Pavel Tuček pléduje v příspěvku, který nám zaslal, za antifašistickou masovou demonstraci proti sudetoněmeckému sjezdu v Brně.

V tomto textu chci vyjádřit rozhořčení vlastence nad neschopností českých antifašistických elit svolat společnou masovou demonstraci v průběhu sjezdu spolku německých postnacistů a opovržení nad lokajstvím českých servisních elit, které schvalováním a podporováním plíživého přepisování naší národní historie plivou na oběti nacistické genocidy.

Považuji za svou vlasteneckou povinnost mobilizovat už ne (jen) proti uspořádání brněnského sjezdu Landsmannschaftu v posledním květnovém týdnu tohoto roku, ale ke společnému úsilí o svolání masové demonstrace nesouhlasící se sjezdem pokračovatelů nacistické páté kolony na našem území. Na opoziční scéně formuloval smysl takovéto akce srozumitelně zatím pouze Daniel Sterzik (Vidlák) na svém blogu, protože: „Nezáleží na tom, co si o celé věci myslí brněnské zastupitelstvo nebo česká vláda. Ale bude hodně záležet na tom, s jakým dojmem odjedou Němci zase domů. Odjedou s tím, že proti nim protestovala jen hrstka lidí? Odjedou s tím, že pár osmdesátníků, kteří si to ještě pamatují osobně, stálo u cesty a proti nim stálo mnohem víc českých mladých lidí, kteří jim za to ještě spílali? Nebo odjedou s tím, že to přehnali, protože proti nim protestovali Češi všech generací a nikdo jim nenadával, jen jim ukazovali na plakátech, proč vznikly Benešovy dekrety? Odjedou s tím, že jim Češi připomněli jejich volání „heim ins Reich?“ Nebo odjedou s tím, že Češi si už myslí, že za 2. světovou už může Stalin stejně jako Hitler, a Dolfi už brzy bude rehabilitován, protože to myslel dobře? Tohle bude jediné, na čem bude záležet. Jestli se tisíce Němců, co přijedou na sjezd Landsmanšaftu, dozví, že jsme už zralí na majetkové požadavky anebo jestli se vrátí s dojmem, že to budou muset ještě o deset let odložit. Jestli je možné už z Landsmanšaftu udělat Pravý sektor anebo ještě budou muset vydržet, protože Češi zůstali přes všechnu mediální i školní masáž bdělí. Pro nic jiného sem nejedou! Jdou si prostě vyzkoušet, jestli jsme už dostatečně zlomení. Jdou zjistit, jak silný je ještě český vzdor. Všechno ostatní jsou kecy. Stejně tak zjistí naši politici, jestli už v klidu mohou Němcům vyhovět anebo úvahy o prolomení Benešových dekretů budou znamenat i ztrátu voličů. “

Narodil jsem se rodičům, kteří poslední celoevropskou válku už nezažili a antibolševický převrat v roce 1989 vítali, protože jim nabídl možnost seberealizace v podnikání a cestování bez hranic. Uplynulo více než 35 let a oni v dnešní zmatečné době „stojí pevně“ za kariérním hradním bolševikem PePou, který jezdí potomkům vlastizrádných Němců poklonkovat nebo symbolicky k v době smutného výročí německé okupace přiváží Němcům národní klenoty. Rodiče si již neuvědomují, že on (na rozdíl od nich) užíval celý život naplno prebendy odměnou za doslova rodinou tradici oddané službě všem režimům, které za jeho života určují pravidla společenské správnosti či škodlivosti. Bohužel už nedokáží dohlédnout, že to v dnešní české realitě znamená klanět se Německu/EU/USA, bubnovat na válečný buben a všemožně podporovat jejich sponzory rekrutující se z českých i zahraničních oligarchů bohatnoucích z prodeje předražených zbraní (Strnad), energií (Křetínský, Tyka) a bůhví čeho ještě. Inspirací pro mě zůstaly proto především mí prarodiče, kteří se narodili v meziválečné době budování první buržoazně kapitalistické republiky. Jednu z větví inspirovala po celý život myšlenka lepších zítřků pro všechny pracovité lidi, tu druhou, zase Husovo krédo křesťanské boží pravdy a bezpodmínečné lásky realizované při budování národní Církve československé. Jejich generacím ve skutečnosti vděčím za většinu z toho, co ještě zbylo ze sociálně spravedlivějšího státu, který z poválečných trosek vybudovali, poté, co po sametovém kapitalistickém převratu plody jejich díla přispěly k životu v neomezeném luxusu hrstce těch, kteří se v žádné době nestydí takřka ničeho, a které nyní chrání spousta nohsledů čekajících pod stolem, na nějaké ty drobky z jejich nekonečné oligarchické hostiny.

Nečinnost a nejednota

České veřejné činitele, kteří svou (ne)činností umožnili potomkům nacistické páté kolony sjíždět se v zemi, kterou nejprve pomohli zničit, jehož obyvatele pomáhali svým soukmenovcům beztrestně vraždit, a přeživší obyvatelstvo plánovali po vítězné válce nad Rusy (tj. tehdy posledním slovanským národem vzdorujícímu agresi nacistů takřka z celé Evropy) „vylikvidovat“ (viz Generalplan Ost), by bezpochyby naši předkové v poválečných letech odsoudili jako vlastizrádce. Bohužel pasivita v symbolickém odporu k neustále se vracejícímu zlu může v budoucnu podpořit myšlenky, že obyvatelům České kotliny lze opět beztrestně snadno brát. Situace je pro Čechy přitom možná nebezpečnější než před válkou – Německo chudne a opět to řeší masivním zbrojením, popularita německých politiků mobilizujících proti cizincům roste a nepoučené Česko se vojensky přimklo ke státům, jejichž politici Mnichovský diktát omlouvali slovy, že v zájmu míru se nelze angažovat ve prospěch takřka neznámého národa někde na východě Evropy. Geograficky nás navíc obklopují státy, které se na rozbití Československa před válkou podílely, přičemž německé a polské tanky se už jednou po válce vrátily! Od hypotetické ruské pomoci nás přitom kromě tradičně nepřátelského Polska odřízl stát, který se otevřeně hlásí k minulosti své nacistické kolaborace a díky sebezničujícímu nacionalismu existuje již jen jako protektorát EU vytvořený opět k účelu Drang nach Osten.

Proto volám, všechny vlastence, i ty politicky neaktivní, také všechny bunkráky – kteří svou pílí dokázali to, co předválečná vláda svojí neschopností zastavit zisky motivovanou oligarchii nedokázala, tj. dozbrojit pohraniční opevnění namísto vývozu chybějících zbraní (i do států Československu nepřátelských) – spojme se pod jeden prapor suverénní české státnosti! Koordinujme co nejdříve naši společnou re-akci, protože za méně, než měsíc již bude pozdě. Češi jsou nesamozřejmý národ, který se zatím v historicky klíčových okamžicích dokázal vzedmout a překonat své názorové rozdíly, ve jménu svého přežití. Byli to prakticky vždy právě jazykoví anebo kulturní cizinci, kteří se toto úsilí snažili zhatit. Dokážeme se ve jménu naší suverénní budoucnosti znovu spojit proti přepisování a vymazávání naší historické paměti?

Ilustrační foto: Mef.ellingen, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons