Politolog Petr Drulák kritizuje nejnovější rozhodnutí Evropského soudního dvora a fenomén soudcokracie v EU.
Polské zákony definují manželství jako vztah muže a ženy. Přesto Evropský soudní dvůr aktuálně rozhodl, že polská matrika nesmí bránit registraci homosexuálního manželství v Německu sezdaných Poláků. Postupoval podle principu, že pokud něco dovoluje jeden členský stát EU, musí to přijmout i ostatní bez ohledu na jejich zákony. Tato povinnost patří k základním stavebním kamenům evropského projektu a to přesto, že nevznikla demokratickou dohodou členských států; těžko by souhlasily s takovým popřením svrchovanosti. Téměř před půl stoletím ji státům předepsali evropští soudci, aby usnadnili vznik společného trhu. Dnes na jejím základě mohou bez demokratické kontroly měnit základní společenské instituce.
Vše začalo tím, že koncem sedmdesátých let německý obchodní řetězec Rewe začal nabízet svým zákazníkům francouzský rybízový likér cassis. Háček byl v tom, že podle německých předpisů musel mít ovocný likér alespoň 25 % alkoholu, zatímco cassis obsahuje pouze 15 až 20 %. Úřady tedy nebránily prodeji cassisu, ale zakázaly supermarketu, aby ho z důvodů ochrany spotřebitele i německých výrobců prodával jako „likér“. Podle německých standardů prostě o likér nešlo. Rewe zahájil soudní spor a dotáhl věc až do Lucemburku. Zde soudci rozhodli, že podobná omezení jsou v rozporu s volným pohybem zboží tedy oficiálním cílem evropské integrace, k němuž se všechny členské státy hlásí. Tímto přelomovým rozhodnutím, které vstoupilo do učebnic evropské integrace, definovali povinnost vzájemného uznávání a umožnili integrovat i to, co by členské státy ani nenapadlo.
Jako třeba manželství. Německé manželství dvou polských homosexuálů sice neodpovídá standardům, podle nichž manželství definuje Polsko, ale podle Evropského soudního dvoru nesmí členské státy občanům stěžovat svobodu pohybu a pobytu napříč EU. Pokud jsou manžely v jednom státě, musí je za manžele považovat i státy ostatní. Volný pohyb zboží vede k povinnosti uznávat nelikéry za likéry, volný pohyb osob nerodiny za rodiny.
Soud přitom uznává, že otázky rodiny jsou stále ještě v kompetenci států a evropské právo se jich nedotýká. Velkomyslně nechává státům volnost zákonem definovat rodinu jako svazek muže a ženy, ale současně jim ukládá povinnost uznat za rodinu cokoliv, co se může vynořit z kteréhokoliv koutu Evropské unie. Pokud by se chtěly bránit výhradou „veřejného pořádku“, snad by tak ještě mohly učinit u svazků polygamních či polyamorických, ale kdo ví. Soud v současném rozsudku říká, že na veřejný pořádek se státy nesmí odvolávat „jednostranně bez kontroly Evropské unie“. Co veřejným pořádkem je či není, už neurčují vlády, nýbrž Brusel.
Případ také ukazuje nadnárodní povahu evropské soudcokracie. Potom, co matrika odmítla manželství zapsat, homosexuální pár se obrátil na krajský správní soud, který rozhodnutí potvrdil, žadatelé reagovali kasační stížností u Nejvyššího správního soudu. Správní soudci se pak sami obrátili do Lucemburku. Vznesli tzv. předběžnou otázku, která národním soudům umožňuje rozhodovat podle bruselských not; proto se předchozí polská vláda PiSu pokusila polským soudům předběžné otázky zakázat. Evropský rozsudek je odpovědí právě na jejich předběžnou otázku. Ale polští soudci ve své otázce nijak neskrývali, na čí straně stojí. Ptali se evropských soudců ve stylu: polské zákony sice zápis do matriky neumožňují, ale my se domníváme, že evropské ano, co nám k tomu řeknete? Odpověď byla podle očekávání.
Poslední rozsudek Soudního dvora EU ukazuje, jak těžké je bránit se centralizačnímu samopohybu evropských institucí, který v posledních desetiletích navíc získal hodnotově progresivistický charakter. Také připomíná, že boj o národní svrchovanost demokracie se neodehrává pouze mezi národními vládami a Bruselem, nýbrž probíhá uvnitř států, kde je jedním z bojišť i europeizovaná justice.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!