V aktuálním seriálu se historik Jiří Malínský věnuje osobnosti a kariéře českoněmeckého politika a spoluzakladatele KSČ Karla Kreibicha (1883–1966).
Hroutící se stalinismus
Poslední rozsáhlejší oddíl edice samizdatových textů Karla Kreibicha je věnován jeho pohledu na dějiny komunistického hnutí v Československu (s. 385–430). Není to souvislý text; editované články je možné pokládat za podklad k buď k nepřístupnému, nebo neexistujícímu, případně zamýšlenému možnému druhému svazku Kreibichových vzpomínek.
„Židovskost“ procesů padesátých let se ve stati Patří židovský původ k povahopisným příznakům zločince? vede KK k věcnému postřehu „Byla to velká chyba z hlediska ideologické výchovy a politického školení, že se u nás začalo v politických projevech mluvit o židech a sionismu, aniž by se to náležitě vysvětlovalo.“ (s. 387) Antisionistické (antijudaistické) mýty vyvolávaly vzpomínky na hilsneriádu a projevy antisemitské lůzy se v československé společnosti projevovaly i později, upozornil Kreibich. Položil si otázku, zda „židovno“ je více etnické nebo nábožensky založené. Upozornil i na existenci židovské národnosti v SSSR a její Židovskou autonomní oblast. V praxi někdejší monarchie přicházela do úvahy pouze náboženská forma. Moderní židovský nacionalismus na sebe začal viditelně upozorňovat až v meziválečném období.
Zároveň upozornil na nebezpečí sionismu: „Sionismus vznikl jako nacionalistické, politické hnutí, které nyní se svým reakčně imperialistickým centrem Izraelem jako agentura amerických imperialistů reklamuje všechny židy na celém světě pro své zločinné cíle.“ (s. 389, psáno 1953) Svého času v čele Společnosti československo–izraelského přátelství stál Václav Kopecký (1897–1961) jako její čestný předseda a Kreibich jako předseda úřadující. KK se vyslovuje proti existenci všesvětového židovského národa a připomíná blízkou příbuznost nacismu a sionismu. Proto odmítá poslední možný pojící prvek možné židovské entity: rasismus. „Vykládat si tu nebo onu špatnou či dobrou vlastnost člověka z jeho rasového původu je rasismus a uvést rasový původ člověka z jeho rasového původu je rasismus a uvést rasový původ člověka jako povahový příznak zločince je rasový šovinismus.“ (s. 390, zvýraznil JM) Ještě více podstatu Kreibichova názoru na židovskou otázku je tato konstatace: „Zvláštnost izraelských sionistických nacionalistů není v tom, že tam vytvářejí, lépe řečeno, že se tam vytváří židovský národ – to je věc izraelského židovského lidu, do které mu nemáme co mluvit.“ (s. 390)
Dosavadní praxe poúnorového režimu svou takto pojatou vyšetřovací praxí a neúměrným, ale také nezdůvodněným protižidovstvím vrací podle Kreibicha komunistické hnutí časově velmi nazpátek. Skupinová apriorní globální charakteristika je praxí často vyvracena: např. šlechtici se v boji s buržoazií často postavili na stranu rodící se občanské společnosti; základy marxistické systematiky vytvořil žid atd. Revoluční teorii XX. století zase vytvořil šlechtic Lenin. Podle Kreibicha to všechno nemůže vést k poklesu revoluční bdělosti; nesmí to ale současně degradovat do setrvačného samoúčelného svéúčelu.
Je nutné bojovat o historickou paměť a elementární soudnost mas. Zdůrazňovat důsledný individuální princip-zásadu. Kromě toho judikatura politických procesů musí vycházet z důkladné znalosti historického společenského pohybu (zvýraznil JM). Průběh procesu Slánský a spol. v tomto ohledu vytvářel falešné poznání minulosti současného i předcházejícího století. Vzniklo tak druhotně množství nedoložených fakt a závěrů.
V Dopise politickému sekretariátu ÚV KSČ z 12. listopadu 1955 (s. 399–404) se Kreibich vyjádřil k Ulbrichtově kritice, že „Berijova banda u nás ‚podnikala vše, aby zničením kádrů oslabila revoluční síly.‘“ Kreibich se pozastavil nad faktem, že doposud se „vystačilo“ s bandou Slánského. Na soukmenovce Ericha Mielkeho (1907–2000), faktického čerstvého zakladatele a budovatele Stasi (Staatssicherheit, Státní bezpečnost) Ulbricht jaksi pozapomněl; to nemohlo nechat Kreibicha lhostejným. Dobu politických procesů padesátých let KK označil jako čtyřletou fému (obdobu německých fémových vražd zejména třicátých let). A dále dodal: „Zde se nemůže odpovědět nervózním rozčilením. Nemůžeme to také pomocí cenzury utajit jako známé hlasy z Maďarska, Polska a Jugoslávie. Nemůžeme to také prostě nechat bez odpovědi, jak jste, soudruzi, nechali bez odpovědi například to, co jsem já již dvakráte se vší otevřeností a upřímností hlásil na nejvyšších místech strany a státu. Diktovala mi to právě obava o následky celé akce pro naše kádry.“ (s. 400)
V obdobném tónu se KK vyjádřil k jinému vadnoucímu hanlivému vyjádření: k tzv. titoismu. „Byla to pustá štvanice opepřená nadávkami jako zrádce, kat, krvavý pes, agent imperialistů a tak dále.“ (s. 400) Ve své neobvykle pronikavé kritice stalinismu KK dále pokračoval citacemi z protokolu z procesu Slánský a spol. Výpověď Bedřicha Reicina i dalšími zmínkami o jeho průběhu fakticky desavuovala základní sloupy Urválkovy obžaloby. Podobně KK naložil se Slánského výpovědí. I s „jugoslávskými“ pasážemi výpovědí dalších „obžalovaných“. Ve Frejkově případě si povšimnul obratu o vlastní cestě Jugoslávie k socialismu. A zdůraznil na základě Kauckého upozornění, že podobných obratů používal už Lenin.
Obdobnou hodnotu podle KK mělo i Slánského doznání, že usiloval o Gottwaldův život inscenováním zneužití lékařské péče. KK se právem ptal: „Co z celého procesu ještě zůstalo? Celá konstrukce procesu se zhroutí a tím také konstrukce druhých či tajných procesů s ním souvisících.“ (s. 403) Specifickým problémem bylo trestání žen a dětí postižených nevinných. A vznesl i sebekritický mravní vyjádření: „My jsme tomu všichni věřili, a nejen my, obyčejní soudruzi, také vysocí funkcionáři tomu věřili.“ (s. 403)
Předchozí díl: