Publicista a historik Adam Votruba píše, že Landsmanšaft nelze automaticky považovat za reprezentanta všech vysídlených Němců, a kriticky rozebírá argumenty obou stran sporu o sjezd.
Plánované konání sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně vyvolalo v českém prostředí živou diskuzi. Domnívám se, že jedním z hlavních problémů této diskuze je přítomnost chybného předpokladu, že Sudetoněmecké krajanské sdružení (SdL) zastupuje Sudetské Němce jako takové.
Landsmanšaft nemluví za všechny
To je samozřejmě omyl. Sudetoněmecké sdružení je jen jednou z organizací vysídlených českých Němců. Jsou tu i další organizace, a kromě toho většina vysídlenců a jejich potomků, kteří necítí potřebu se nějak organizovat. SdL tedy reprezentuje jen jeden z postojů k poválečnému vysídlení, jaký bývalí čeští Němci zaujali. Mezi Sudetskými Němci jsou také mnozí, kteří politiku SdL odmítají a distancují se od ní kvůli problematické (postnacistické) minulosti tohoto sdružení.
Pokud někteří představitelé české strany (např. organizace Meeting Brno) tvrdí, že cílem pozvání SdL do České republiky je smíření, pak je k tomu třeba dodat, že SdL je organizací, která se s odsunem dlouhodobě smířit nechce. Ti, co se chtěli smířit, jsou smířeni. Je pravda, že SdL je nejpočetnější organizací vysídlenců, ale i tak bychom ji neměli vnímat jako zástupce všech českých Němců. Je to podobné, jako bychom například stranu KDU-ČSL považovali za představitele českého národa, protože má největší členskou základnu. Bohužel je to česká strana, které dává Sudetoněmeckému sdružení tuto nepatřičnou legitimitu zástupce všech (!) Sudetských Němců. Platí to zejména pro postoj organizátorů Meeting Brno nebo pro současné opoziční strany.
Pokud jsem mohl sledovat českou diskuzi, pak mě až na výjimky neuspokojovaly argumenty ani jedné ze stran sporu. Například deník Echo24 uspořádal diskuzi, do níž pozval tři zastánce konání sjezdu v Brně a tři odpůrce, ale argumenty obou táborů mi přišly pozoruhodně vágní a mdlé. Nepomohla tomu ani skutečnost, že mezi přítomnými byly zajímavé osobnosti jako Benjamin Kuras a Stanislav Křeček.
Domnívám se, že v diskuzi pravidelně zaznívají některé vadné argumenty. Jedním z nich je i časté srovnávání českých poválečných zločinů a německých zločinů během druhé světové války. Není jenom problém v tom, že různé názorové strany některé zločiny selektivně vyzdvihují na úkor jiných. Chybí tu jedna velmi podstatná věc: Nacistické hromadné popravy, vyvražďování celých skupin obyvatelstva (Židů, Romů), plánovaná genocida českého národa byly státní politickou nacistického Německa! Divoký odsun, o němž se mluví v případě německých obětí na životech, naproti tomu nebyl státní politikou ale excesem – zločinem. Ještě během třetí republiky byli někteří pachatelé těchto zločinů postaveni před soud a odsouzeni. Bohužel vyšetřování těchto zločinů po únoru 1948 ustalo.
Divoký a organizovaný odsun nelze směšovat
Český postoj k poválečným událostem v sobě dodnes nese stín tzv. divokého odsunu, přičemž v diskuzích se pravidelně směšuje divoký a organizovaný odsun. Přispívá k tomu i poněkud nešťastně formulovaný amnestijní zákon, který primárně legalizoval odbojovou činnost za druhé světové války, zahrnoval však i poválečné období (do 28. října 1945). To umožnilo zneužívání tohoto zákona k omlouvání poválečných násilností vůči německému obyvatelstvu. Nicméně při správném právním postupu tento zákon obyčejné zločiny nijak neospravedlňuje.
Pokud Václav Havel nebo i další představitelé české polistopadové politiky chtěli udělat něco pro vyrovnání se s problematickou minulostí, neměli se zaměřovat na obecnou omluvu za odsun, ale měli především odsoudit divoký odsun a učinit ho předmětem vyšetřování. Například zřídit komisi pro vyšetření poválečných zločinů a případně jednostranně nabídnout odškodnění obětem divokého odsunu či jejich pozůstalým.
Něco takového je ovšem těžko představitelné, uvážíme-li, jak silný byl v disentu i u Václava Havla odmítavý postoj k odsunu jako takovému. Václav Havel dokonce neveřejně nabízel vracení majetků Sudetským Němcům, pokud by se chtěli vrátit. Je pravděpodobné, že i vyšetřování zločinů divokého odsunu by vyvolalo v české veřejnosti negativní reakci – z obav, zda to není předstupeň ke zpochybnění odsunu jako takového. Na druhé straně by to pochopitelně neuspokojilo organizace typu Sudetoněmeckého sdružení, které se dožadovaly úplného anulování odsunu. Po mém soudu by to však byl velmi žádoucí krok k vyrovnání se s minulostí, na který je už dnes bohužel pozdě.
Mylné ztotožňování SdL s vysídlenými Němci jako takovými je typické pro obě strany názorového sporu. Mezi odpůrci konání sudetoněmeckého sjezdu na českém území vnímám zejména dva nekorektní argumenty. Prvním je tvrzení, že o odsunu rozhodly mocnosti na mírové konferenci v Postupimi. Toto konstatování je věcně pravdivé, ale odkaz na rozhodnutí mocností by neměl zakrývat to, že československá politika o odsun Němců dlouhodobě usilovala, což se v podobných promluvách občas děje.
Druhým problematickým argumentem je tvrzení, že Sudetští Němci se sami vzdali československého občanství. Hovořit o vzdání se je zavádějící, neboť to sugeruje představu, že obyvatelé Sudet měli reálně na výběr. Ve skutečnosti se posunuly hranice a obyvatelé pohraničí se přirozeně stali příslušníky státu, na jehož území se ocitli. V zabraném území bylo i mnoho obyvatel české národnosti, kteří se také stali říšskými příslušníky (bez plných občanských práv) nebo i říšskými občany. Vzhledem k mezinárodně uznané změně hranic nelze považovat změnu občanství za relevantní argument pro poválečný odsun.
Z ostatních zavádějících argumentů bych zmínil ještě jeden – totiž tvrzení, že sudetoněmecký Landsmanschaft se vzdal svých majetkových nároků a že varování před ním tudíž jen populistické strašení a vyvolávání nenávisti. Je pozoruhodné, že tento argument vznášejí představitelé těch politických stran, které nikdy nezapomenou strašit hrozbou návratu komunismu či ruských tanků. Podle jejich názoru české historické zkušenosti ospravedlňují hlubokou nedůvěru ke komunistům a k Rusku, ale vůči Sudetským Němcům máme být bezmezně důvěřiví. Tato mentální konstrukce jen dokládá vyhrocenost české politické debaty a ukazuje, že sjezd SdL v Brně je především česko-český problém.
Situace je pochopitelně složitější. SdL se oficiálně vzdalo majetkových nároků, nikoliv však požadavku na zrušení tzv. Benešových dekretů. Pokud by k němu došlo, tak se otevírá možnost dožadovat se vrácení majetku soudní cestou. Těžko říci, jak by české a evropské soudy jednotlivé žádosti posoudily. SdL tedy nemusí oficiálně požadovat vrácení majetku, přesto však má cíl, který těmto požadavkům otevírá cestu. Berndt Posselt se také za sebe nedistancuje od požadavku na zrušení poválečných dekretů prezidenta republiky, pouze diplomaticky – zjevně s ohledem na českou veřejnost – říká, že dekrety nejsou důležité.
Problematičtí dědicové minulosti
SdL má za sebou problematickou minulost. Není pravda, že to je výplod komunistické propagandy, jak se pokusil tvrdit např. novinář Jiří Peňás. Pokud je na místě opatrnost vůči komunistům, jak tvrdí zejména české liberální strany (ačkoliv se komunisté distancovali od totalitních praktik minulého režimu), pak musí být na místě i opatrnost vůči SdL. Nechci zde rozebírat minulost SdL, ale snad by stálo za to pro ilustraci aspoň zmínit, že prvním předsedou byl Rudolf Lodgman von Auen. Tento sudetoněmecký politik byl mj. za druhé světové války podporujícím členem SS a ve 30. letech kritizoval Konrada Henleina za jeho přílišnou vstřícnost vůči československé vládě.
Jaké z toho plyne resumé? Domnívám se organizátoři akce Meeting Brno pozvali SdL spíše z naivity. Něco jiného je organizovat pietní akci k uctění obětí divokého odsunu, něco jiného je zvát do Brna organizaci s postnacistickou minulostí, která dlouhodobě usiluje o revizi výsledků 2. světové války. Je dobré, jestliže se politici vládní koalice umírněným způsobem od konání sjezdu v Brně distancují. Jako nerozumné mi přijde počínání opozice, která kauzu využívá k boji proti vládě. Může existovat celá škála postojů vůči SdL, avšak pokud se celá polovina politické scény postaví na pozici bezmezné důvěřivosti, pak to není pro českou politiku dobrá vizitka. Těžko si lze představit, že by k něčemu takovému došlo v Polsku. Na určité opatrnosti vůči případným pokusům o revizi výsledků druhé světové války by měla panovat shoda. Poměrně ostudný je v této chvíli postoj prezidenta Petra Pavla, který se chystá přijmout na Hradě německého politika Markuse Södera při příležitosti jeho návštěvy brněnského sjezdu SdL. Na druhou stranu to informovaného pozorovatele asi příliš nepřekvapí, protože Petr Pavel se k Sudetoněmeckému sdružení vyjadřuje vstřícně dlouhodobě.