Politolog Oskar Krejčí se ve své glose zamýšlí nad otázkou, jaký je odkaz Deklarace nezávislosti USA pro dnešní evropskou levici.

V době, kterou mnozí nazývají „postamerickou“, se může zdát zbytečné vzpomínat na 250 let starý dokument zakládající Spojené státy. Možná je to ale naopak, možná právě tato doba potřebuje lépe porozumět ideálům otců-zakladatelů USA. Třeba jejich tehdejší sny mohou pomoci postavit novou, tolik potřebnou rozumnou vizi budoucího světa. Může „zakládací dokument“ Spojených států, ona slavná Deklarace nezávislosti něco říci současnosti? Jaký svět si přál její autor Thomas Jefferson?

Právo na štěstí

 Deklarace nezávislosti USA, schválená Kontinentálním kongresem 4. července 1776, se stala prvním oficiálním dokumentem, v němž byl na státní úrovni zformulován princip suverenity lidu. Stalo se tak hned ve dvou rovinách: v představě o lidských právech a v chápaní nástrojů jejich obhajoby. Onen první rozměr vyjadřuje nejznámější věta Deklarace, podle níž je samozřejmou pravdou, že „všichni lidé jsou stvořeni rovni, že jsou nadáni stvořitelem určitýminezcizitelnými právy, mezi nimiž jsou život, svoboda a úsilí o štěstí“. Protože otcové-zakladatelé USA byli, na rozdíl od většiny dnešních politiků, lidé vzdělaní, každý tehdy postřehl podobnost této formulace s představou anglického filosofa Johna Locka z jeho knihy Dvě pojednání o vládě (1689). Podle Locka totiž smyslem lidského společenství je „zachování životů, svobod a statků, jež nazývám obecným jménem vlastnictví“. Je tu obdobná, a přece tak odlišná triáda: na místo, kam ve výčtu přirozených práv umístil Locke vlastnictví, postavil Jefferson „právo na štěstí“.

Brzy po schválení Deklarace se rozhořel spor, zda „právo na život“ znamená právo nebýt zabit, či právo na důstojné bytí; zda „úsilí o štěstí“ může znamenat podporu státu. Tak trochu stranou zůstala otázka, proč z oné triády zmizelo vlastnictví. Nestalo se tak ale náhodou: Thomas Jefferson patřil – spolu s Thomasem Painem a Benjaminem Franklinem – k nejvýraznějším postavám radikální větve amerického osvícenství. Pro tyto myslitele a politiky nebylo vlastnictví přirozeným, ale občanským právem – tedy něčím, co se zrodilo později a může, nebo někdy dokonce musí být regulováno společenstvím či státem. Americkým osvícencům byl totiž blízký „agrární romantismus“, koncept známý dnes hlavně z díla Jamese Harringtona Republika Oceána (1656). V jeho duchu musí být práce spojena s drobným zemědělským vlastnictvím, které je, jak říkal Franklin, „jedinou čestnou cestou“ k bohatství. To byla vize, která v době americké revoluce nebyla vzdálena tehdejšímu plebejskému ideálu.

Lokomotivy dějin

Nástroj pro obranu přirozených práv zformuloval Jefferson v Deklaraci do podoby dalšího práva: „Když dlouhá řada bezpráví a útisků, sledující neustále tentýž cíl, projevuje úmysl podřídit lid absolutnímu despotismu, je jeho právem, ba povinností svrhnout takovou vládu a opatřit si nové Strážce pro svou budoucí bezpečnost.“ Právem a povinností… Jefferson měl pochybnosti o možnosti trvale zajistit v USA lidská práva. V návaznosti na Shaysovo povstání (1786/7) Jefferson psal Jamesi Madisonovi (30. 1. 1787), že „malá rebelie je čas od času dobrá věc a v politickém světě stejně nezbytná jako bouře ve fyzickém světě“. A v často citované pasáži z dopisu Williamu Smithovi (13. 11. 1787) tuto tezi ještě více vygradoval, když napsal: „Strom svobody musí být čas od času osvěžován krví vlastenců a tyranů. Je to jeho přirozené hnojivo.“ Není náhoda, že Jefferson pomáhal v USA zakládat jakobínské kluby.

Osud tehdejších představ o lidských právech přibližuje historie prvních deseti dodatků k Ústavě – tedy Listiny práv. Když James Madison poslal Jeffersonovi návrh ústavy Spojených států, v té době byl Jefferson vyslancem ve Francii, shrnul Jefferson ve své odpovědi (20. 12. 1787) to, co mu v onom návrhu chybí:„Za prvé vynechání listiny práv, která jasně a bez pomoci řečnických kliček stanovuje svobodu náboženství, svobodu tisku, ochranu před stálými armádami, omezení monopolů, věčnou a neúprosnou sílu práva habeas corpus a soudní procesy s porotou ve všech faktech, které lze soudit podle zákonů země.“ To byl počátek formulace oné Listiny práv, přijaté v roce 1791. V ní je jako druhý dodatek uvedeno dnes velmi diskutované právo na zbraň. V podání amerických osvícenců mělo ale toto právo jiný význam než dnes. V citovaném dopisu Madisonovi je skrytý ve formulaci „ochrana před silnými armádami“: jednalo se o snahu nahradit pravidelnou armádu, která byla vnímána jako nebezpečný parazit, milicemi.

Člověk a systém

 Často je otcům-zakladatelům USA vyčítáno, že jejich představa svobody politického člověka nezahrnovala ženy, nemajetné bělochy – a černé otroky. To však neplatí pro vzpomínané osvícence. Například Paine ještě před revolucí sepsal slavnou esej Africké otroctví v Americe (1775), Franklin patřil mezi zakladatele abolicionistického hnutí. A Jefferson? V původním zněníDeklarace, které předložil, se v pasáži, v níž jsou vypočítávány královy zločiny, uvádí, že křesťanský král podporoval trh, „kde ČLOVĚK měl být prodáván a kupován“; tuto část ovšem Kongres na nátlak jižanských plantážníků z textu Deklarace vyškrtl. A tak by bylo možné dlouze pokračovat.

Američtí osvícenci – ostatně jako všichni osvícenci – sdíleli optimistický pohled na člověka jako v zásadě na morálního a racionálního jedince. Jak psal Thomas Paine ve své pozoruhodné knize Práva člověka (1791/2; slovensky 1959), člověk je od přírody přítelem člověka – ovšem „kdyby jej vlády neničily“. Proto teprve „až zanikne barbarství dnešních vlád, změní se vzájemný morální postoj lidí“. Jak Paine tvrdil v eseji Zdravý rozum (1776), která se stala manifestem americké revoluce, „společnost je vytvořena našimi potřebami, vláda naší zkažeností“. V knize Práva člověka následně tuto úvahu doplnil tvrzením, že „čím je civilizace dokonalejší, tím méně potřebuje vládu, protože tím více si vládne sama a spravuje svoje vlastní záležitosti“. Všude. Práva člověka nebyla pro osvícence národní či regionální záležitostí, týkala se všech lidí. Byl to obraz světové revoluce.

S Jeffersonovým jménem je spojována vize „gradovaného republikanismu“, dnes by se řeklo kombinace republikánské subsidiarity a samosprávy. Podle ní má být vláda rozdělena na federativní republiku, státy, oblastní republiky a zvláštní okresní republiky pro drobné a důležité otázky. Tyto malé okresní republiky o rozloze okolo šesti čtverečních mil měly podle jeho představ mít základní školu, oddíl milice s důstojníky, smírčího soudce a kustoda, starat se o své chudé, o cesty, mít policii, volit soudce, přímo volit funkcionáře pro obecnější republikánské orgány; měly být malou republikou, která měla, jak psal v jednom ze svých dopisů, „učinit každého občana aktivním členem vlády“. V obecnější rovině pak Jefferson tuto svoji představu vykreslil v dopise Madisonovi (30. 1. 1787), v němž psal o třech typech společnosti: (1) bez vlády jako u indiánů; (2) s vládou, na níž má vůle každého přímý vliv; (3) s vládou síly. „Je problémem pro mne nejasným, není-li první situace nejlepší,“ dodal budoucí třetí prezident USA. K aktuálním politickým sporům v Česku lze doplnit, že Jefferson měl pochybnosti o smyslu dvoukomorového zastupitelského orgánu; v jeho poznámkách lze zaznamenat i postřeh, že snaha zachovat nezávislost soudů může znamenat hledání nezávislosti na lidu.

Vzkaz dnešku

V americké literatuře je Jefferson někdy označován za „lidového liberála“. To je dáno především tím, že v tamních krajích je dnes obvyklé zjednodušené dělení pestrého pole polických ideologií na dva proudy: liberálové versus konzervativci. Někdy je dodáváno, že se jedná o konflikt levice a pravice. Sečtělejší evropský komentátor ale ví, že liberalismus sice vznikal na osvícenské základně, ale nejen on. Cítí, že Jefferson, Paine či Franklin nebyli obyčejní osvícenci, byli to radikální osvícenci, jejichž názory předznamenaly vznik ideologie revolučních demokratů a moderního socialismu. V americké revoluci pak tito radikální osvícenci představovali mimořádně vlivnou, ale malou skupinu. Dali americké politické kultuře mnoho pojmů, jejichž interpretaci však převážně obstarali jejich političtí konkurenti, konzervativci, jako byl Alexander Hamilton a dnešní liberálové. Ti svorně udělali z americké revoluce nejkonzervativnější revoluci v dějinách. A zvláštní antikoloniální revoluci – nepřinesla osvobození původního obyvatelstva, byla jen vzpourou kolonistů proti vlastní metropoli. Kolonistů, kteří zdědili mnohé z britské kolonizátorské mentality.

Současná evropská levice povětšině cítí, že osvícenský koncept „přirozených, nezadatelných a nezcizitelných“ lidských práv je falešný; také ví, že liberálové často ideu lidských práv cynicky požívají jen jako propagandistický klacek na ty druhé. Pojem lidských práv je ale víc než vize, jež se podobá víře v duchy, kteří existuje jen v myslích těch, kdo v ně věří. K ideji lidských práv se přece obraceli i lidé, o jejichž světonázorové orientaci nemůže být pochyb. Například Karel Marx v dopise Abrahamu Lincolnovi (1864) mluvil o Spojených státech jako o zemi, kde se „poprvé zrodila myšlenka velké demokratické republiky, kde byla vyhlášena první deklarace lidských práva odkud vzešel první popud k evropské revoluci 18. století“. Není náhoda, že Deklarace nezávislosti Vietnamu, kterou v září 1945 přednesl Ho Či Min, začíná slovy „Všichni lidé jsou stvořeni rovni, jsou nadáni stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, mezi nimiž jsou život, svoboda a úsilí o štěstí“ – tedy citací z Deklarace nezávislosti USA.

Idea lidských práv je specifický zorný úhel, který umožňuje lépe rozumět tomu, co je to spravedlnost. Lidská práva jsou odůvodněným nárokem: civilizační pokrok zavazuje společnost i stát například k zajištění práva na práci, na zdravotní péči, bydlení, na svobodné volby… Levicová politika pokládá takovéto nároky za odůvodněné humanistickou politickou filosofii arealizovatelné dostupnými zdroji – tedy existující. To není žádná zrada odkazu radikálních osvícenců, jejich přirozenoprávních snů, je to jejich pokračování: je lidským právem měnit obsah konceptu lidských práv. Třeba i rozšiřovat jejich seznam. Takto se Jeffersonova triáda rozrostla na 17 článků prvního znění Deklarace práv člověka a občana (1789) z Velké francouzské revoluce a na 30 článků Všeobecné deklarace lidských práv (1948). A tento měsíc přijala čínská vláda přibližně padesátistránkový Akční plán naplňování lidských práv v Číně na léta 2026 až 2030. V něm hned za kapitolou o ochraně ekonomických, sociálních a kulturních práv a kapitolou o ochraně občanských a politických práv následuje kapitola věnována „posilování ochrany environmentálních práv“ – tedy právům, která ještě nedávno nikdo nevnímal. Nyní je koncept enviromentálních práv člověka srozumitelný a společenské zdroje na jejich lepší zajištění dostupné. Stal se součástí obrazu spravedlnosti. Možná právě takto by měl být vnímán a naplňován odkaz Deklarace nezávislosti.