair. Boris Johnson byl včera přítomen na konferenci konzervativců z jediného důvodu – aby se předváděl. Dokud je pouze starostou Londýna, je to celkem jedno, ale v roli premiéra by to byl průšvih. Není to člověk, ve kterého lze věřit, kterému lze důvěřovat a kterého lze respektovat jinak než jako vynikajícího exhibicionistu. Chybí mu úsudek, loajalita a rozvážnost”.
Vidina Borise Johnsona jako premiéra však dělá vrásky i těm, kteří jej vidí smířlivěji. Jeho nepředvídatelnost, kavalírská nezatíženost praktickými detaily i neschopnost držet jazyk za zuby může Británii, čelící složitým vyjednáváním o Brexitu, značně zkomplikovat situaci.
Konzervativec s dělnickými kořeny
O něco méně charismatickým, avšak ideově konzistentnějším kandidátem na premiérské křeslo je David Davis. Tento muž je v mnohých ohledech Johnsonovým opakem. Je jedním z mála současných konzervativních poslanců s dělnickými kořeny, ke kterým se hrdě hlásí. Na rozdíl od privilegovaného Johnsona vyrostl na sídlišti a místo soukromé školy prošel státním gymnáziem, tedy institucí, která v poválečných letech představovala pro nadané leč nemajetné děti výtah k lepší společenské pozici. Na univerzitě vystudoval technický obor (britská elita většinou studuje obory humanitní).
S Johnsonem má Davis ale i něco společného, především neotřesitelné sebevědomí a na odiv stavěnou samorostlost. Mezi přáteli má přezdívku „starý boxer“, odkazující na jeho poněkud machistický styl jednání, akcentovaný někdejší službou ve speciální armádní jednotce SAS. V politice má pověst pravicového populisty, schopného přitáhnout konzervativní straně hlasy dělnické třídy. V roce 2005 se ucházel o post lídra konzervativců, avšak z klání vyšel vítězně fotogenický a mediálně vycizelovanější David Cameron. Řada konzervativních voličů toho dodnes lituje; Davis je považován za člověka s pevným politickým přesvědčením, kterého nechává chladným spin a nadbíhání médiím.
Davis je celoživotním euroskeptikem a ve své současné funkci ministra pro Brexit se snaží prosadit verzi „tvrdého“ Brexitu. Na prohlášení francouzského prezidenta Macrona, že dveře do EU zůstávají Británii otevřené, Davis zareagoval slovy: „Odchod nám dává příležitost vybudovat skvělou budoucnost pro Spojené království – takovou, v níž budeme mít svobodu kontrolovat vlastní hranice, schvalovat vlastní zákony a dělat to, co suverénní země dělají”. Mezi řadovými členy Konzervativní strany je Davis aktuálně favoritem; mnozí se domnívají, že by svým antielitářstvím a schopností oslovit širší vrstvy mohl představovat jakousi konzervativní protiváhu Jeremyho Corbyna. Zastáncům „měkkého“ Brexitu či přímo setrvání v EU však představa Davise jako premiéra působí poněkud neklidné spaní.
Seriózní obchodník
Třetím možným kandidátem je současný ministr financí Philip Hammond. Přestože nepochází z privilegovaného prostředí a vystudoval státní školu stejně jako Davis, v současnosti je jedním z nejbohatších členů konzervativního vedení.
Svůj majetek Hammond získal obchodováním s akciemi a činností obchodního konzultanta v řadě odvětví, od zdravotnictví po ropný průmysl. Z uvedených tří kandidátů má nejrozsáhlejší zkušenosti v obchodní sféře. Jeho devízou je i aura serióznosti a stability; pro mnohé je ztělesněním britského konzervativce. Zároveň však disponuje minimálním charismatem; po svém nástupu do vlády v roce 2016 si vysloužil přízvisko „ultimátní nudný účetní“. V situaci, kdy si britští konzervativci nemohou dovolit dalšího nemastně-neslaného lídra jakým se ukázala být Mayová, jsou Hammondovy šance spíše malé.
Pokud bude premiérka skutečně dotlačena k rezignaci, vypadá to tedy na klání Boris vs. David. Soudě podle posledních průzkumů, situace přeje spíše druhému z nich. V každém případě lze říci: Britové, držte si klobouky!
Ilustrační obrázek: Autor – Jim Mattis – 170511-D-GY869-0152, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=58793190