Michal Ševčík míní, že se česká demokracie ocitla ve stavu „dvojvládí“, v němž vedle volených institucí sílí i nevolená mocenská centra.
Česká republika dnes nežije v podmínkách standardní parlamentní demokracie. Žije ve stavu dvojvládí. Vedle legitimně zvolené vlády existuje druhá mocenská struktura, která nevzešla z vůle občanů, ale z propojení prezidentského okolí, části bezpečnostního aparátu, médií, neziskových organizací, expertních kruhů a akademických elit. Tato druhá vláda nemá mandát, ale má vliv. Nemá odpovědnost vůči voličům, ale disponuje mocí určovat, co je ještě přijatelné říkat, co je „evropské“, „odpovědné“ a „civilizované“. Právě proto dnes český občan stále častěji získává pocit, že volby sice proběhnou, ale skutečné směřování země určují jiní lidé někde jinde. Formální kabinet může sedět ve Strakově akademii, ale skutečný tlak přichází z mediálních redakcí, z kanceláře prezidenta republiky (i mimo ni), z různých expertních center a z institucí, které si osobují právo vychovávat veřejnost k „správným“ názorům.
Nejviditelněji se tato deformace české demokracie ukázala na organizaci sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně. Už samotná skutečnost, že se podobná akce koná na území České republiky za aktivní podpory části českých politických a veřejných elit, je pro mnoho občanů symbolem hlubokého ponížení státu, který postupně ztrácí schopnost hájit vlastní historickou paměť i vlastní důstojnost.
Ještě závažnější však byly výroky Bernda Posselta, představitele Sudetoněmeckého landsmanšaftu, který si dovolil veřejně označit českou Poslaneckou sněmovnu PČR za „karikaturu parlamentarismu“. Takové vyjádření by v sebevědomém státě vyvolalo okamžitou politickou reakci napříč spektrem. Místo toho následovaly tu a tam trapné mlčení, relativizace a snaha celé věci nevěnovat pozornost, nebo dokonce vyjádření přímé podpory a sympatií Posseltovi! Jako by část českých elit už ani nepovažovala za nutné bránit základní autoritu demokraticky zvolených institucí vlastní země.
A právě zde se ukazuje podstata českého dvojvládí. Zvolená reprezentace existuje, ale stále častěji působí jako kulisa. Reálná moc se přesouvá k lidem, kteří nikdy nemuseli projít skutečnou demokratickou soutěží, kteří nenesou přímou odpovědnost vůči občanům a kteří svou legitimitu odvozují od údajné odbornosti, morální převahy nebo zahraniční podpory.
Prezident Petr Pavel se v tomto systému stal symbolem paralelní moci. Nejde pouze o výkon prezidentské funkce. Jde o vytvoření celého mocenského a ideologického okruhu, který se prezentuje jako vyšší forma politiky oproštěná od „populismu“, emocí a vůle mas. Ve skutečnosti však nejde o nic jiného než o technokratickou nadstavbu demokracie, která se stále méně smiřuje s tím, že občané mohou rozhodovat jinak, než si přejí expertní a mediální elity. Česká republika se tak dostává do nebezpečné situace. Formální demokratické procedury zůstávají zachovány, ale jejich obsah se jednoduše vyprazdňuje. Parlament existuje a funguje, pokud nepřekračuje neviditelné hranice vymezené bezpečnostními analytiky, strategickými komunikátory a mediálními autoritami. V okamžiku, kdy se demokratická politika pokusí tyto mantinely překročit, nastupují okamžitý tlak, delegitimizace a morální kampaň.
Výsledkem je atmosféra národní paralýzy. Stát ztrácí sebevědomí a politická reprezentace ztrácí odvahu. A občané ztrácejí víru, že jejich hlas skutečně něco znamená. Česká republika pak nepůsobí jako suverénní demokracie, ale jako prostor neustálého dohledu, v němž je každé odchýlení od schváleného názoru považováno za problém. Sjezd Sudetoněmců v Brně se proto nestal pouze historickou nebo společenskou událostí. Stal se symbolem hlubšího rozkladu české politické suverenity. Symbolem země, která si už není jistá sama sebou. Země, v níž část elit ztratila elementární instinkt chránit vlastní stát, vlastní instituce a vlastní demokratickou legitimitu.
A dokud bude česká politika rozdělena mezi formální vládu a nevolenou infrastrukturu vlivu, bude tento rozklad pokračovat. Demokracie totiž nemůže dlouhodobě fungovat ve chvíli, kdy občané začnou mít pocit, že skutečná moc se nachází mimo jejich dosah. V takové chvíli totiž nevzniká důvěra. Vznikají frustrace, cynismus a postupná eroze samotného demokratického systému.