Čtenář Jaroslav Obermajer nabízí polemickou a kritickou úvahu o vývoji Česka po roce 1989. Proč se Česko vydalo špatným směrem a ztratilo sociální a ekonomickou rovnováhu?
Mnoho lidí si dodnes myslí, že jediní lháři, lumpové a hlupáci na světě jsou komunisté. Domnívám se, že je třeba rozlišovat mezi komunistickým světovým názorem, který stojí na straně sociální spravedlnosti a lidmi, kteří komunistický systém zneužívali ve svůj vlastní prospěch(a tím pádem v neprospěch většiny společnosti). Mezi komunisty najdeme lidi skutečně odsouzeníhodné – hlavním z nich byl Stalin, který svým terorem zapříčinil smrt a utrpení milionů sovětských obyvatel a později i řady obyvatel zemí tak zvaného východního bloku, ale také lidi vysloveně solidní, moudré a spravedlivé (nebyl to jen Dubček a další „osmašedesátníci“, ale také třeba tak skvělí umělci a lidé jakými byl například Jindřich Plachta. Stanislav Neumann, Ondřej Sekora a také velká spousta úplně obyčejných lidí – členů komunistické strany – to až po „vítězném“ únoru se do strany ve velkém nahrnuli nejrůznější mazaní vypočítavci).
Bohužel svět je plný hlupáků a lidí morálně méněcenných. Současní zavilí antikomunisté nejsou většinou o nic lepší než komunisté, což se projevilo na vývoji po sametové revoluci u nás i v okolních státech, včetně Ruska.
Velký rozprodej
V prvé polovině devadesátých let se k moci dostali pravicově zaměření politici, kteří rozprodali hluboko pod cenou téměř veškerý majetek našeho státu. Vše, co za dlouhá desetiletí a staletí vybudovali naši šikovní a pracovití předci(a to bez zneužívání otroků a bez vykořisťovaných kolonií – na což můžeme být hrdi), patří dnes zahraničním vlastníkům, a tak není divu, že se z naší země stalo cosi, co se velice podobá kolonii. Každoročně je od nás do ciziny vyváženo okolo 300 miliard korun v podobě dividend ze zisků vyprodukovaných českými zaměstnanci a českými střadateli. To ale ani zdaleka není jediný zdroj okrádání našeho státu. Tuzemské dceřiné firmy jsou donuceny prodávat za směšně nízké ceny své výrobky svým zahraničním mateřským společnostem, které pak mnohdy tyto výrobky prodávají dále (například do Číny), a to za ceny mnohem vyšší. A naopak tyto mateřské firmy svým českým dcerám prodávají vysoce předražené služby a další, mnohdy v podstatě zbytečné produkty.
Jak jsem již zmínil, téměř veškerý československý a později český majetek byl prodán do zahraničí. V roce 1997 nám tak mnoho nezbylo, právě když s hanbou odcházela vláda Václava Klause a ODS poté, co přivedla naši zemi do ekonomické krize a zadlužila ji.
Když odešla do propadliště dějin vláda Václava Klause, nastoupila vláda úřednická vedená J. Tošovským. Ve stejné době se podařil České národní bance také „znamenitý kousek“, když za velice nízké ceny a nevýhodně prodala část (asi 56 tun) českého zlatého pokladu (dnes by toto zlato mělo několikanásobnou cenu).
V roce 1998 vyhrála volby sociální demokracie a Miloš Zeman se stal předsedou vlády, která v neuvěřitelně krátké době krizi překonala, HDP začal růst a země pod vedením sociální demokracie dokončila vstup země do Evropské unie. Hrubý domácí produkt začal růst opravdu velice rychlým tempem (mezi roky 2005 a 2006 dokonce 6 až 7 % ročně). Začali jsme ekonomicky dohánět i předhánět mnohé kapitalistické státy západní Evropy (Portugalsko, Řecko, ale třeba i Itálii atd.).
Logické by bylo, kdyby úspěšná sociálnědemokratická vláda byla zvolena i na další období po roce 2006. Kupodivu pod vlivem mohutné propagandy pravicových médií, včetně vyslovených lží a pomluv, došlo k volebnímu patu, kdy levice i pravice měly stejný počet poslanců. Pravice tuto situaci vyřešila ve svůj prospěch velice nehorázným způsobem, a to tak, že poslance zvolené na kandidátkách sociální demokracie (tedy za zcela opačný program) přetáhla na svoji stranu (byli to poslanci Pohanka, Melčák, Snítilý a Wolf). Byl to nevídaný podvod na voličích. Vládu sestavila tedy pravice, která již podruhé po roce 1989 přivedla naši ekonomiku do krize, a to v roce 2008. Z této krize se pravičáci nedokázali vymanit a teprve po dalším ostudném odchodu, tentokrát Nečasovy vlády (předtím odešel s hanbou Klaus a následně pak Topolánek), nastoupila někdy v roce 2013 vláda sociální demokracie s předsedou Sobotkou, ve které byl ministrem financí Andrej Babiš. V neuvěřitelně krátké době byla krize zaviněná pravicovými vládami překonána, když reálné příjmy většiny zaměstnanců a všech důchodců se začaly podstatně zvyšovat a zdánlivě paradoxně se státní dluh přitom začal podstatně snižovat(v procentuálním vyjádření k HDP, což má mnohem větší vypovídací schopnost než dluh uvedený v absolutní výši). Tento úspěšný vývoj pokračoval i za další vlády, kterou vedl jako premiér Andrej Babiš, který vládl v koalici se sociální demokracií. Bohužel tento vysloveně pozitivní trend byl přerušen celosvětovou epidemií covidu-19. Ekonomický růst se zcela pochopitelně díky této pandemii zcela zastavil. Nebylo to samozřejmě vinou vlády Andreje Babiše (kterého jsem jen tak mimochodem nikdy nevolil).
Protože jednotlivé pravicové strany neměly žádnou šanci uspět ve volbách proti Babišově hnutí ANO, spojilo se pět stran (dohromady nezískaly ani 30 %, v reálných číslech konkrétně 28,4 %, z celkového počtu možných hlasů – jde tedy o vládu společenské MENŠINY), které vítěze voleb (Babiše) dokázaly zcela vyšachovat. Fialova „pětidemolice“ vládne naprosto stejně hloupě jako předešlé pravicové vlády(snižuje reálné příjmy většiny obyvatel), a tak není divu, že se naše země zase potácí v ekonomické „krizi“ a její zadlužení rok od roku jen a jen roste. Navíc vláda, které se přezdívá Fialový „hnus“, dává přednost utrácení za zbraně a munici, což je v podstatě velice nebezpečné. Navíc pak logicky chybí peníze na mnohem důležitější věci (školství, zdravotnictví, ochrana životního prostředí, slušné důchody a podobně), a to podle známého hesla, že buď můžeme mít máslo, nebo kanóny.
Uvědomit bychom si měli, že ona naprosto neúspěšná ekonomická politika všech pravicových vlád v naší novodobé historii po roce 1989, zcela logicky vyplývá z toho, že doposud všechny tyto pravičácké vlády snižovaly reálné příjmy zaměstnanců, důchodců, tedy prakticky všech lidí, kteří se živí, nebo živili normální obyčejnou prací. No a když většina národa má menší příjmy, pak také méně nakupuje a pokud se neprodává, nemůže se ani vyrábět, roste nezaměstnanost, stoupají vládní výdaje(podpory v nezaměstnanosti atd.). A krize je tu znovu jak na koni. Je to naprosto logické a jediní, kdo to není schopen pochopit, jsou pravicoví politici a pravicová média (což jsou bohužel téměř všechna). Do značné míry nám zde vládnou nikým nevolení novináři, kteří svoji moderně pojatou propagandou dokáží zmanipulovat až osmdesát procent národa (a to včetně lidí s velmi vysokým IQ). Bohužel slušným lidem se do politiky nechce (a to již od dob řeckého filozofa Platona), ale různí vypočítavci a lidé mdlého rozumu a pokleslé morálky, – ti se do funkcí hrnou o sto šest.
Postarej se sám o sobe
Základem pravicové ideologie je postarat se sami o sebe, samozřejmě, jak jinak než na úkor svých spoluobčanů. Zájmy celospolečenské pravičáky absolutně nezajímají. Tím nechci říci, že by třeba sociální demokracie byla nějak ideální. I když nejsem věřící, názory papeže Františka mi připadají mnohem lepší a mnohem levicovější. V sociální oblasti dokázala sociální demokracie dokonce i podstatně méně než vláda Andreje Babiše, který opravdu podstatně zvýšil reálné příjmy důchodců, učitelů, hasičů, zdravotníků a mnoha dalších profesí. A přitom dokázal snižovat státní zadlužení v poměru k HDP!
Pro porovnání úspěšnosti levice a pravice se lze podívat například na bytovou situaci v pravicové Praze, kde po roce 1989 vládla jedině a výhradně pravice (říkávalo se, že v Praze by volby vyhrála i tenisová raketa Václava Klause) a na Rudou Vídeň, kde po roce 1945 vládli vždy jen sociální demokraté. V Praze dnes žije nejvíce bezdomovců ze všech východních zemí EU. Zatímco ve Vídni jsou ceny nájemného v rozumné výši, protože 40-50 % bytového fondu vlastní město nebo nezisková a družstevní sféra a mohou tak významným způsobem ovlivňovat ceny bydlení. V Praze i v dalších českých městech byly téměř všechny obecní a státní byty privatizovány, takže město nemá dnes možnost ceny nájemného nikterak ovlivnit. Inflace a nájemné patří v ČR k těm nejvyšším v Evropě, v Česku je také špatná dostupnost bydlení ve vztahu k příjmům. Dokonce i na ubytovnách plných štěnic se nájemné šplhá až ke dvaceti tisícům za jedno lůžko měsíčně. Žít se na těchto ubytovnách přitom prakticky nedá (špína, plno hluku, nepořádek atd.).
Místo demokracie plutokracie
Zajímavé jsou názory předního amerického vědce Noama Chomskyho, který říká, že v USA je sice svoboda slova (ti, co ale nemají přístup do médií, tuto svobodu nemohou pochopitelně prakticky využít), ale o demokracii zde mluvit nelze v žádném případě. V USA není žádná demokracie, ale PLUTOKRACIE(vláda peněz). U nás je to samozřejmě stejné. Bez miliard dolarů nelze v USA ani kandidovat na prezidenta ani založit nějakou další politickou stranu. Chomsky také říká, že zhruba tři čtvrtiny amerických občanů (má na mysli ty, kteří se živí, či dříve živili normální poctivou prací) jsou PRAKTICKY zbaveni volebního práva, protože si u voleb mohou vybírat jen mezi demokraty a republikány, přičemž ani jedna z těchto stran zájmy obyčejných lidí a zaměstnanců nehájí. Obě stojí jednoznačně na straně bohatých bílých mužů. Tyto strany jsou takzvaně jedna za osmnáct a druhá bez dvou za dvacet. Myslet si, že u nás je to snad lepší než v USA, si mohou pouze lidé neskonale naivní.
Z mimoekonomické oblasti nemohu nezmínit neuvěřitelné zhoršení úrovně školství. Učil jsem na nejrůznějších středních školách od března 1992 do konce roku 2016, takže jsem měl skvělou příležitost pozorovat, jak se naše školství rok od roku jenom zhoršuje. Hlavní příčinou tohoto vskutku katastrofálního vývoje byl systém přidělování financí jednotlivým školám, a to tak zvaně „na žáka“. Čím více studentů škola ke studiu přijala, tím více měla peněz. Střední školy proto ochotně přijímaly ke studiu i žáky, kteří na vysvědčení z deváté třídy měli čtyřky odshora až dolů. Tito žáci byli neschopní, a navíc často i líní a mnohdy i drzí. Významným způsobem kazili podmínky ke studiu i žákům, jejichž předpoklady byly pro studium střední školy postačující(svojí nechápavostí a nezájmem, vyrušováním a podobně). Na českých vysokých školách se díky vnějším tlakům také výrazně snižuje úroveň. Ostatně ani takové množství kompetentních vyučujících, které by odpovídalo množství studujících, v naší zemi není k dispozici.
Již jednou zmíněný Noam Chomsky říká, že americké školství vychovává tlupu imbecilů. U nás to rozhodně není, bohužel, o nic lepší. Mladá generace je, až na nepatrné výjimky, zcela nedostatečně vzdělaná. Nevím, jak chceme v budoucnosti konkurovat jiným zemím, například Číně, kde má vzdělávání jednoznačnou prioritu.
A na závěr ten naprosto hlavní nedostatek kapitalistického systému. Zatímco v socialistických státech na výrobě zbraní doslova VŠICHNI lidé jen a jen prodělávali(běžní občané zhoršením životní úrovně a papaláši ztrátou popularity – v Rumunsku to vedlo v roce 1989 až k popravě prezidenta), v kapitalistickém systému je výroba zbraní tím nejlepším byznysem. Vede to proto k nadvládě vojensko-průmyslového komplexu a zejména pak ke vzniku válek. Ostatně i známá velká krize ze třicátých let minulého století byla nakonec vyřešena až druhou světovou válkou, která přinesla smrt a utrpení desítkám milionů naprosto nevinných lidí a k totálnímu zničení mnoha měst a obcí, železnic, silnic, továren a dalšího majetku.