Publicistka a historička Veronika Sušová-Salminen míní, že nynější spor je jednak důsledkem politizace prezidentského úřadu, osobních animozit a ztráty konsensu.

V pátek se do veřejného prostoru znovu a v plné síle vrátil pokračující spor mezi prezidentem a vládou o to, kdo bude Česko reprezentovat na letošním summitu NATO v turecké Ankaře. Spor mezi prezidentem a vládou trvá již delší dobu a je projevem širšího politického napětí mezi oběma ústavními institucemi.

I když jde o institucionální spor (tj. spor o výklad pravomocí), jedná se na prvním místě o spor politický. Základním bodem sporu je zahraniční a bezpečnostní politika Česka. Prezident Petr Pavel dává najevo, že v mnoha oblastech politiky je vůči vládnímu programu v opozici a že má výhrady i k prioritám současné vlády.

Nejde zdaleka jen o to, kolik procent hrubého domácího produktu (tyto peníze ovšem nejdou z abstraktního HDP, ale z konkrétní sumy státního rozpočtu) má Česko vydávat na zbrojení. Je totiž očividné, že prezident by mnohem raději spolupracoval s jinou vládou než s tou, která vzešla na podzim 2025 z demokratických voleb.

Důsledky nové politizace

Nástup Babiše do úřadu premiéra, který byl mimochodem očekáván i díky výkonu minulé vlády, vedl k tomu, že Pavel výrazně zpolitizoval prezidentský úřad. Tato politizace je mnohem silnější, než kdy byla v době kohabitace s vládou (názorově spřízněného) Petra Fialy, respektive je viditelnější díky rozdílným politickým názorům aktérů.

Důsledky se dostavily v podobě otevřených sporů. Nejnovějším sporem je otázka účasti nebo neúčasti prezidenta na summitu NATO, která ale navazuje na spory starší (hlavně ohledně jmenování členů vlády) a má nepochybně i osobní dimenzi.

I když Pavel nyní tvrdí opak, vláda a prezident nejsou ve shodě ohledně plnění závazku dávat na obranu 2 % HDP ze státního rozpočtu. Ano, vláda je pod tlakem, aby požadavek plnila – to ukázala například návštěva generálního tajemníka NATO Marka Rutteho v Praze. Pavel obranu (reálně zbrojení) považuje za prioritu a kompromisy (tj. škrty v rozpočtu) chce hledat v jiných oblastech. Babiš vidí priority v domácí politice a závazek k dalšímu zbrojení a uspokojení požadavků NATO je prostě jen jednou z priorit, nikoliv prioritou jedinou. Navíc se v kampani vymezoval proti militarismu Fialova kabinetu, takže v této otázce nemá příliš prostoru na manévrování. Jeho vláda argumentuje politickými a fiskálními ohledy a vládními prioritami.

Ovšem rozpočet je zcela v kompetenci vlády (a nikoliv prezidenta). A vláda do rozpočtu promítá více či méně ty politické priority, které jí (zase více či méně) získaly mandát voličů, případně zohledňuje další (lobbistické, podnikatelské apod.) zájmy (o tom si nebudeme dělat iluze). V tomto ohledu má vláda úplně jiné a mnohem silnější postavení než prezident (který (sic!) má velmi blízko k jistému zbrojařskému lobbistovi), jehož úkolem není politicky definovat rozpočtové priority vlády či její program.

Pravomocně slabší postavení má prezident v českém ústavním systému i z hlediska reprezentace státu navenek. Problémem je, že český prezident sice reprezentuje stát navenek, ale za výkon této pravomoci nese odpovědnost vláda. Jinak řečeno, prezident reprezentuje, ale v politickém rozhodování autonomii nemá: rozhodnutí prezidenta učiněná při reprezentování státu vyžadují spolupodpis předsedy vlády či jiného ministra, aby byla platná.

Z toho vyplývá, že v českém systému prezident musí spolupracovat s vládou, aby mohl reprezentovat stát navenek. Prezident z logiky ústavy neřídí zahraniční politiku, plnou odpovědnost za ni nese pouze vláda. Česko prostě není prezidentský ani poloprezidentský systém, je to parlamentní republika s vládou jako nejvyšší exekutivní institucí odpovědnou parlamentu.

Rozdílné akcenty zahraniční politiky

V současnosti se česká politika dostala do podivné situace. Prezident zastává odlišné názory na zahraniční politiku i rozpočtový závazek vůči NATO ve výši 2 % HDP než vláda. Několikrát za to Babišovu vládu veřejně kritizoval. Zároveň tvrdí, že má právo vést českou delegaci na summit NATO s odvoláním na to, že reprezentuje stát navenek a že jde o zavedenou praxi z minulosti. Má se tedy jednat o ústavní zvyklost. I když Pavel v pátek signalizoval, že zvažuje kompetenční žalobu, bude zvyklost jen těžko právně vymahatelná.

Je celkem jasné, o co v tomto sporu jde. Kromě osobních animozit mezi Pavlem a Babišem a hlavně Pavlem a ministrem Macinkou, které jsou prostým okem viditelné, jde o odlišné definování priorit zahraniční politiky Česka či spíš o odlišné akcenty v zahraničněpolitickém diskurzu. Nebudeme si dělat iluze, že rétorické změny povedou k nějakému skutečnému obratu.

Babiš a Macinka na summit pojedou s tím, že obhájí (nebo se pokusí obhájit) současné výdaje na zbrojení a svoje vládní priority. Jestli na summitu uspějí, je jiná otázka, politickou odpovědnost ale ponesou jen oni. Je celkem jasné, že přítomnost prezidenta, který zřejmě nesdílí názor vlády, by znamenala velký problém, protože by omezila vládní možnosti. Jak by česká delegace na summitu asi fungovala? Pavel by na summitu říkal jedno, zatímco Babiš s Macinkou něco úplně jiného?

Spor svědčí i o stavu politického systému v Česku. Politická polarizace se dnes projevuje i tím, že výrazně oslabuje dosavadní konsensus ohledně zahraniční politiky. Nic nového pod sluncem. Prezident reprezentuje poněkud  jiný názorový proud než ten, jenž ztělesňuje Babišova vláda a její voliči. Spor o to, kdo pojede do Ankary, je sporem o to, který z těchto proudů bude na summitu Česko reprezentovat. Samozřejmě to ale vůbec neznamená, že Babiš s Macinkou se nakonec nepodvolí tlaku a závazek nezačnou plnit. K tomu však prezidenta Pavla nepotřebují.