Petr Schnur píše o tom, jak se Evropská unie svou vlastní politikou dostala do slepé uličky a přípomíná dnes chaotickou tragikomedii.
Prolog
Původní úmysl pod titulkem ‚Finis Europae‘ plánoval zamyšlení nad podrobnějším nastínění jednotlivých aspektů degenerativního vývoje na našem kontinentě. Vzhledem k nejnovějšímu dramatickému vývoji na evropském kontinentě i v samotné Evropské unii bylo žádoucí pokusit se o nový myšlenkový přístup.
EUropa dvacátých let třetího milénia: chaotická tragikomedie?
Podívejme se na několik bizarních episod v budování Evropské unie za poslední léta. Nejde o úplný výčet s nárokem na systematické uspořádání – jde jen o ty nejkřiklavější případy na první pohled chaotických rozhodnutí, které každého, kdo je schopen a ochoten použít vlastní rozum, musely přivést v úžas. V centru pozornosti nejprve stojí válka na Ukrajině, její pozadí a vnější souvislosti.
Evropě byla navlečena ideologická svěrací kazajka pseudoliberalismu v zeleném hábitu se všemi politickými, ekonomickými a sociálními důsledky. K tomu masová, fakticky nekontrolovaná migrace, korona s jejím hospodářským a ústavně-právním lockdownem a následné, postupně se prohlubující evropské „angažmá“ na Ukrajině. Jeho obsah je čistě vojenského charakteru, diplomatické iniciativy Západu vygenerovaly pouze jedinou vizi: okamžité příměří a „mírové jednotky koalice ochotných“ (rozuměj: NATO) na ukrajinské čáře. Snad není nutné připomínat, které války kolektivního Západu pod vylhanými záminkami byly vedeny stejnými koalicemi. Diplomatické aktivity, vycházející z realistického pohled na příčiny války a její stav kromě průhledného pokusu o vtáhnutí Ukrajiny do lůna NATO zadními vrátky platí za proruské.
V logice této strategie poté, co Západ nestihl oficiálně politickou cestou integrovat Ukrajinu do Severoatlantického paktu, došlo na „plán B“: zabránit mírovému řešení odstraněním příčin konfliktu, udržovat a eskalovat válku narůstajícími dodávkami zbraní všeho druhu.
Důsledek dopadl na Evropu již nyní. Narativ zeleného údělu v kombinaci s dobrovolným odříznutím od levných ruských surovin v posledku znamená z hlediska hospodářské prosperity i sociální a politické stability našeho kontinentu další krok k pohřbu Evropy. Zde je na místě zamyslet se nad zásadními otázkami: jedná se o finální fázi civilizační křeče Evropy tradičních hodnot a pokud ano, jakou podstatu má iracionalita, s jakou je hnána kupředu? A v neposlední řadě: jaký to bude pohřeb, pokud k němu dojde? Co se skrývá za oním chaosem, který se zdá být neodvratným? K těmto otázkám se vrátíme v části třetí, závěrečné, nyní se pokusíme o stručné shrnutí oněch událostí, které jednotlivě mohou působit jako krok „špatné politiky“, v celkovém obraze dnešní reality naopak nutí ke zcela jiné interpretaci.
Ukrajinská kauza je toho nejlepší příklad. Neustále omílaná árie o údajném ruském hladu po Evropě se opírá o primitivní propagandistický narativ založeným na jednoduchém tvrzení: Rusko chce spolknout Ukrajinu a poté celou Evropu. Jak nesmyslný a neseriózní je tento způsob legitimace militarizace Evropy a zvyšování dodávek zbraní Kyjevu by muselo dojít každému průměrně inteligentnímu člověku. I kdyby Putin skutečně tento fantastický plán sledoval (dopřejme si na okamžik prostor pro politickou fantazii), jedna věc je území dobýt a druhá ho udržet. Tento zásadní problém platí i ve vztahu k Ukrajině, natožpak pro celou Unii. Jak by měla být ovládaná celá Unie, navíc se všemi problémy, které se jí podařilo za posledních deset let nahromadit, již nevysvětlí žádný ze současných bojechtivých „expertů“.
V zájmu Ruska nebyla vojenská expanze, ale hospodářská spolupráce s EUropou na principu vzájemné výhodnosti. Přesto se díky úzkému názorovému a informačnímu tunelu s absolutní dominancí politických a mediálních „jestřábů“, tato „továrna na strach“ (podrobněji v části třetí) nemíjí účinkem u těch, kteří nemají znalosti historie, nejsou v obraze o celkovém vývoji kolem Ukrajiny od 90. let a kteří navíc odmítají brát na vědomí komplexitu vztahů na všech úrovních mezi ní a Ruskem.
Ukrajina – EU – USA
Vzhledem k tomu, s jakou zarputilou vervou především Velká Británie s Evropskou unií v závěsu torpedují jakoukoliv smysluplnou a efektivní iniciativu k zastavení války, která by se zabývala jejími příčinami, té války, která vůbec nemusela začít, kdyby EUropa ve vlastním zájmu podpořila uznání neutrálního statutu Ukrajiny, se vnucuje otázka, co má být cílem této politiky. I k ní se dostaneme později. Faktem zůstává, že se prostřednictvím speciálního vyslance Borise „007“ Johnsona (Bůh ví, na čí pokyn a za čí peníze) naopak podařilo v roce 2022 zabránit ukončení konfliktu dříve, než se vůbec rozjel. Kolik lidských životů mohlo být ušetřeno, jaké horentní finanční prostředky mohly být vynaloženy do ukrajinské a evropské ekonomiky a energetické infrastruktury RF–EU dnes asi již nikdo nespočítá. Naopak zcela evidentní je to, že někdo mocný a vlivný chtěl právě tento scénář za každou cenu zmařit. Proto je nutné stále a znovu připomínat, že zlomovým bodem byl „revoluční“ rok 2014 (‚Ukrajina buď proevropská, nebo proruská‘). Přičemž tehdejší slavný výrok Victorie Nulandové „Fuck the EU“ v průběhu „Majdanu“ ukázal, jak správně rozumět slovu ‚proevropská‘ a kdo bude na Ukrajině pánem. Nic necharakterizuje lépe reálnou kvalitu euro-vůdců a jejich evropanství jako tento výrok a následná (ne)reakce Unie: v pravém slova smyslu držet hubu a krok. Pokračování v destruktivní politice vůči Ukrajině, zcela podřízené zájmům Washingtonu, předvedlo Rusku a světu, v jakém rozsahu se EU stalo předsunutou americkou provincií – v přímém rozporu se zájmy vlastními. Dnešní úlisné tanečky Merze, von der Leyenové, Rutteho, Starmera či Macrona kolem Donalda Trumpa a zároveň jejich „šavlový tanec“ směrem k Moskvě dokazuje bludný kruh ve smyslu ‚EU fucks itself‘, ze kterého se EUropa není schopna vymanit. Chybí ji k tomu intelektuální kvalita aktuální generace evropských politiků a ekonomů i smysl pro zodpovědnost za celek. Hospodářské sankce, eskalace války a horentní nárůst výdajů na zbrojení spolu s militarizací celé společnosti signalizují naprostý deficit pozitivních cílů pro Evropu jako celku s odpovídající diplomatickou strategií, která by na jejich uskutečnění pracovala.
Srovnejme si nyní pro lepší přehled hlavní fakta a sled událostí „ukrajinské interakce‘ mezi Evropskou unií a Spojenými státy.
Stupně postupné eskalace
Krok první. Od počátku 90. let podnikaly USA kroky k zapojení Ukrajiny do transatlantických struktur: politicky, ekonomicky, vojensky. Krok za krokem vědouce, že je nutné, aby postupný proces integrace Ukrajiny do transatlantických struktur probíhal pod rouškou „evropanství“: Havlova fráze o „vstupu do Evropy“ bez kritické diskuze, do jaké Evropy se to vracíme a jakou roli v ní budeme hrát, je Čechům a Slovákům dobře známé. Zejména s ohledem na tehdy ne tak úplně zmanipulovanou evropskou veřejnost a média, jejichž stupeň zglajchšaltování ještě nedosahoval dnešního stupně, bylo nutné, aby v integračním procesu „krok za krokem“zůstávaly USA a NATO v pozadí. Záležitost Kyjeva musela vypadat jako interní evropská záležitost, přičemž vojenské aspekty tohoto „poevropštění“ (integrace do NATO skrze vojensky-politické struktury EU) musely zůstat veřejnosti skryty. Teprve postupem času začaly být podávány po kapkách skrze společné „mírové mise, integrace do evropských obranných struktur“ a podobné neškodné nálepky. Hlavní roli ze strany NATO dostaly Polsko a pobaltské státy.
Krok druhý. V etapách, ve kterých se proces „atlantizace“ Ukrajiny zpomalil nebo dokonce zastavil, došlo na „barevné revoluce“, násilný vrchol s masovým podílem radikálně nacionalistických, fašistických sil jsme nepřímo zažili (a podporovali!) na Majdanu. Pro osvěžení paměti těch, kteří ještě stále věří mýtu o demokratické revoluci, německý televizní dokument z doby, kdy cenzura ještě nefungovala tak spolehlivě jako dnes.
O vůdčí roli USA a jejich euro-pohůnků bez plánu a svědomí jsme se již stručně zmínili: v kontextu událostí nemohlo bojové heslo ‚buď proevropská nebo proruská‘ znamenat nic jiného než „proamerická s EU v roli užitečného idiota“.
Krok třetí. Po etablování spolehlivých „proevropských“ vlád a prezidentů bylo nutné dostat pod kontrolu východní rusky mluvící provincie. Vojenským terorem s pomocí paravojenských skupin Banderových dědiců se to nepodařilo, a tak musela opět nastoupit EUropa, tehdy ještě pod rouškou diplomacie. Je těžko odhadnout, do jaké míry vyjednavači z Berlína a Paříže jednali z vlastní vůle nebo nakolik plnili pokyny z Washingtonu. Faktem zůstává, že Minské rozhovory znamenaly naději jak pro Ukrajinu, tak pro Evropu. Že se přitom ze strany Západu jednalo o protahovací hru na dozbrojení Ukrajiny a následný logický skluz do vojenských struktur Severoatlantického paktu potvrdily výroky přímých účastníků jednání Merkelové a Hollanda – Bohu žel s obvyklým zpožděním a pražádným korektivním politickým účinkem. Lepší svědectví o skutečných úmyslech Západu a kvalitě evropské demokracie nelze podat.
Kdo neodmítá použít zdravý rozum, tomu muselo být zřejmé, že je Rusko tlačeno do kouta, ve kterém bude mít jen dvě alternativy: buď akceptuje Ukrajinu jako dalšího člena NATO bezprostředně na své hranici, onen poslední článek, který chyběl v řetězci totálního obklíčení. Nebo zvolí další špatnou variantu, ozbrojenou intervenci, pokud se ještě na poslední chvíli nepodaří dohoda na nějakém rozumném a vyváženém kompromisu. I tato nabídka byla transatlantickými vůdci odmítnuta (NATO will weiterhin Dialog mit Moskau – DW – 07.01.2022): jsme ochotni s vámi i nadále domlouvat, ale podle našich podmínek.
Kdyby NATO skutečně chtělo zabránit konfliktu, proč vážně a férově nejednat na přijatelném řešení pro Ukrajinu i Rusko? A jak vůbec rozumět tomu, že se NATO stalo přímým aktérem ve vztazích, které se fakticky týkají pouze dvou států: Ukrajiny a Ruska? Jak by reagovaly USA v podobné bezpečnostní situaci s opačnými rolemi podobné ruské nebo čínské aktivity? Tzv. kubánská krize 1962 demonstrovala americkou reakci a lze se oprávněně domnívat, že dnes by tomu nebylo jinak. A to již předtím, v lednu 1959, byly americké rakety středního doletu rozmístěny v Anglii (Thor), jižní Itálii a Turecku (Jupiter). Navíc Sověti nevtáhli do Varšavské smlouvy celou Střední Ameriku jako USA bývalé východní státy do NATO.
Neschopnost kritické historické reflexe či neochoty k ní demonstruje, jak dalece se podařilo Evropany zblbnout politickým narativem práva Západu diktovat světu podmínky, v jakých má žít a kterým se musí podřídit.
Ukrajinský vývoj, zejména od kyjevského puče 2014 (zde rovněž mediální dokument z dob ne tak úplně minulých, kdy bylo ještě možné veřejně položit otázku, kdo vlastně koho provokuje: Säbelrasseln: NATO rückt an russische Grenze vor | ndr.de), a pohled do historie vnucuje otázku, kdo měl zájem na eskalaci situace.
Objektivní pozorovatel nemusí být zrovna vojenským expertem, aby pochopil, že od roku 2014 sedělo Rusko v pasti. Evropský problém byl tehdy zřejmý: EU byla natolik v područí tehdejších zájmů USA a zároveň ukolébaná přesvědčením, že Putin nakonec bude muset transatlantickou Ukrajinu akceptovat. Přitom jí vůbec nedošla skutečnost, že spolu s hloubením jámy pro Rusko piluje na větvi, na které sama sedí. Tato Evropská unie narcistických kariéristů a duchovních trpaslíků ignorovala varování zkušených domácích politiků s vyšší intelektuální kapacitou, což fakticky vyloučilo možnost dlouhodobého rozvoje celoevropské evropské hospodářské, politické a bezpečnostní perspektivy.
Ale zpět ke zmíněné ruské pasti.
Varianta první. Rusko bude přihlížet tak dlouho, dokud Západ plně nenaplní heslo ‚proevropský‘, což neznamenalo nic jiného než plnou integraci do transatlantických struktur pod americkou kontrolou včetně vojenské. Prakticky z toho vyplývalo naprosté obklíčení Federace od Baltu až po Balkán s jedinou výjimkou – Běloruskem.
Varianta druhá. Duo NATO – EU bude postupně stupňovat přítomnost na Ukrajině ve vědomí, že svou neústupností donutí Rusko buď akceptování varianty první, nebo ho vyprovokuje k vojenskému kroku. Ten by pro Moskvu znamenal ve všech ohledech bolestné nouzové „řešení“, pro Ukrajinu katastrofu. Proč nouzové řešení?
Federální a neutrální Ukrajina spojující EU a RF by byla z hlediska obou států, tedy i Ruska, tisíckrát výhodnější než zisk území. Zahraničněpolitické, ekonomické a sociální důvody takové kalkulace si můžeme lehce domyslet. Ale právě tato možnost urovnání napětí byla pro transatlantické jestřáby „nefunkční“ a proto nepřijatelná. Důkaz toho podala mise Borise Johnsona v Kyjevě krátce po zahájení intervence, kdy i ukrajinskému vedení zřejmě došlo, do čeho zemi vehnali a kdy ještě byl čas zatáhnout nouzovou brzdu a strašnou tragédii odvrátit. K úvaze o tom, proč ani v tomto okamžiku EUropa pozitivní mírovou diplomacií nereagovala, se dostaneme v závěrečné třetí části.
Epilog
V paměti na zmíněnou pro-válečnou misi páně Johnsona v Kyjevě je logická pouze jediná odpověď: tehdejší USA a NATO válku na Ukrajině chtěli. Z jejich strany nebyl zájem o férovou bezpečnostně-politickou dohodu s Ruskem, a bylo tedy nutné konstruovat situaci, která Moskvu vyprovokuje k intervenci.
Problém je v tom, že tato politika služebníka minulých amerických vlád přivedla EU a s ní celou Evropu do slepé uličky, do pasti, kterou si sama nastražila. A je otázkou, jakým způsobem tato past sklapne.