Nadčasová osobnost: Jan Šverma (1. část)

V novém historickém seriálu přibližuje Jiří Malínský osobnost a dobu komunistického politika Jana Švermy (1901–1944).

 Někdejší tradice. Mladý Jan Šverma

Nejvyzrálejší a zdá se, že i nejtvořivější dělná osobnost Gottwaldova vedení KSČ Jan Šverma (1901–1944) dnes doslova tone v zapomenutí. Odstranění jeho sochy na staroměstské straně Štefánikova mostu symbolicky zahajuje tento neblahý trend. Není to prosté zajímavosti: i pro významnou část komunistického hnutí je Švermova osobnost a jeho odkaz ne příliš pohodlná. Leninovec, mnichovohradišťský rodák, nepřinesl příliš štěstí ani své rodině; „těšila se“ komunistické perzekuci v nejrůznějších formách. Když národní vdova Marie Švermová (1902–1992) přebírala r. 1964 od tehdejšího prezidenta Antonína Novotného za Jana Švermu Řád rudé zástavy in memoriam, byl to lidsky i politicky velmi delikátní moment. Jiřina Kopoldová na tuto chvíli vzpomínala: „Kdo by však měl toto vyznamenání při jeho slavnostním udělování převzít? Na nejvyšších místech neměli zájem, aby se na tribuně objevila stále ještě proskribovaná manželka Jana Švermy (Marie Švermová byla ‚rehabilitována‘ r. 1963). Proto se rozhodli pozvat k tomuto aktu jejich dceru. Pozvání k převzetí řádu z rukou prezidenta A. Novotného jsem dostala tedy já. … Pořadatelům z předsednictva vlády jsem toto vyznamenání odmítla přijmout.“ (Marie Švermová, Vzpomínky Praha Futura 2008, s. 290). Rodinná solidarita však byla nezdolná.  

Tato neobvyklá vazba opěvovaného předlistopadového hrdiny plynula z jeho původu. Když Marie Švermová poprvé přijela do Švermova milovaného rodiště středočeského Mnichova Hradiště, žasla proletářská dcerka nad velkým rodinným domem, pro ni opulentním životním stylem, přiděleným pokojíčkem i Janovým osobnostně integrovaným hluboce prožitým proletářským směřováním. Jan Šverma doslova dýchal bouřlivě se rozvíjející proletářskou kulturou dvacátých let.

Byl ovlivněn optikou levicové části své generace, jak plyne z Janova dopisu z první poloviny dvacátých let: „V mých vzpomínkách na Tebe duje divoký, smělý vítr našich skal i našich dálek, dýše v nich teplem našich večerů – je v nich tolik nekonečné síly i radosti. Víš, je někdy tak těžko, olověně těžko člověku. Ta řeka života, jež bouří celou duší, žene Tě dál a dál.“ (s. 51). Rozevlátý ratkinovský styl jednadvacetiletého Švermy doslova dýchá lyrickou silou dospívajícího mladého organismu. Z kontextu je zřejmé, že se až pronikavě liší od zbyrokratičtění KSČ počínajícího v třicátých letech nemluvě o poúnorových časech. Šverma tohoto dopisu připomíná ještě jednoho svého vrstevníka: davistu Slováka Laca Novomeského (1904–1976).

Láska, která připomínala i žila svůj fyzický kontext, přivedla nečekaně záhy na svět Janovu neméně pozoruhodnou dceru Jiřinu. Příznačná je i tato Mariina věta: „I když jsme se s Janem velmi sblížili, o svatbě jsme neuvažovali. Manželství se mi zdálo měšťácké.“ (s. 53). V Berlíně, kam Marie odjela levicově pracovat v Marxově a Engelsově duchu, žila v někdejší proletářské čtvrti Rudý Wedding v bytě členky odštěpené KAPD (Kommunistische Arbeiterpartei Deutschland) a byla tak zblízka přítomna bouřlivému dění v Druhé a kautskyánské Dvaapůlté internacionále. I vrcholící měnové smršti (zvlášť pádivé hyperstagflaci) tehdejšího poválečného výmarského Německa. Není pochyb o tom, že citové náboje, spjaté s touto zkušeností, byly Janem plně sdíleny a že je trvale poznamenaly.

Nenadálý rodič a začínající politik

Nevšední byla i Švermova maminka. Když se dozvěděla, že už zase obabičkovatěla, rázně uťala všechny pochybnosti pojící se se starostmi o nového človíčka. Jak napsal Jan ve svém dopise: „Máti jsem tedy řekl všechno. Máti se na mne jen zadívala, slzička jí sklouzla po řasách a pak mi tak vyčítavě prohlásila ‚Ale Jendo, jak můžete takhle mluvit; vždyť víte, jak mám ty Ludvičiny /dceřiny-sestřiny/ kluky ráda. Copak je možné, aby mě to Vaše dítě nebylo také tak blízké a milé. A Mařenka – nu, vždyť víte, že ji mám ráda jako svoji.‘“ (s. 55). Marie oprávněně dodala: „Byla to obdivuhodná zralost 21letého člověka. Současně odhaluje i jeho hluboký vztah a lásku k životu. Jeho celý pozdější boj za lepší život všech lidí byl neoddělitelný od jeho osobního života.“ (Ibidem).

A tak se 23. září 1923 v červené zemské porodnici v Apolinářské ulici narodila budoucí plukovnice v záloze Jurka. Marie bydlela v bytě svých rodičů v Karlově ulici, kde ji pravidelně navštěvoval šťastný otec Jan a těšily se z ní i obě babičky. Oba je zvlášť těžce zasáhla zpráva o Leninově nečekané smrti: „Lenina jsme velmi ctili, byl to pro nás symbol revoluce. Nevěděli jsme, kdo ho nahradí. Znám byl Trockij, Bucharin, Radek. O Stalinovi se teprve začalo mluvit po jeho smutečním proslovu nad Leninovou rakví. Večer se v Hradišti sešla komunistická mládež a Jan měl o Leninovi projev.“ (s. 56)

Po ustálení poměrů pokračovali oba partneři ve své činnosti v komunistickém mládežnickém hnutí. Mladá strana se hledala a nacházela. Souboj Šmeralova vedení a první generace stalinistů (Václava Bolena /1887–1963/ a Bohumila Jílka /1892–1963/) se uzavřel v polovině dvacátých let a skončil odchodem tohoto tzv. historického středu do moskevského ústředí Třetí internacionály. I ve světovém komunistickém hnutí probíhaly intenzívní diskuse; tím spíše to platilo pro československé poměry. Zakladatel KSČ „starý oportunista“ Bohumír Šmeral (1880–1941) postrádal pro blouznivé komunistické nadšence dostatečný revoluční zápal (i po roce 1923 se v těchto kruzích poměrně netrpělivě očekávalo neprodlené další propuknutí socialistické revoluční vlny, jak ji v posledních měsících svého aktivního života zmiňoval Lenin). Opak byl pravdou; poválečná revoluční vlna ve skutečnosti slábla, v Itálii se k moci dostal první Mussoliniho fašistický režim a postupně naopak nastávala poživačná konjuktura dvacátých let. První Československá republika prožívala svá zlatá léta a r. 1926 se moci chopila pravicová vláda panské koalice (třetí Švehlova vláda).

Mezinárodní leninská škola

Nezávisle na tom všem probíhaly uvnitř KSČ již připomenuté intenzívní diskuse, jež byly v mnohém odrazem sovětské poleninské zrzavé doby (politiky leninské NEP). V bytě Švermových se scházeli mladí komunisté (později známí jako karlínští kluci; ústředí prvorepublikové KSČ sídlilo zhruba na rozmezí Karlína a Nového Města). Marie tedy byla karlínskou holkou. Poměrně záhy na sebe upozornil začínající bankovní úředník Josef Guttmann, teoretik a vynikající popularizátor leninského marxismu. Na stránkách tehdejší Komunistické revue otiskl Šverma svou proslulou Českou otázku a dobově významnou studii Problém revoluční strany masové (počet členů KSČ během dvacátých let však naopak s nástupem rodícího se rigidního stalinismu klesal); nemalou „zásluhu“ na tom mělo první stalinistické vedení KSČ (podrobněji jsem o tom psal ve svém nedávném kreibichovském článku Liberecký Liebknecht). Ke karlínským klukům mj. náleželi Václav Kopecký (1897–1961), Rudolf Slánský (1901–1952), Paul-Pavel Reimann (1902–1976), Alexandr Bubeníček (1899–1938) a řada dalších.

Jedinečná zkušenost Švermových s komunistickým hnutím nabyla na nové kvalitě. Výzva z Moskvy navrhnout žáky z členských sekcí-stran do Mezinárodní leninské školy vedla Bohumila Jílka k několika návrhům. Mimo Švermovy byli navrženi další nepohodlní, mezi jiným i Bruno Köhler, Rudolf Slánský a Václav Kopecký; celkem se jednalo o 8 osob. Švermová podotkla: „Pro Jílka bylo příznačné, že podceňoval marxistické vzdělání; podle něj stačil na řešení problémů dělnický instinkt.“ (s. 69). Nevzdělanost u budoucího agrárníka doplňovala také jeho příslovečná nadutost a až programová účelovost. To si Jan a Marie neuvědomovali; byly před nimi dva roky v centrále Třetí internacionály. Svou nepohodlnost pro jílkovské předáky si nepřipouštěli.

Cesta z Prahy do Moskvy trvala v dubnu 1926 dva dny. Mnohé je zaráželo již tyto první hodiny jejich prvotní sovětské zkušenosti: „… musím říci, že naše představa o Rusku a skutečnost, kterou jsme viděli, se rozcházely. … Už cestou nás leccos zaráželo, nejvíce však, když jsme se ocitli na Běloruském nádraží.“ (s. 70). Chudoba a nedostatek, se kterými se setkávali v tomto ráji na zemi, se shodují se zkušeností delegace sociálně demokratického Odborového sdružení československého z r. 1920 i poznáním dubčekovských interhelpovců nebo řadou meziválečných knih národně socialistického marxistického historika, ředitele Ruského archivu Benešova ministerstva zahraničí Jana Slavíka (1885–1978) let dvacátých. A její ohlasy najdeme i v proslulé Mlynářově knize Mráz přichází z Kremlu (1978) či dvojdílné Komárkově autobiografické sáze Kronika zoufalství a naděje (2004–2005). Naopak sídlo Mezinárodní leninské školy v zámečku milce Jekatěriny II. bylo komfortní: každý student tu měl připraven svůj pokojík. V leninském Sovětském svazu ještě neznali vnitřní víza: Švermovi se proto bez zábran seznamovali s ostatními studenty a docházeli i do proslulého kominternovského hotelu Lux.   

 Bucharinská studia

Ředitelem školy byl jeden z nejvýznamnějších členů leninského vedení RKS(b), budoucí šéfredaktor Izvěstijí a tvůrce ústavy z r. 1936 a posléze nevinná oběť stalinistického úkladu Nikolaj Ivanovič Bucharin (1888–1938, „rehabilitován“ 1988). Ve výuce se muselo začínat od úplných počátků: nadějnost a talentovanost nemohly nahradit v řadě případů výchozí nezbytné průpravné zkušenosti a vědomosti. Každý prošel přijímací zkouškou a byl zařazen do jedné ze čtyř skupin: německé, francouzské, anglické a ruské. Švermovi byli zařazeni do německé skupiny. „Ve škole se vytvořilo opravdu pěkné soudružské prostředí, vznikaly blízké přátelské vztahy. Blízká nám byla Elena (Helena – JM), sestra Dimitrovova, které se říkalo ‚mamaša‘“. Žáci byli nuceni si vytvořit pseudonymy, pod kterými se účastnili školského ruchu. Bylo mezi nimi nemálo budoucích obětí stalinistických zločinů.

Studium bylo náročné, ale Jan, fakticky typický vysokoškolský student, v německé skupině rychle vynikl. Švermovi chodili po Moskvě, navštěvovali její divadla, ještě r. 1926 zhlédli z tribuny prvomájovou vojenskou přehlídku na Rudém náměstí, které na bílém koni velel Vorošilov. Přednášky a studia byly doplňovány přátelskými večery; vznikala tu životní globální přátelství napříč planetou. Přes velkou duševní zátěž to byly snové blahé dny ve srovnání s „pronásledováním, jakému byli vystaveni ve svých domovech.“ (s. 72).

Vedení školy si toto do značné míry skleníkové prostředí uvědomovalo. Skupina, do níž byl zařazen i Jan Šverma se svou partnerkou, odjela r. 1926 na praxi do lokomotivky v polovesnické Kolomě. Většina dělníků tu měla i své selské (farmářské) hospodářství. Šverma, který se rusky naučil od ruského zajatce během první světové války v Mnichově Hradišti, tu byl jako ryba ve vodě. Proto také lépe vstřebával rozporuplnou atmosféru továrny: „My jsme záhy poznali, že organizace práce neklape. S prací se ‚šetřilo‘ právě proto, že byla ještě velká nezaměstnanost. Pro nás bylo nejhorší lelkovat nebo sedět za pracovním stolem naprázdno. Jan byl šťastný, když dostal kus pořádné práce.“ (s. 73). A leninští bolševici studentům vysvětlovali, že není možné brát na lidi bič, že je musí i učit psát a číst i přesvědčovat. V násilí nevěřili. Šverma i ostatní se postupně s dělníky, jimž na druhé straně hrozila stále ještě nezaměstnanost, sbližovali; navštěvovali je v jejich domácím prostředí. Vznikaly lidské kontakty, které přetrvaly desetiletí. V červenci, kdy studenti měli prázdniny, Šverma poznával zemi Sovětů na Kavkaze: „Ředitelka Kirsanovová udělala dobře, že nás poslala do Kolomny; nic před námi neskrývala, chtěla, abychom sami pochopili.“ (s. 74).

Neméně inspirativní bylo Švermovo setkání s Bohumírem Šmeralem. Mikrokosmos „nepmanské“ Moskvy, který měl se svou partnerkou možnost pozorovat zblízka, nebyl svou atmosférou nezajímavý právě tak jako tehdejší ovzduší v pověstném hotelu Lux. Z poměrně velkorysého kapesného si u bukinistů leninské éry kupovali knihy: „Za okupace se podařilo zachránit Leninovy spisy, a to z roku 1924, v originální, ‚neupravené verzi‘, bez změn, které se v nich dělaly za Stalinovy éry.“ (s. 75). (Marie tuto výmluvnou vzpomínku doplnila smutnými větami: „Žel málo se z těch knih /jinak nepořádný Šverma je pečlivě evidoval a balil – MŠ/ zachovalo. Mnoho se ztratilo, když jsme museli odjet po Mnichovu, ještě více pak v nešťastných padesátých letech. Knihy, to bylo naše jediné bohatství.“ /s. 75/). Při pojídání Šmeralem vařených švestkových knedlíků se to všechno propojovalo i osobním kontaktem s tímto údajným „starým oportunistou“, kterého se tolik obával budoucí agrárník Jílek. Poznávali i historickou Moskvu, která byla později zpustošena řadou stalinských zásahů.

Ilustrační obrázek byl vygenerován na základě člověkem zadaného promptu umělou inteligencí. 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.