Petr Komers píše o dnešním důležitém hlasování OSN o sankcích proti Kubě, která aktuálně čelí bezprecedentnímu americkému embargu.
Ve dnech 27.-28. října 2026 se na půdě Valného shromáždění OSN bude jako každý rok hlasovat o ukončení sankcí, které USA uvalují už dlouhá desetiletí na Kubu. Letos je toto hlasování o to důležitější, že Trumpova administrativa po odstranění venezuelského prezidenta Nicoláse Madura počátkem ledna t. r. sankce vůči Kubě ještě přitvrdila a ostrov je vystaven bezprecedentnímu ekonomickému tlaku, který doslova ochromuje život všech obyvatel – mnozí jej přirovnávají k postupné genocidě hrdého národa.
Historie vztahů USA a Kuby
Historie vztahů USA a Kuby od roku 1959, kdy proběhla kubánská revoluce, je dlouhou řadou pokusů o podlomení a zničení kubánského sociálního režimu. Zahrnuje sabotáže, bombové teroristické útoky (především počátek 60. let), nezdařenou invazi v Zátoce sviní (1961), odvrácený přímý vojenský zásah (díky Karibské krizi, 1962), více než 630 pokusů o atentát na kubánského vůdce Fidela Castra, zničení civilního letadla se 73 lidmi včetně kubánských sportovců (1976), zavlečení prasečí chřipky (1971) či laboratorně vytvořeného typu II horečky dengue, jímž se na ostrově nakazilo 350 tisíc lidí (1981). Můžeme k tomu připočítat i dva ne zcela vyjasněné útoky na kubánské velvyslanectví (2020, 2023) nebo vykonstruovaná obvinění (údajně nebezpečné zvuky na americké ambasádě v Havaně, 2018).
Zkrátka dlouhý seznam, který jednoznačně svědčí o obsesi Washingtonu zničit zemi v blízkém sousedství, jež se opovážila jít vlastní cestou a nepodřídit se – de facto koloniálnímu – nároku Bílého domu na ovládnutí celé Latinské Ameriky, tak jak to vytýčila již v roce 1823 Monroeova doktrína. Seznam, který zcela jasně dokládá jednostrannou a dlouhodobou agresi, odporující všem mezinárodním pravidlům
Embargo a jeho dopady na život na ostrově
Snad ještě více než podobné výčty však o chování USA vůči karibskému ostrovu svědčí embargo, které Spojené státy uplatňují už od roku 1962 a které bylo několikrát přitvrzeno: v roce 1992 tzv. Toricelliho zákonem, v roce 1996 pro změnu tzv. Helms-Burtonovým zákonem, a pak znovu při obou Trumpových mandátech. (Jedinou naději na změnu v tomto směru přineslo působení Baracka Obamy, který obnovil s Havanou diplomatické styky a dokonce ji v roce 2016 osobně navštívil jako první americký prezident po téměř 90 letech.) Dlouholeté sankce – mezi jinými – komplikují působení kubánských firem a jejich zahraničních partnerů, zakazují jim platby v amerických dolarech a de facto jim znemožňují i získat úvěry ze zahraničí.
Výkonný příkaz č. 14380, který Trumpova administrativa vydal letos v lednu hned poté, co byla Kuba odstřižena od svého hlavního dodavatele ropy (Venezuela), jde však ještě dál. Zakazuje dodávat na ostrov ropu, a navíc trestá každého, kdo by se o to pokusil – v důsledku této hrozby např. přestala dodávat palivo na Kubu nejen Venezuela, ale také druhý největší dodavatel, Mexiko.
Kuba je už 11 měsíců vystavena extrémním podmínkám, které by položily na lopatky většinu jiných zemí. Její situaci komplikuje geografická poloha ostrova, jejž je pro Washington lehké odstřihnout od veškeré mezinárodní podpory i obchodu vůbec. Bez ropy téměř nefunguje kubánská elektrická infrastruktura, dosud zajišťovaná především z fosilních paliv. Bez paliv a elektřiny pak kolabuje doprava, upadají továrny, vodovodní síť, rozvoz potravin, svážení komunálního odpadu, a omezuje se činnost tak důležitých oblastí, jako je zemědělství, školství, či dokonce zdravotnictví.
Cynismus americké administrativy trvá už více než šest desetiletí, a na jeho počátku byly výroky Lestera D. Malloryho, jenž navrhoval „odepřít Kubě peníze a dodávky, snížit peněžní a reálné mzdy, vyvolat hlad, zoufalství a svržení vlády“. Politika současných sankcí vůči Kubě má rysy válečného aktu. Washingtonu se už v minulých desetiletích podobně podařilo rozložit ekonomiky řady zemí světa (mj. Sýrie, Dominikánská republika), a například v Iráku měly sankce za důsledek nesčetné životy civilistů. Všichni nejspíš ještě máme v živé paměti šokující komentář Madeleine Albrightové, která v té souvislosti bez mrknutí oka prohlásila, že za americké zájmy stály statisíce mrtvých dětí.
Hlasování OSN a postoj České republiky
Americké embargo vůči Kubě zcela odporuje mezinárodnímu právu i Chartě OSN. Od roku 1992 (s výjimkou covidového roku 2020) bývá na půdě Valného shromáždění OSN pokaždé vznesena rezoluce odsuzující tuto extrémně konfrontační politiku Washingtonu a vyzývající k jejímu ukončení. Hlasování probíhá většinou totožně. Dlouhá léta byly USA a Izrael jedinými dvěma zeměmi mezi 195 zúčastněnými, jež hlasovaly proti ukončení embarga. (Jen v roce 2016, na samém konci Obamovy administrativy, se překvapivě obě dvě hlasování zdržely.)
Při 33. hlasování na podzim 2025 poprvé oponentů přibylo, když ke dvěma hlavním zainteresovaným zemím přibylo pět dalších států, mezi nimi Ukrajina, Maďarsko nebo Argentina. Česká republika, která v předchozích letech embargo pravidelně a konzistentně spolu s ostatními odsuzovala, se prvně hlasování zdržela. V roce 2026 však postoj ČR budí ještě větší rozpaky. V červenci t. r. (7.7.) se totiž právě zástupci naší země stali jedinými z celé Evropské unie, kteří v OSN hlasoval proti znovuotevření otázky blokády. Za současné situace, do níž byla Kuba uvržena, jde o postoj – mírně řečeno – ostudný.
O to ostudnější je, že Kuba rozhodně nepatří mezi země, jež by někomu škodily. Kubánský režim se nemusí každému líbit, ale jeho neschopnost řešit katastrofální ekonomickou situaci lze nyní víc než kdykoli předtím přičíst právě extrémnímu tlaku ze strany USA, který ji doslova odstřihl od zásadních zdrojů. Která jiná země světa by to ustála?
Kubánské lékařské mise a sankce
Budiž dodáno, že současné americké sankce, kromě všeho zmíněného, trestají i jiné země za to, když přijímají kubánské doktory. Doktorů, kteří už dlouhá léta působí jako nenahraditelná zdravotnická pomoc v desítkách zemí světa, a byli to oni – nikoli západní organizace –, kdo nejvíc pomáhal mj. po devastujících zemětřeseních v Pákistánu (2005) či na Haiti (2010) nebo vrátil zrak statisícům lidí v Latinské Americe. Nakonec jsou to právě kubánští doktoři, kteří měli před lety také největší zásluhu na zastavení epidemie eboly v Africe. V těchto měsících, kdy Ebola opět nabrala na síle, vyznívají americké sankce vůči kubánským lékařským misím stejně cynicky a odsouzeníhodně, jako intenzivní snaha „vyvolat hlad“ Kubánců přímo na ostrově.