Přečetli jsme: Jak si Řecko “zvyklo” na stav neustálé krize, která se stala cestou k záchraně euro, která zemi obětovala.
Řecko je (částečně) obětí zahraniční konspirace. Je to tělo eurozóny, obětované, aby se zachránilo euro.
Komentátor Financial Times Simon Kuper se věnuje tématu řecké krize a souvislostem s eurem.
Kuper popisuje, jak projížděl Aténami a všiml si, že je to jedno z mála evropských měst, kde není vidět gentrifikace. Nižší a střední místa nevyklidila místo hipsterům, ale migrantům ze Sýrie, či Pákistánu. Ti v Řecku nechtějí být, ale zůstali tam trčet – na Západ jít nemohou. Pár lidí protestuje před parlamentem, ale většina Řeků to podle Kupera už vzdala.
Už to ani není krize, je to, jak žijeme. A učíme se žít s našimi strachy, cituje Kuper svého řeckého kamaráda.
Atéňané se přizpůsobili věčné krizi. Bod zlomu ze vzteku k akceptaci byl před dvěma roky. Ano, jde o ono referendum, v němž Řekové řekli své OXI – tedy NE dalším reformám věřitelů Trojky.
Jenže, připomíná Kuper, Syriza obrátila a následovala příkazy věřitelů. A většina Řeků pochopila: není žádná alternativa, není žádná cesta ven. Lidé už nemají důvěru, říká psycholožka pracující v athénském centru solidarity.
Řecko, uvádí potom Kuper, je oběť zahraniční konspirace. Země eurozóny nechtěly Řecko zdecimovat, ale chtěly ho udržet v eurozóně a snížit řecké výdaje. A výsledek byla ekonomické zničení. Řecko, to je tělo eurozóny schované ve skříni a obětované za záchranu eura.
Mladší Řekové někdy viní staré, nemohou se oženit, mít domov a děti. Průměrná řecká žena má jen 1,3 dítěte. Vyjít se večer ven je pro většinu lidí příliš. Řekové se baví doma u Internetu, tvrdí Kuper. Mladá generace možná nikdy nebude moci odejít do důchodu. Běžná mzda pro mladého vzdělaného Athéňana je 500 euro měsíčně, ale někteří vydělávají jen 300 euro měsíčně. A jejich pracovní doba je nejdelší v Evropě.
Všichni kolem třicítky sní o odchodu
Kuperův kamarád, který je vedoucím oddělení, tak popisuje stres zaměstnanců pokaždé, když jim volá. Obávají se, že každé zavolání znamená být propuštěn, či další snížení platu. Uvádí také, že i jeho plat se během deseti let zmenšil na polovinu. Sám si přeje, aby byl býval emigroval. Všichni kolem třicítky prý sní o tom, že ze země odejdou.
A mnoho už jich odešlo, útěk mozků z Řecka bude delší než krize. Mnoho lidí je zachraňováno řeckou rodinou – to věčnou bezpečnostní sítí v zemi, kde je slabý stát. Mnoho lidí musí žít s rodiči. A jiní se stěhují do chudé rodné vesnice. Tradičně staří Řekové pomáhali mladým, ale i to se mění. A nezaměstnaný příbuzný může být podporován roky.
Psychologové se obávají, že takovéto mechanismy mají svá negativa. Lidé si mohou vytvořit závislé vztahy, chovají se jako rozmazlené děti. Ale ti, kteří rodinu nemají, mohou brzy skončit u popelnice. I když někteří Řekové „mají pěknou krizi“, a jen si dávají pozor, aby to, že mají peníze, nebylo tak vidět.
Historik Alexander Kitroeff se domnívá, že Řecko se změnilo na zemí střední Ameriky: kdysi pevná nižší střední třída penzistů, nižší vládních úředníků a malých obchodníků mizí, a zbývají jen bohatí a chudí.
Ještě před deseti lety si Řekové mohli představovat, že budou jako severní Itálie, ale od té doby zjistili, že jsou spíše jako Bulharsko.