Právník Aleš Zpěvák píše o tom, proč se národní a občanský princip v české Ústavě nemusí vylučovat, i když doba jejich koexistenci nepřeje.
Definovat pojem národ patří k největším a nejobtížnějším problémům společenských věd. Koncept národa se bezpochyby měnil v čase i prostoru, retrospektivně lze však za jeho zrod považovat přelom 18. a 19. století – období industrializace, modernizace a urbanizace, éru francouzské revoluce a budování národních států v Evropě i v Americe. V recentní době, která nese prvky postmodernismu, převládá názor, že národy nejsou daností, nýbrž sociokulturně a historicky podmíněnými lidskými výtvory a politickými projekty. V historii se setkáváme s dvojím chápáním národa – naturalistickým a voluntaristickým. Naturalistické pojetí považuje jednotlivé národy za biologicky dané, rasově jednotné komunity, nucené bojovat o své přežití s ostatními (příkladem je nacistická ideologie). Ve voluntaristickém pojetí jsou za pojivo národa považovány jazyk, sdílené tradice, legitimní politické aspirace na sebeurčení a samosprávu.
Národ tedy lze definovat jako historicky podmíněný lidský výtvor, jako jakýsi politický projekt, reagující na prudké sociokulturní změny, jako kolektivní identitu založenou na společném vědomí charakteristické sounáležitosti, jenž vyplývá ze společných dějin a ze společné kultury.
A právě pojem národ byl užit i v případě tvorby preambule Ústavní listiny Československé republiky, která byla ústavou první československé republiky, přijatou Národním shromážděním dne 29. února 1920, vyhlášenou pod č. 121/1920 Sb. z. a n. dne 6. března 1920. Samo pojetí ústavy bylo založeno na existenci národa československého, což vyplývá ze samotné preambule: „My, národ Československý, chtějíce upevniti dokonalou jednotu národa, zavésti spravedlivé řády v republice, zajistiti pokojný rozvoj domoviny československé, prospěti obecnému blahu všech občanů tohoto státu a zabezpečiti požehnání svobody příštím pokolením, přijali jsme ve svém Národním shromáždění dne 29. února 1920 Ústavu pro Československou republiku, jejíž znění následuje. Přitom my, národ Československý, prohlašujeme, že chceme usilovati, aby tato ústava i všechny zákony naší země prováděny byly v duchu našich dějin stejně jako v duchu moderních zásad, obsažených v hesle sebeurčení; neboť chceme se přičleniti do společnosti národů jako člen vzdělaný, mírumilovný, demokratický a pokrokový.“
I v Preambuli Ústavního zákona o československé federaci, který byl přijat Národním shromážděním Československé socialistické republiky dne 27. října 1968 a byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 143/1968 Sb. je zakotveno, že „My, národ český a slovenský, vycházejíce z poznání, že naše novodobé dějiny jsou prodchnuty oboustrannou vůlí žít ve společném státě,…….“
Opomenout však nelze ani ten fakt, že národnostní princip – národ, je součástí i platného ústavního pořádku, kdy Listina základních práv a svobod, která je datována obdobím federace, ve své preambuli uvádí, že „Federální shromáždění na základě návrhů České národní rady a Slovenské národní rady, ………… navazujíc na obecně sdílené hodnoty lidství a na demokratické a samosprávné tradice našich národů, pamětlivo trpkých zkušeností z dob, kdy lidská práva a základní svobody byly v naší vlasti potlačovány, vkládajíc naděje do zabezpečení těchto práv společným úsilím všech svobodných národů, vycházejíc z práva českého národa a slovenského národa na sebeurčení…….“
Změna z roku 1993
Od národnostního principu se ale odpoutala Ústava České republiky, publikovaná ve Sbírce zákonů pod č. 1/1993 Sb. V Ústavě je zakotveno, že „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.“ Tuto skutečnost podrobil mírné kritice ústavní právník, bývalý děkan právnické fakulty a současný prorektor Univerzity Karlovy prof. JUDr. Aleš Gerloch CSc., který dne 11. listopadu 2016 v prostorách Vlasteneckého sálu pražského Karolina prohlásil, že do Ústavy ČR by se měl vrátit pojem národ jako základní pojem státnosti. Česká republika by podle něho měla být vlastí příslušníků českého národa a s ním spjatých národnostních menšin. Dle prof. Gerlocha „Ústava opomíjí existenci českého národa, který zde existuje po staletí!“. Nutno dodat, že takovéto tvrzení vyvolalo a stále ještě vyvolává vlnu zájmu a hysterie ze strany mnohých ústavních činitelů, zejména soudců Ústavního soudu.
Mezi takové kritiky vystoupení prof. Gerlocha patří zejména soudce Ústavního soudu Tomáš Lichovník, který řekl, že „celá naše státnost je postavena na občanském principu, nikoli na národnostním“. V tomto ohledu ho podpořil i předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, který se domnívá, že národní prvek ve státotvornosti je prvek naprosto překonaný. Pavel Rychetský zároveň poukázal na tendence nacionalismu, které se promítly do maďarské a polské politické situace, kde vidí velmi nebezpečné tendence pro celou Evropu. Dále Pavel Rychetský prohlásil: „jsem pro internacionální model seskupení, jako je Evropská unie, než pro hermeticky do sebe uzavřené národní státy“.
V obou případech kritiky je nutno říci, že národ a užití národnostního principu nelze považovat za nemoderní, za překonané s tím, že tento princip nemá v moderních ústavách místo. Lze považovat za chybu zákonodárců, že Ústava nezná český národ jako státotvorný prvek, protože sama Česká republika by bez českého národa nemohla existovat. Užití pojmu „národ“ v souvislosti s Ústavou ale neznamená vyloučení občanského principu, ale naopak sepětí všech těchto principů.
Nelze jinak, než nesouhlasit s uvedenou kritikou obou soudců, která do jisté míry postrádá relevantní odůvodnění a která zcela ignoruje úlohu národa v budování samostatného státu a podpořit tak názor prof. Gerlocha. Občanský princip nemůže být prosazován na úkor principu národnostního s odůvodněním, že jsme moderním státem a členem mezinárodních organizací. Je nutné brát na zřetel, že jsme v období zásadních změn současného světa, které se budou dotýkat nejen ústavnosti, ale i fungování jednotlivých (zejména evropských) států. Jsou to procesy stejně významné jako po roce 1989 a možná ještě významnější.