Politolog Ladislav Zemánek vysvětluje, proč ve druhé světové válce sehrála zásadní roli Čína a kdo má dnes zájem na přepisování dějin.
3. září slaví Čína Den vítězství – výročí kapitulace Japonska. Letos od této události uplynulo 80 let. Země si významný historický milník připomíná řadou akcí, jejichž vrcholem je vojenská přehlídka v srdci Pekingu.
Pro Čínu má druhá světová válka stejně zásadní význam jako pro Evropu či Rusko. Na Západě se však o asijském bojišti ví poměrně málo. Zatímco o útoku na Pearl Harbor, vylodění v Normandii, bitvě o Stalingrad, Osvětimi či svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki slyšel každý, o mukdenském incidentu, incidentu na mostě Marka Pola, nankingském masakru či Jednotce 731 to zdaleka neplatí. Jsou to přitom Číňané, kteří za války přinesli největší lidské oběti.
Druhá světová válka existuje v mnoha národních příbězích. V Evropě se začátek války obvykle spojuje s 1. zářím 1939, kdy Německo zahájilo útok na Polsko. Pro Sovětský svaz začala Velká vlastenecká válka 22. června 1941, když byla země napadena Německem. Pro USA válka začíná až s útokem Japonska na Pearl Harbor 8. prosince 1941. Tyto příběhy však utvářejí jednotný obraz války a společnou historickou paměť o agresorech a obětech, o zločinech a spravedlivém boji.
V posledních letech ale toto společné dědictví čelí systematickým pokusům o reinterpretaci s cílem relativizovat zločiny nacistické Třetí říše, militaristického Japonska a jejich spojenců a prosadit alternativní dějiny. V nich Sovětský svaz vystupuje jako agresor a osvobození Evropy Rudou armádou je líčeno jako okupace, zatímco hlavní zásluhy za porážku Osy a ukončení války jsou připisovány Američanům a Britům. Tento narativ, zakořeněný v eurocentrické interpretaci dějin, marginalizuje příběhy ostatních. Proto je potřeba odmítnout historický revizionismus a nihilismus, který se v současnosti šíří napříč západními zeměmi, a usilovat o globální pohled na naši minulost.
Pro Čínu válka začala už 18. září 1931, kdy Japonsko napadlo její severovýchodní část a vytvořilo zde loutkový stát Mandžukuo. Tím se spustila tzv. válka odporu proti japonské agresi. Japonsko bylo ekonomicky, technologicky i vojensky silnější, přesto mu Čína dokázala vzdorovat. Velkou roli v boji proti agresorům hrála čínská komunistická strana, která už v dubnu 1932 vyhlásila Japonsku válku – v protikladu k opatrnému postoji vlády Čankajška a jeho Kuomintangu, který projevoval sklony k appeasementu a nepřátele nezřídka spatřoval v komunistické opozici spíše než v japonských okupantech.
Koncem roku 1936 se komunistům podařilo dohodnout spolupráci s Kuomintagem a vytvořit tzv. jednotnou frontu. To mobilizovalo širokou národní podporu a zásadním způsobem zvýšilo šance na úspěch. Dohoda o spolupráci mezi komunisty a nacionalisty se ukázala jako zcela klíčová o to víc, když konflikt s Japonskem vstoupil do nové fáze po incidentu na mostu Marka Pola 7. července 1937. Ten spustil plnohodnotnou japonskou invazi, doprovázenou válečnými zločiny, jako byl masakr v Nankingu, při němž japonská vojska zavraždila nejméně 300 tisíc civilistů.
Japonská expanze, motivovaná myšlenkou rasové nadřazenosti a ovládnutí celé Asie, měla mnoho paralel s Hitlerovými plány na získání Lebensraumu a vytvoření evropského superstátu. Komunistický vůdce Mao Ce-tung proto po napadení SSSR Německem v červnu 1941 vyzval k vytvoření mezinárodní jednotné fronty proti fašismu. Tato strategie záhy přinesla hmatatelné výsledky.
V lednu 1942 Čína společně s Brity, Američany a Sověty vydala Deklaraci Spojených národů, k níž se přidalo dalších 22 států. Tato iniciativa vytvořila mezinárodní platformu pro společný postup proti Ose. Čína se zapojila do vojenských operací, poskytovala spojencům materiál, zpravodajské informace a výcviková zařízení. Po boku Číňanů bojovaly i jednotky ze SSSR a USA. Čínská fronta vázala podstatnou část japonských vojenských kapacit. Tím země znemožnila plány Tokia na invazi do SSSR, Indie a Austrálie a podstatně omezila možnosti expanze do jihovýchodní Asie.
Čína byla hlavním bojištěm druhé světové války v Asii. Odhaduje se, že čínské síly zabily přes 1,5 milionu japonských vojáků a bezmála 1,3 milionu dalších se Číňanům vzdalo v rámci kapitulace. V letech 1931 až 1945 Čína zlikvidovala přes dvě třetiny japonských pozemních sil. Cena však byla obrovská – přes 35 milionů mrtvých Číňanů, tedy více než měl SSSR se svými 27 miliony padlých (proti tomu USA přišly o zhruba půl milionu lidí).
Japonské válečné zločiny napříč Asií jsou srovnatelné s hrůzami holokaustu v Evropě. A přesto jsou z historické paměti na Západě vytěsňovány. Nankingský masakr přitom zůstává jednou z nejtemnějších kapitol 20. století. Japonská Jednotka 731 zase prováděla biologické a chemické experimenty na desítkách tisíc vězňů včetně civilistů. Válka v roce 1945 neskončila nastolením úplné spravedlnosti. V Evropě byli mnozí němečtí vědci a důstojníci, kteří sloužili nacistickému režimu, tiše začleněni do západních struktur. V rámci Operace Paperclip byly stovky nacistických inženýrů a lékařů, z nichž byla celá řada zapletena do válečných zločinů, převezeny do Spojených států, kde pracovali ve prospěch americké vlády. Jejich zkušenosti znalosti byly cennější než životy, které zničily jejich experimenty a ideologie.
V Asii tomu bylo podobně. Představitelům Jednotky 731, zodpovědným za jedny z nejotřesnějších lidských experimentů v dějinách, Bílý dům poskytl imunitu výměnou za výzkumná data, která Američané považovali za užitečná pro vývoj vlastních biologických zbraní. Zločiny spáchané na čínských, korejských a sovětských zajatcích byly pohřbeny pod temnou rouškou studené války a váleční zločinci žili svobodně dál. Tato fakta odhalují dvojí metr: zatímco Německo a Japonsko byly vojensky poraženy, jejich zločiny byly selektivně zapomenuty, když se to hodilo v boji proti Sovětskému svazu – a dnes proti Číně.
Nedávná historie proto přináší jasné varování pro současnost. Stejně jako studenoválečná politika vedla Západ k zamlčování, a dokonce i využívání fašistických zločinů, dnešní elity ve Washingtonu, Londýně a Bruselu přepisují dějiny tak, aby to vyhovovalo válečnickým plánům. Tím, že zlehčují oběti, které přinesl Sovětský svaz a Čína, a zveličují vlastní roli, připravují západní společnosti na nové kolo nepřátelství. Historická paměť se stává bojištěm, kde jsou nepohodlné pravdy vymazávány a příběhy se vyprávějí tak, aby ospravedlnily zbrojení a geopolitickou konfrontaci.
Na rozdíl od západních liberálních elit, které nesou odpovědnost za vyprovokování války na Ukrajině a znovuoživení militarismu a válečné hysterie, se Čína vydala úplně jinou cestou. Prosazuje mírovou politiku, dává přednost diplomacii před válkou, nabízí spolupráci místo konfrontace a snaží se mezinárodní společenství spojovat, ne rozdělovat. Jedním z prostředků je i kultivace společné historické paměti o druhé světové válce, kterou Čína nazývá „světovou protifašistickou válkou“.
V tomto směru byla důležitým momentem účast Si Ťin-pchinga na letošních oslavách v Moskvě, účast Vladimira Putina na zářijových oslavách v Pekingu a také společné čínsko-ruské prohlášení z 8. května. V něm obě strany konstatují, že právě Čína a SSSR přinesly největší oběti v boji proti fašismu a militarismu, varují před pokusy revidovat historickou paměť i výsledky druhé světové války a vyzývají k obraně mezinárodního systému založeného na OSN.
Byly časy, kdy i západní lídři respektovali historická fakta. Americký prezident Franklin D. Roosevelt v dubnu 1942 prohlásil: „Pamatujeme si, že čínský lid byl první, kdo se v této válce postavil agresorům a bojoval proti nim. A v budoucnu bude neporazitelná Čína hrát náležitou roli v udržování míru a prosperity nejen ve východní Asii, ale na celém světě.“ Jeho slova zní dnes téměř prorocky. Čína si v těchto dnech své vítězství nepřipomíná jen kvůli minulosti. Dělá to i proto, aby připomněla světu, že mír není samozřejmost – a že dějiny by se neměly psát na základě momentálních politických potřeb.