Jiří Málek ve svém komentáři píše o stále nevyužitém potenciálu hnutí STAČILO! a dalších rizicích, například o tom, že hlavním konkurentem hnutí není vláda, ale další opoziční strany.
Volební závodníci vbíhají do posledního kola. Zazní zvonec, někomu (snad) přináší kýžený úspěch, pro někoho znamená politický umíráček. Ale zatím to nemá nikdo jisté. Nyní již není možné poslat jiné, lepší, silnější borce. Teď je již možné jen to, že lze odstoupit ze závodu z vlastní vůle, být odvolán trenérem (oficiálně zmocněncem), „zlikvidován“ veřejným míněním, přesněji médii či vytažením starých hříchů na světlo anebo nějakou vyšší mocí. Shrnuto, již lze jen a jen ztrácet závodníky, nikdo nový nepřijde.
Co to znamená pro „levici“? je třeba pominout podrobnější diskusi, co je to „levice“. Berme to tak, že v tomto článku je chápána jako souhrn kandidujících stran od STAČILO! (hlavně jeho dva nosné sloupy KSČM a SOCDEM), přes Levici, část PIRÁTŮ, tu zelenější, ČSSD (a snad ještě někdo?). Položme si otázku, co lze ještě zkazit ve zbývajícím čase a kde třeba něco získat. Fakticky prapor „levice“ svírá jen kandidátka STAČILO! (což může být veřejností spíše chápáno jako „komunisté“ a „sociáldemokrati“), při vší kontroverzi, kterou dlouhodobě vyvolává. Další dvě samostatné kandidátní listiny, ČSSD a Levice, přes přání co největšího úspěchu, mají šanci se spíše veřejnosti ukázat a pokusit se položit základy k dalším volbám v roce 2026 (obce, ale i Praha).
Několik poznámek k současné situaci:
Podle dostupných analytických zjištění STEM a dalších agentur, STAČILO! se dlouhodobě stabilizovalo okolo 5% výsledku, což je lepší, než být „pod vodou“, ale určitě to negarantuje zisk poslaneckých křesel. Podle některých hlasů až čísla nad 8 % v průzkumech zvyšují pravděpodobnost volebního úspěchu do rozumných a uvěřitelných dimenzí. A přehled za uplynulé pololetí zatím pro STAČILO! takto optimistický není. Pozitivní je, že v posledních týdenních sledování se nejspíše projevilo propojení se SOCDEM ke STAČILO! a nějaké hlasy to přineslo. Je také podstatné, že Jana Maláčová si udržuje dlouhodobě velice slušné pozitivní hodnocení – okolo 31 % pozitivního ohlasu, což je srovnatelné s Tomiem Okamurou (na celkovém 3. místě) a dlouhodobě je v první pětce má více než Kateřina Konečná, která získává okolo 25 % pozitivních hodnocení.
V této souvislosti by bylo výrazem politické neschopnosti, kdyby dva dobré výsledky v popularitě klíčových žen ve STAČILO! nebyly v posledních týdnech využity. Ale toto využití by mělo vycházet i ze silných stránek obou lídryň. Kateřina Konečná může být spíše přirovnána takové Janě z Arku, vždy připravená k boji, má ostrý meč i jazyk a neúnavně bojuje. Zatímco Jana Maláčová spíše připomíná (vyjdeme-li z literárních předloh) takovou „matku pluku“, spíše empatickou, sociálně cítící osobu. A to by mělo být využito v získání dalších potřebných hlasů. Dlouhodobé sledování ukazuje, že STAČILO! neboduje u voliček, žen. Pohybujeme se sice v relativně malých souborech ve výzkumech (což zatěžuje větší procentní chybou), ale v prvním i druhém čtvrtletí vždy muži voliči vedou nad voličkami STAČILO! ne o zanedbatelný podíl, ale o procenta (2.čtvrtletí – M 6,8 %, Ž 4,2 %). Jestli je někde relativně dostupná „rezerva“, pak to může být v této oblasti. A je úplně jasné, že „Vidlák“ ženy neoslovuje dostatečně, zatímco Jana Maláčová svojí empatií by nějaká ta procenta mohla přinést. Není to jen o „mužném“ vzhledu předsedy STAČILO!, ale hlavně o schopnosti komunikace s touto skupinou voliček a také programové nabídce. Je sice pravda, že ve volební rétorice platí, že „nikdo ti nemůže splnit to, co já ti mohu slíbit“, ale sliby pronesené Janou Maláčovou i vzhledem k jejím zkušenostem v sociální oblasti jsou daleko reálnější a věcně podloženější. Danielu Sterzikovi by mohla zůstat odpovědnost za své stádo spíše národovecky orientovaného elektorátu, tak, aby mu nikdo v posledních metrech neutekl k SPD a byla tam „jistota“ nejméně 3-4 % od těchto voličů. A KSČM musí také přidat něco na své aktivitě, jak si udržet levicové voličské jádro (rekrutující se hlavně z jejich původních voličů). Zatím se zdá, že někteří z této strany spíše přemýšlejí jak někoho „vykroužkují“ místo toho, aby uvažovali, že při výsledku voleb 4,8 % kroužkování nehraje žádnou roli. Také by měli přemýšlet co bude „poté“. Zda chtějí zachovat radikální stranu vycházející z marxismu (možná bude nutno dále působit pod jiným názvem), ať již budou mít své lidi v parlamentu nebo v opačném případě i to, jak se reformovat před dalšími volbami a připravit se na ně. Jsou ale po ohromným tlakem času – v několika příštích letech, jen z biologických důvodů, dojde k podstatné změně složení (a redukci) členstva. A také je tu otázka, jakým směrem chtějí jít. Svým způsobem obdobné otázky stojí i před SOCDEM, tady také je klíčovou otázka budoucnosti, směrování a personální restrukturalizace strany. K tomu se přidávají i historické ekonomické problémy, které budou muset také být řešeny.
Tady se dostáváme k druhé poznámce. Je úplně jedno, jaké jsou osobní sympatie nebo antipatie k jednotlivým spoluběžcům za poslanecká křesla. Z čísel průzkumů ale jednoznačně vyplývá, že přímými a nebezpečnými konkurenty STAČILO! že by případně odčerpaly hlasy, nyní nejsou strany dosavadní vládní koalice, či polo-koaliční Piráti. Jsou jím SPD a ANO, případně Motoristé sobě a potenciálně Přísaha. Přitom první dva jmenované subjekty mají „přesahy“ mezi nimi a STAČILO! na úrovni 12 a 11 procent v rámci volebního potenciálu (který je u STAČILO! v poslední době hodnocen 17,9 %). A v tom je to nebezpečí, protože sice téměř 18 % volebního potenciálu je velmi příjemné, ale pokud by ANO a SPD přetáhly velkou část tohoto potenciálu na sebe, muselo by se STAČILO! velmi obávat, že do parlamentu nepronikne. Svojí rétorikou „antikoalice nebo antiFiala“ a podobně už nejspíše více potřebných hlasů nezíská. Zde s Vidlákovými kydy a razantním vymezením se k současnosti kritikou vlády a poměrů vůbec se zdá, že byl dosažen strop možností pro hnutí. Aby došlo k posunu dál, bude potřeba přijít s něčím pozitivním, uvěřitelným a realistickým. V tomto směru by právě přínos podílu SOCDEM na volební strategii a PR taktice mohl být viditelný. Není tajemstvím, že STAČILO! zrovna neoplývá výrazným levicovým intelektuálním zázemím (což je dáno i jeho slabým personálním vybavením). Suplují to především jeho dva dominantními partneři. U SOCDEM je to prostřednictvím Masarykovy demokratické akademie s mnohými velmi hodnotnými analýzami a texty. U KSČM to sice již není jako za časů Míly Ransdorfa či Josefa Hellera a dalších a intelektuálním think-tankem soustředěným do Centra strategických a teoretických studií či Klubu společenských věd, nicméně i současné intelektuální kapacity převyšují ostatní malé partnery v rámci uvedeného hnutí. Pro část potenciálního a potřebného elektorátu je důležité nejen to, jak se vypořádává se současnou vládní garniturou, ale také jak si tento subjekt povede v parlamentu, zda bude schopen produkovat nejen slogany, které jsou nezbytně nutné pro předvolební kampaň (tím to ale končí), ale i promyšlené koncepce umožňující vést kvalitní politické střety v parlamentu i v mediálním prostoru. Proklamovaným „odborným partnerem“ STAČILO! je sice Spolek Svatopluk. Ale podíváme-li se kriticky s jakými koncepcemi přichází k dnešku, tak už to tak slavné není. Proklamovaná „změna režimu“ jako by zakrývala, že podstatné společenské změny (směřující do leva) vyžadují více než jen zrušení senátu, změnu počtu poslanců a více pravomoci prezidentovi (a to nevíme, kdo tím prezidente bude). Jde možná o „změnu režimu“ tak, aby systém zůstal beze změny – mírný pokrok v mezích zákona. Spolek Svatopluk má řadu velmi kvalitních odborníků, společensko-ekonomické analýzy doc. Ilony Švihlíkové jsou oceňovány, a proto je zvána i médii, které využívají její objektivitu a odbornou úroveň (i když třeba někteří jejich redaktoři s paní docentkou viditelně nesouzní). Profesor Petr Drulák je uznávaný pedagog a odborník, jehož názory pomáhají ve složité geopolitické situaci se orientovat, ale určitě by bylo dobré se řídit také myšlenkami lidí, kteří již vedli českou diplomacii jako je Jan Kavan či později Lubomír Zaorálek. V případě prvního jmenovaného je uznáván celosvětově i jako jeden z aktivních členů Rady předsedů valných shromáždění OSN (organizace sdružující diplomaty, kteří byli předsedy valných shromáždění OSN). Existují odborníci mimo struktury organizací ve STAČILO!, příkladem je historička zabývající se nejen Ruskem, Veronika Sušová-Salminen. Nevyužitá „rezerva“ mozků je také v organizaci levicových intelektuálů SOK. Mějme na paměti memento z roku 2010, kdy strana Věci veřejné vystřelila do parlamentu, aby za dva roky zhasla, neboť prokázala naprostou personální nepřipravenost na náročnou a mnohdy nenápadnou (a případně i poněkud nudnou) poslaneckou práci, kdy efektivní předvolební aktivismus a dobrá sebepropagace i díky zkušeným „spin doktorům“ v hnutí ji sice přivedl do parlamentu, ale pak ji odrovnala neznalost politiky.
To, co bylo nyní zmíněno, se snaží upozornit na to, že reálně hrozí ztráty hlasů ve prospěch konkurentů a ti jsou ne v „koalici“, ale u současných „opozičníků“. Ti také potřebují každý hlas a nebudou se rozpakovat si je vzít od STAČILO!. A teď není čas na ztráty, naopak rozhodující jsou zisky.
Proto by potenciální voliči STAČILO!, o to více lidé odpovědní za jeho kampaň, měli mít na paměti výše uvedené. Diskuse „poté“ na téma, kdo to zavinil, by nebyla moc dobrou perspektivou.