Spor o financování ČT a ČRo odhaluje hlubší krizi legitimity veřejnoprávních médií i ztrátu společného jazyka s částmi společnosti, míní historička a publicistka Veronika Sušová-Salminen.
Spor o financování České televize a Českého rozhlasu (dále ČT a ČRo) ve skutečnosti vůbec neřeší hlavní otázku, kterou je politický spor o legitimitu obou institucí a o obsah, který tato média nabízejí českým divákům a posluchačům. Jako téměř vždy se ale v českém veřejném prostoru hodně mluví o těch méně podstatných věcech. Změna financování jistě není jen čistě technickou otázkou, protože, pokud bude reforma provedena, obě instituce se stanou více závislými na politických prioritách vlád a na stavu veřejných financí. To je samozřejmě nepříjemná situace, které čelí v současnosti celá řada institucí veřejného zájmu: zdravotnictví, školství nebo kultura. Obou institucí by se pak týkaly škrty, nuance přípravy státního rozpočtu, formulování rozpočtových priorit a politický boj o ně.
ČT a ČRo se pak probudí v tvrdé realitě, a není tedy divu, že se reformě brání. Koncesionářské poplatky doposud obě instituce chránily – situace vzniklá v 90. letech jim poskytovala privilegium, které postrádají další neméně důležité instituce veřejné služby, jejichž fungování je pro demokracii zásadní (například právě školství, vzdělávání a sociální systém). Z tohoto hlediska jde o stejný negativní proces, který jsme sledovali od začátku 90. let – oslabování a likvidace veřejné sféry.
Proměny médií a růst polarizace
Nepřehlédnutelným problémem je celkové prostředí, ve kterém obě instituce fungují. Na něm změna financování nic moc zásadního nezmění. Mediální prostor v Česku (a jinde ve světě) se radikálně proměňuje. Na straně jedné jsou tradiční etablovaná média (noviny, časopisy, televizní stanice) v rukou nejbohatších, tj. oligarchizují se. Znamená to, že média a novináři se stávají nástrojem prosazování zájmů úzké skupiny lidí.
Na druhé straně došlo k nové „demokratizaci“ (a laicizaci) novinářství díky internetu, sociálním sítím a novým technologiím. Celkový mediální prostor je ve všech možných ohledech mnohem méně strukturovaný. U tradičních médií je problémem oligarchizace, u netradičních zase závislost na algoritmech a reklamě, případně amatérství. Do veřejného prostoru vstupují alternativní, ale také „alternativní“ názory, které již neodrážejí existující konsensus a často nerespektují zavedená pravidla novinářské práce či obecně přijatá fakta (Země je kulatá). Politická polarizace je jedním z důsledků této nové situace; jde nicméně také o problém odrážející existující socioekonomické problémy ve společnosti.
Konec centristického liberálního konsensu
Hlavním tématem současné veřejné debaty je samozřejmě již zmíněná otázka obsahu (především zpravodajství) obou institucí. Tento problém lze definovat asi takto: jak moc má zpravodajství reprezentovat středový liberální konsensus, který se v Česku zformoval během 90. let a na počátku 21. století?
Socioekonomicky a politicky se tento konsensus začal rozpadat v období po roce 2009 (globální finanční krize) v důsledku kumulace řady existujících, neřešených nebo nově vzniklých problémů. Součástí tohoto procesu se stalo vyloučení, pocit, že centristický liberální konsensus již neodráží realitu, problémy a otázky, kterým čelí nezanedbatelné skupiny lidí v Česku.
Významným problémem se dnes jeví především to, že ČT a do určité míry i ČRo jsou médii tohoto rozpadlého konsensu, kterým ale stále rámcují své zpravodajství a obsah. Vede to nevyhnutelně k tomu, že jsou viněna ze zaujatosti a nevyváženosti. Pokud by konsensus přetrvával, tedy existovala by shoda na tom, jak určité pojetí hodnot (lidská práva, evropanství, individualismus, ekologie atp.) odráží veřejný zájem (nebo se podílí na jeho definici), obě média by dnes nečelila tak silné kritice ani politickým útokům. Bohužel tento konsensus již neexistuje, neboť společnost je výrazně polarizovaná.
Média jsou součástí společnosti, nestojí nad ní
Veřejnoprávní financování médií prostřednictvím koncesionářských poplatků narazilo na politickou, ekonomickou a společenskou realitu, jejíž součástí jsou i obě média. Centristický liberální konsensus vzniklý mezi roky 1991 a 2009 postupně nahradila polarizace; nová média a sociální sítě změnily samotnou podobu informací a způsob jejich šíření i konzumace. Oligarchizace pohltila velkou část etablovaných nebo tradičních médií. Neoliberální důraz na ekonomiku a ekonomizaci změnil přístup k rozpočtu, daním a veřejným službám (a veřejnému sektoru vůbec). Tento nový stav, ve kterém již neexistuje shoda na základních parametrech veřejného zájmu a dobrého života, a v němž rozpoznáváme hned několik velmi znepřátelených politických entit, mění pravidla hry i pro obě veřejnoprávní média.
Není tedy překvapením, že celá debata o financování ČT a ČRo se vede v duchu polarizace a nemožnosti najít společnou řeč a konstruktivně spolupracovat.
Vláda Andreje Babiše jedná částečně populisticky a chce se zavděčit svým voličům, kteří jsou jednou z entit vnímajících ČT a ČRo na různých úrovních kriticky. Z části ale vede i mocenský boj o kontrolu nad těmito médii; chce v nich získat větší vliv. Zároveň obě média oslabí tím, že jim dá méně finančních zdrojů, než na které byly obě instituce doposud zvyklé. Argumenty o šetření ve všech možných oblastech, které roky zaznívaly právě z ČT a ČRo, se nyní skloňují ohledně jejich vlastního financování. Politická opozice má výhodu v tom, že z velké části sdílí rámce, které odrážejí centristický liberální konsensus minulosti. Jejich současné postoje k reformě jsou ovšem také pokrytecké, protože i jim jde o politický vliv, respektive o jeho zachování.
Destrukce veřejného sektoru v Česku nikdy nebyla dobrou zprávou a není ani dnes. Nicméně už dávno byla normalizována, i díky těm, kteří ji mohli a měli veřejně i mediálně kritizovat a postavit se proti ní. Jedním z nevyhnutelných dopadů likvidace veřejného je rozpad konsensu a narůst politické (ale i sociálně-ekonomické) polarizace a rozdělení. Veřejnoprávnost, vyváženost a veřejný zájem přestávají v nové realitě dávat smysl hodně lidem. Pozdě bycha honit. Bohužel.