Evropská politika podle Adama Votruby přestává být soubojem pravice a levice a proměňuje se ve střet mezi liberálním eurocentralismem a suverenistickou obhajobou národního státu. Co to znamená pro politický konflikt?

V posledních letech došlo v Evropě k významnému přeskupení politické scény. Ve veřejné diskuzi a v politických bojích se oslabila původní štěpící linie mezi pravicí a levicí. Dříve se očekávalo, zda vítězem voleb bude pravice či levice, dnes se řeší, zda vyhrají liberálové nebo „pravicoví“ populisté. Ve slovníku liberálního mainstreamu se první tábor tituluje rovněž přívlastky liberálně-demokratický či proevropský, druhý tábor pak též jako autoritářský či krajně pravicový.

Souvisí to i s tím, že politika středního proudu, která definuje samu sebe jako liberální, zúžila v posledních letech hranice politicky přijatelného. Řada lidí, jejichž názory by byly před dvaceti lety chápány jako legitimní, se dnes ocitá v situaci, kdy je nucena volit politické strany, které mainstream odmítá uznat jako přípustnou alternativu.

Co je politický mainstream?

Jako součást mainstreamu můžeme dnes identifikovat tři hlavní politické skupiny. Za prvé je to skupina, kterou lze označit jako liberálně centristickou. Sem patří většina liberálního středního proudu – do tohoto tábora se hlásí strany, které mají ve svých kořenech i značně odlišná ideová východiska (kromě liberálů např. bývalí křesťanští konzervativci nebo sociální demokraté). Spojování původně odlišných stran do jednoho programového bloku je zdůvodňováno potřebou čelit hrozbě populismu a krajní pravice. Méně silnou skupinu pak představuje liberálně-konzervativní pravice. Pokud bychom chtěli ilustrovat tuto pozici na konkrétním příkladu, pak by sem patřil deník Echo24 nebo konzervativní křídlo ODS. Na druhé straně jsou pak liberální radikálové, kteří posouvají diskurz ke krajnějším interpretacím vybraných ideologických postulátů. Příkladem by byli Zelení nebo Piráti.

Liberální radikálové bývají obecně označováni za levici, což je však omyl. Například Piráti v minulosti prosazovali rovnou daň, dnes vyzdvihují ve svém programu snížení daní. Obojí je typický nástroj pravicové ekonomické politiky. Názory tzv. levicových liberálů se tedy velmi zásadně liší od toho, co bylo v Evropě tradičně chápáno jako levicová politika.

Za povšimnutí stojí následující skutečnost. Před dvaceti lety nevyvolávaly volby v jiných zemích Evropské unie žádnou velkou pozornost. Média prostě informovala o tom, zda v té které zemi vyhrála levice nebo pravice. Dnes jsou volby v jednotlivých evropských zemích předmětem mnohem větší mediální pozornosti. S nebývalými emocemi se sleduje, zda vyhraje liberálně-demokratický proevropský proud nebo opačný proud autoritářsko-pravicově-populistický. Označení obou směrů by se slušelo dát do uvozovek, neboť nejde o prosté empirické označení, ale o ideologické rámování politického konfliktu zavedené mainstreamovými liberály. Novinkou je i to, že do volebních bojů na národní úrovni stále více intervenuje Evropská komise, která se tak snaží zajistit vítězství liberálního proudu.

Eurocentralismus versus suverenismus

Hlavní štěpící linii současné politiky je tedy třeba chápat jako střet mezi prounijními proudy a národně orientovanou politikou. Chceme-li toto politické rozdělení pojmenovat, pak adekvátním popisným označením liberálního proudu by byly termíny eurocentralistický nebo imperialistický, opačný směr by měl být označen jako suverenistický nebo nacionalistický. Celkově jde o otázku mocenské nadřazenosti evropských institucí nad národními orgány. Evropská unie se snaží ustanovit se jako impérium se vším, co z toho zákonitě vyplývá – zejména důraz na universalismus. Politici v tomto chápání nezastupují občanské zájmy, ale obecné lidské hodnoty, z čehož pramení otevřená delegitimizace určitých skupinových zájmů a zákonitě i delegitimizace demokratického procesu vůbec. Oslabení demokratického procesu je propagandisticky doprovázeno tím, že se zároveň zdůrazňuje nutnost chránit demokracii před populisty. Představitelé EU se ani příliš netají tím, že „ochrana demokracie“ by v jejich ideálním pojetí měla znamenat pravomoc Evropské komise odvolat nevhodně zvolenou národní vládu.

Před posledními evropskými volbami jsem zkoumal programové nastavení českých politických stran. Vyšlo z toho jednoznačně, že všechny strany bývalé pětikoalice se nacházejí v antisuverenistické polovině politického spektra – Piráti a STAN jsou v tom radikálnější než třeba ODS. K suverenistickému proudu patří naopak ANO, SPD, Stačilo! aj., přičemž ANO je o něco blíže ke středu.

Zamlčený konflikt

Podstata hlavního politického konfliktu je tedy prostá. Liberální politici a média se však vyhýbají tomu, aby konflikt adekvátním způsobem pojmenovali. To může znamenat jedině to, že jsou si vědomi většinového nesouhlasu se svými politikami a pokoušejí se veřejnost obejít. Hovoří proto o boji demokracie s autoritářstvím, rámujíce celý konflikt jako souboj dobra se zlem, ačkoliv právě jejich imperialistická politika je již svou podstatou s demokratickými principy neslučitelná. Výsledkem je mobilizace liberálního voličstva na základě určité fikce, která neodpovídá reálnému politickému konfliktu.

Přesto lze říci, že konflikt je to mimořádně významný a sotva může být rozhodnut demokratickými prostředky. Střídání pravice a levice bylo založeno na společném konsenzu ohledně základních funkcí státu. Není však možné, aby se u moci střídali imperialisté a suverenisté stejným způsobem, jako to dělala pravice a levice. Je jistě možné provozovat čtyři roky pravicovou ekonomickou politiku a pak ji vyměnit za levicovou. Není však možné podle výsledků voleb žít čtyři roky v nadnárodním evropském impériu a další čtyři roky v národním suverénním státě.

Asi nejpozoruhodnější pozici mají v tomto konfliktu konzervativní liberálové. Ti se totiž drží v mainstreamu, ačkoliv vlastně nevyznávají eurocentralistickou pozici. Je otázka, v čem jejich přijatelnost pro hlavní proud spočívá – může to být jejich přihlášení se k liberálním idejím nebo jejich příchylnost k myšlence volného trhu, která dlouhodobě vyhovovala bohatým západního světa. Jejich reálná pozice je však trochu schizofrenní. Potřeba udržet se v mainstreamu je nutí k odsuzování tzv. autoritářských a pravicově populistických proudů. Pokud by tento rituál neprovozovali, ocitli by se sami na lavici obžalovaných. Přitom jako součást liberálního mainstreamu nemají nikdy šanci prosadit svůj politický program. To by měli pouze ve spojenectví s marginalizovanými suverenisty. Jejich pozice navíc v sobě skrývá potenciální tragédii: Pokud by totiž liberální imperialisté (tj. liberální centristé ve spojení s radikály) dosáhli úplného svého vítězství, pak budou liberální konzervativci první obětí dalšího čištění politické scény.

Člověk by řekl, že zdravý rozum by měl liberálně konzervativní scénu přivést ke spojenectví se suverenistickým směrem. Byl by to logický způsob, jak se pokusit odvrátit hrozící porážku vlastního proudu. Avšak francouzský předseda republikánské strany Éric Ciotti na tuto zdánlivě rozumnou politiku tvrdě doplatil. Kvůli svému pokusu o dohodu s Le Penovou byl vyloučen z republikánské strany. Tím odhalil mentální nastavení konzervativně liberální pravice, pro niž je udržení se v mainstreamu hlavní starostí.

Kdo je politickým protivníkem?

Nakolik jsem mohl poznat smýšlení konzervativně liberálních lidí v České republice, zdá se mi, že mají problém s identifikací oponentů své vlastní politiky. Jejich světonázor je silně provázán s antikomunismem a antilevičáctvím vůbec. Zejména ti prostší tvrdí, že u nás neexistuje žádná pravice, Evropská komise podle nich není „liberální“ ale „socialistická“ apod. Jednoduše řečeno: bojují minulou válku. Nevšimli si, že socialisté se již ocitli mimo mainstream. Konzervativní liberálové navíc nemají odvahu ke konfrontaci s liberálním mainstreamem, protože je pro ně nepřijatelné ztratit svůj sociální status a ocitnout se po boku outsiderů. Stačí, aby mainstream symbolicky deklasoval Motoristy, a konzervativní liberálové se od této strany distancují, jakkoliv by k ní měli programově blízko.

Ti, že ze socialistů a konzervativců, kteří se již ocitli mimo mainstream, mají dnes jiné problémy. Zmíním se jen o jednom z nich. Domnívám se, že politickou chybou představitelů alternativního proudu je přílišné angažování se v zahraničně politických otázkách, zejména komentování konfliktu na Ukrajině. Dosti kritickým postojem k ukrajinskému vedení a relativně shovívavým vůči Rusku, si mnozí z nich odcizili značnou část české veřejnosti. To jim zákonitě zužuje manévrovací prostor pro prosazování svých politických záměrů v jiných oblastech, kde by mohli (na rozdíl od konfliktu na Ukrajině) skutečně něco změnit. Mimoto kvůli zpochybňování ustálené představy, že Ukrajina bojuje za svou suverenitu a zaslouží si v tom podporu, se v očích některých občanů mohou jevit jako lidé a priori nezpůsobilí řešit otázky české suverenity.

V tomto článku jsem chtěl načrtnout kontury rozložení politických sil v České republice a obecněji v Evropské unii. Neříkám nic, co by si mnoho lidí již nějakou dobu neuvědomovalo. Zároveň jsem však přesvědčen, že většina českých občanů vnímá politickou scénu brýlemi, které byly platné někdy před patnácti až třiceti lety, proto jim smysl mnohých současných událostí uniká. Za posledních 35 let se neodehrál v Evropě žádný zásadní převrat, ale přece pozvolným vývojem dospěla situace do zásadně jiných politických rozměrů. Za dvacet let můžeme být zase úplně jinde. Úspěšné politické jednání vyžaduje realistické zhodnocení situace. Na tom závisí, jestli budeme politickými událostmi vláčeni nebo jestli se nám podaří uhájit určitý životní prostor pro české národní zájmy – nikoliv snad ve smyslu ideálního uspořádání, ale ve smyslu teze, že politika je umění možného.