Habermasův odkaz stojí na víře, že spor lze vést tak, aby nakonec rozhodoval argument, ne moc. Jenže dnešní veřejné diskurzy jsou zatížené nerovnostmi, které nejde ignorovat, píše Michal Ševčík.

Úmrtí Jürgena Habermase (14. března 2026) není jen odchodem jednoho z nejvlivnějších filozofů moderny a postmoderny. Je to zároveň moment, kdy se znovu otevírá otázka, co z jeho myšlenkového projektu vlastně ještě drží pohromadě a co už dnes působí spíš jako přání než reálný popis světa. Habermas se po celý život snažil rehabilitovat rozum v prostředí, které k němu bylo čím dál podezřívavější, a odmítal přijmout představu, že racionalita je jen sofistikovanější forma moci. Naopak ji chápal jako médium porozumění. Právě v tom je síla jeho myšlení, ale také jeho zranitelnost.

Teorie komunikativního jednání stojí na poměrně silném předpokladu, který dnes už nepůsobí samozřejmě: že lidé jsou schopni vést spor tak, aby nakonec nerozhodovala pozice, ale argument. Kdo vstupuje do řeči, přijímá tím určitý závazek, byť nevyslovený, že bude své tvrzení schopen obhájit, vystavit kritice a v krajním případě ustoupit lepšímu důvodu. Habermas tady rekonstruuje racionalitu jako něco, co nevzniká v izolovaném vědomí, ale mezi lidmi, v prostoru sdíleného jazyka. Tento model není jen abstraktní konstrukce. V určitých situacích ho lze skutečně rozpoznat, i když spíš v náznacích než v čisté podobě. Například v rozhodování ústavních soudů, kde autorita sama o sobě nestačí a kde musí být každý krok zdůvodněn tak, aby byl přístupný i kritice. Nebo v těch vzácnějších momentech veřejné debaty, kdy se spor skutečně láme podle argumentů, nikoli podle toho, kdo má větší dosah nebo hlasitější publikum. Právě tyto situace dávají Habermasovi za pravdu.

Jenže zároveň ukazují, jak výjimečné takové momenty jsou. Reálné diskurzy totiž nikdy nezačínají na „rovné nule“. Jsou zatížené nerovnostmi, které nelze jednoduše odmyslet. Některé hlasy mají větší váhu už jen proto, odkud zaznívají, jiné se do veřejného prostoru dostávají obtížněji, případně jsou předem označeny za nelegitimní. V českém prostředí je to patrné dost zřetelně, i když se to málokdy napálí přímo: náš extrémně politizovaný a polarizovaný moralismus arbitrárně brzdí penetraci tzv. legitimní opozice do veřejného diskurzu prostřednictvím moci a vlivu na volené i nevolené instituce.

Habermasovo slepé místo

Habermas si těchto deformací nebyl nevědomý. Jeho reakce však zůstává v zásadě normativní. Vrací se k ideálu, který má tyto nerovnosti postupně korigovat, jako by bylo možné diskurz „očistit“ od moci alespoň přibližně. A právě tady začíná být jeho projekt problematický, ne proto, že by ten ideál byl zbytečný, ale protože možná podceňuje, jak strukturální tyto nerovnosti jsou. To se naplno ukáže ve chvíli, kdy Habermas přechází od teorie komunikace k teorii státu. Ústavní patriotismus měl být pokusem, jak zakotvit politickou loajalitu mimo národní nebo kulturní identitu, tedy v samotných principech demokracie a práva. V kontextu poválečného Německa to dává silný smysl. Jakmile se ale tento model přenese jinam, začíná být méně samozřejmý, protože předpokládá, že se společnost dokáže shodnout na interpretaci těchto principů, což je samo o sobě sporné.

Ještě citlivější je Habermasova obhajoba takzvané bojující demokracie. Myšlenka, že se demokracie musí bránit proti těm, kdo ji chtějí zničit, je historicky pochopitelná, ale zároveň otevírá nepříjemnou otázku: kdo rozhoduje o tom, kde tato hranice leží. Jakmile se totiž začne předem určovat, které názory jsou ještě přípustné a které už ne, přestává být diskurz plně otevřený. Konsensus pak není výsledkem komunikace, ale jejím rámcem. Právě tady se Habermas střetává s Chantal Mouffe, a ten střet je zásadnější, než se někdy připouští. Mouffe totiž neodmítá jen konkrétní podobu deliberace, ale samotnou představu, že politika může směřovat ke konsensu jako svému regulativnímu ideálu. Podle ní je konflikt neodstranitelný, protože lidé nesdílejí jen různé názory, ale i různé způsoby, jak vůbec chápat svět. Do hry vstupují identita, loajalita i emoce, tedy něco, co nelze převést na čistě racionální rovinu.

Agonální demokracie

Její koncept agonální demokracie proto nepracuje s představou, že spor má být překonán, ale že má být udržen v určité, řekněme udržitelné formě. Protivník není nepřítel, kterého je třeba fyzicky zlikvidovat, ale zároveň ani partner, s nímž se nutně dospěje ke shodě. Je to někdo, s kým zůstáváme ve sporu. Tohle napětí je dobře vidět na konkrétních situacích. Reakce na migrační krizi po roce 2015 například ukázaly, že nejde jen o odlišné interpretace dat, ale o střet dvou odlišných představ o tom, co má mít přednost. Humanitární universalistický závazek, nebo stabilita společnosti, což je jistě také humanitární závazek, nebo není snad? Obě pozice lze formulovat racionálně, ale nelze je převést na společný základ bez ztráty jejich jádra. Podobně dnes fungují spory o klimatickou politiku, kde se sice opíráme o relativně pevný vědecký konsensus (bez nadsázky ale také o echo chambers a silnou konformitu), ale politický konflikt se vede jinde, totiž o rozdělení nákladů a o míru obětí, které jsme ochotni přijmout pro projekty s nejistým výsledkem (naše poznání je přeci jen omezené, stahuje se jako oprátka kolem jakéhosi quida to pro ovládnutí světa a praktické potřeby).

V takových situacích začíná Habermasův model narážet na své limity. Ne proto, že by byl jednoduše chybný, ale protože předpokládá, že spor směřuje ke shodě, zatímco některé konflikty tuto dynamiku vůbec nemají, jednoduše přetrvávají, pač jsou antropologickou konstantou. Možná je tedy problematická už samotná představa, že demokracie potřebuje rovnováhu mezi konsensem a konfliktem. Tato formulace působí rozumně, ale možná až přehnaně rozumně. Jako by šlo o něco, co lze správně nastavit, ve skutečnosti se ale tyto dvě logiky často dostávají do přímého napětí. Čím více se snažíme o konsensus, tím spíše některé konflikty vytěsňujeme, naopak čím více necháváme prostor konfliktu, tím více se oslabuje společný rámec pro možný souhlas.

Současná politika tento problém spíš prohlubuje. Na jedné straně zdůrazňuje potřebu racionální debaty, na druhé straně čím dál častěji operuje s implicitními hranicemi toho, co je ještě legitimní. Ne vždy se to děje otevřeně. Často skrze jazyk tzv. odbornosti, morální přijatelnosti nebo „odpovědného“ postoje. Výsledek je ale podobný: část konfliktu se přesouvá mimo viditelný prostor, aniž by tím zmizela, to ovšem neznamená, že řešením je rezignace na rozum. Bez institucí, které umožňují alespoň částečně racionální diskusi, by se politika rychle redukovala na pouhý střet sil, jako se tomu začíná dít v mezinárodním prostoru. Zároveň je ale čím dál obtížnější udržet představu, že všechny zásadní konflikty lze nakonec vyřešit argumentací. Argumentace totiž předpokládá dobrou vůli stran a popravdě, dobrá vůle stran je věcí aristokratů ducha.

Možná je proto přesnější chápat demokracii ne jako mechanismus, který produkuje shodu, ale jako rámec, v němž je možné dlouhodobě žít s nesouhlasem, aniž by se proměnil v otevřené nepřátelství. Myslím, že Mouffe v tomto ohledu více objevila a Habermas spíše vynalézal.

Habermas připomíná, proč má smysl se o porozumění pokoušet a Mouffe zásadně dodává, proč to nikdy nebude stačit. Mezi těmito dvěma póly by se měla demokracie pohybovat. A otázka už možná nezní, jak toto napětí vyřešit, ale zda ho vůbec dokážeme udržet.

Ilustrační foto: photographer: Wolfram Huke, via Wikimedia Commons