Dossier !Argumentu: Přehledný průvodce německými parlamentními volbami – kdo je kdo mezi německými stranami, jak se v Německu volí a jak funguje koaliční politika.
Již 24. září se u našeho souseda konají zásadní volby do německého Spolkového sněmu (Bundestag). Uvádíme základní přehled pro orientaci našich čtenářů.
Německý politický systém má obecně několik specifik. Patří mezi ně velice slabé postavení prezidenta (poučení z Výmarské republiky, kde střet dvou silných figur – kancléře a prezidenta prohloubil problémy země), silné postavení kancléře (někdy se hovoří o tzv. racionalizovaném parlamentarismu, ergo o tom, že se de facto přímo vybírá osoba kancléře/kancléřky). K dalším patří tzv. konstruktivní vyjádření nedůvěry, které je opět dáno historickou zkušenosti z doby Výmarské republiky.
Podívejme se nicméně pro naše účely na volební systém.
Volební systém
Německý volební systém je rovněž poněkud netypický, protože německý volič má dva hlasy. (odborně hovoříme o tzv. proporčním zastoupení, které má personalizované rysy).
První hlas, tzv. Erststimme se používá ke zvolení osobnosti v jednomandátových obvodech. Zde se uplatňuje princip většiny.
Druhý hlas, tzv. Zweitstimme se využije pro volbu kandidátky dané politické strany. Zde už ale občan své preference (jako u nás např. kroužkováním) vyjádřit nemůže.
Přidělování mandátů je tak poněkud komplikované, uveďme alespoň, že i zde platí podmínky 5 % v celoněmeckém měřítku (nebo tří přímých mandátů). Specifikem jsou tzv. převislé mandáty (Überhangmandate), které v praxi už nastaly (jde o situaci, kdy má země více přímých hlasů, než by odpovídalo výsledku podle druhých hlasů). Bundestag tak může být i „nafukovací.“
Je tak teoreticky možné, že volič může jedním hlasem preferovat osobnost ze strany A, a druhým hlasem vybrat kandidátku strany B.
Co se volební účasti týká, Německo patří mezi země s velkou volební účastí. V minulých desetiletích se pohybovalo mezi 75-80 %, ale v novém tisíciletí začala volební účast klesat, v minulých volbách dosáhla 71, 5 %. I tak ale patří z celoevropského hlediska mezi ty vysoké.
Stranický systém
Podívejme se nejprve na dlouhodobý vývoj německého stranického systému. Dlouho ho charakterizovaly dvě silné strany – křesťanští demokraté (CDU) se svou bavorskou sestřičkou (CSU) a německá sociální demokracie SPD. Byly i období, kdy mohla CDU vládnout sama, ale typičtější bylo koaliční uspořádání s menší stranou, liberální FDP – která se připojovala jak k CDU, tak k SPD a hrála tedy roli určitého jazýčku na vahách.
Když se ovšem podíváme podrobněji na dlouhodobý vývoj, vidíme, že německý stranický systém se mění. Klesá podpora dvou hlavních stran, i když podstatně výraznější je tento trend u SPD, která si o 40 % podpory může nechat leda zdát. Do systému navíc vstoupily nové subjekty: v 80. letech Zelení, následně post-komunistická PDS, která se transformovala na stranu Die Linke (Levice). (podrobně si o straně, která oslovila deset let své existence můžete přečíst zde).
Nyní usiluje o vstup do Spolkového sněmu i Alternativa pro Německo (AfD).
Koaliční politika
V posledních letech byl ovšem vývoj zajímavější. Rok 1998 byl ve znamení vlády SPD (Gerhard Schröder) a Zelených, která uspěla i v dalších volbách. Ale pak už to začalo být v režii CDU a kancléřky Angely Merkelové. Další volby byly předčasné v roce 2005 (oficiálně nedostatečně vnímaná podpora pro koalici rudo-zelenou) a zde se poprvé v novém tisíciletí objevila velká koalice, tedy CDU/CSU a SPD.
V roce 2009 se věci zdánlivě vrátily do normálu s koalicí CDU/CSU a liberálů z FDP. Ale v roce 2013 se FDP do Spolkového sněmu vůbec nedostala, takže zbyla opět velká koalice mezi křesťanskými a sociálními demokraty. Merkelová se stala potřetí kancléřkou a sociální demokracie opět hrála roli mladšího (slabšího) partnera v koalici.
Toto postavení, jak naznačují i současné průzkumy, sociální demokracii moc neprospívá.
Je potřeba zdůraznit, že velká koalice je v rámci německého systému abnormální a její rozšiřující frekvence něco o změnách ve stranickém systému Německa vypovídá. V minulosti byla velká koalice jen v letech 1966-1969. Velká koalice může být znakem tzv. extremizace středu, což nelze hodnotit pozitivně. Bohužel, řada „znalců“ německé scény považuje tuto zaseklou stabilitu, v níž SPD zcela ztrácí svůj charakter, za cosi pozitivního.
Podle aktuálních volebních průzkumů ovšem tzv. GroKo (Grosse Koalition) opět hrozí, protože početně prostě vychází. Další početní možností by byla tzv. Jamajka (dle barev jednotlivých stran), tedy vládnoucí křesťanští demokraté, liberální FDP a Zelení. Je ovšem třeba uvést, že mezi FDP a Zelenými je řada velice rozporných bodů.
Strany a ideologie
Volebním programům se ještě budeme věnovat, především s důrazem na euro, ale zkusme hlavní politické strany ukotvit v prostoru a čase. Uveďme, že stranická organizovanost, nebo chcete-li celkově organizovanost je v Německu podstatně vyšší než u nás.
CDU je vlastně Christlich-demokratiche Union a zastupuje tedy rodinu křesťansko-demokratických stran. V grafech a schématech ji patří černá barva.
Její vznik je úzce spjat s tzv. sociálně tržním hospodářstvím a také s Konradem Adenauerem. K dalším významným představitelům patřil Helmut Kohl a nyní kancléřka Angela Merkelová.
Strana na rozdíl od našich lidovců není orientována výlučně na katolíky, ale obsahuje i protestanty (sama Merkelová například). Obsahuje dlouhodobě liberální i konzervativní proud, v posledních letech se strana ovšem posunula výrazně do středu (což pravicové křídlo kancléřce vyčítá). K rozporným tématem uvnitř strany i se sesterskou CSU patří především migrační politika.
CSU znamená Christlich-soziale Union a je bavorskou sestrou CDU. Ukazuje tak na specifickou roli Bavorska (pozn. Bavoři často nejsou považování za „pravé“ Němce, a často se říká, že jak z hlediska např. jazyka a kultury apod. mají spíše blízko k Rakušanům). CSU je konzervativnější, dosti nenakloněná socialismu a vyjadřuje právě ona bavorská specifika. K významným představitelům patří Horst Seehofer, který měl s kancléřkou roztržku ohledně migrační politiky. CSU je postojem kancléřky k migraci, mírně řečeno, nenadšena. Informovaly jsme o tom podrobně např. zde.
SPD jsou sociální demokraté (Sozialdemokratische Partei Deutschlands). Ti jsou jednoznačně nejstarší stranou v systému, v grafech jim nepatří oranžová, ale červená barva. Podobně jako jiné sociálně-demokratické strany se jejich výsledky neustále zhoršují a podobně jako sociální demokraté v Norsku, Francii, Dánsku či Nizozemsku směřují k historicky katastrofálnímu výsledku. Ať už nastane, či ne, pak je potřeba dodat německá specifika. Byl to sociální demokrat G. Schröder, který se reformou Hartz IV. „zasloužil“ o rozšíření pracující chudoby v nevídané míře. Ovšem současná SPD tak nějak neví, jestli to má chválit nebo kritizovat. Je také pravda, že řadu témat sociálním demokratům sebrala kancléřka, která stranu CDU posunula více do středu. Obě dvě strany jsou si tak čím dál více podobné. (krizi sociálně demokratických stran se budeme ještě separátně věnovat). Vedle Gerharda Schrödera byl výraznou osobností samozřejmě Willy Brandt.
K menším stranám patří FDP (Freie demokratische Partei, pozor neplést s rakouskými Svobodnými!), značená žlutou barvou. FDP byla zvyklá na svou roli jazýčku na vahách, která ale v nové stranické „krajině“ již neplatí. Její role je nelehká, pokouší se o návrat do Spolkového sněmu, z něhož v minulém období vypadla. Je to pravicově liberální strana, která se např. skepticky tváří na klimatické změny, prosazuje nižší daně, vyšší individuální svobody, ale také se zasazuje za moderní školství atd. staví se za to, aby Řecko mohlo odejít z eurozóny. Podle průzkumů se asi do Bundestagu dostane, ale početně to na koalici s CDU/CSU bez dalšího partnera nevypadá. K nejznámějším představitelům strany patří Hans-Dietrich Genscher, který byl dlouho ministrem zahraničí.
Zelení (přesněji Die Grünen, resp. Bündnis 90/Die Grünen, samozřejmě zelená barva) mají své kořeny v 80. letech, kdy se jim také podařilo vstoupit do Spolkového sněmu. Strana vznikla jako hnutí zdola s kořeny nejen v ochraně životního prostředí, ale také pacifistického hnutí. Otázku pacifismu je ovšem možno zpochybnit, co se Joschka Fischer, který za mládí házel Molotovovy koktejly, stal ministrem zahraničí a podpořil bombardování Jugoslávie. Zelení dnes představují politiku především pro městskou liberální třídu, která je také volí.
Relativně nová je Die Linke (kupodivu růžová barva), která do sebe zahrnula jak bývalou PDS, tak i proudy z odborů a z těch, kteří byli nespokojeni se schröderovskou politikou. Zásadní postavou pro vznik Die Linke je Oskar Lafontaine, který byl krátce ministrem financí ve vládě G. Schrödera. Die Linke je považována za radikální levici, ale i zde najdeme řadu proudů. V SPD nepanuje jednotný názor, zda na úrovni spolkové se stranou spolupracovat. Početně to ovšem stejně nepadá v úvahu, ale zkušenost v jednotlivých spolkových zemích již existuje. Die Linke je typickou stranou „duální“, těší se podstatně větší podpoře v bývalém východním Německu, kde dosahuje běžně dvouciferných hodnot.
Také v Die Linke najdeme řadu proudů od těch „staro-sociálně-demokratických až po řekněme komunistické. K výrazným osobám strany patří Sahra Wagenknechtová. A je mimochodem manželkou Oskara Lafontaina (pro něj je to čtvrté manželství).
Novým subjektem je Alternativa pro Německo (Alternative für Deutschland, AfD, modrá barva). Jedná se o nové, nevyhraněné uskupení, které si už ale prošlo zajímavým vývojem. Strana vznikla jako euroskeptická (odpor vůči euru) a jako pravicově liberální, ještě napravo od FDP. Ovšem její další posun nastal kvůli migrační krizi, tj. cca od roku 2015, kdy se strana orientuje silně protiimigrantsky. Ve straně existují i rasistické proudy.
AfD na jedné straně zastává silně konzervativní postoje (otázka rodiny, důraz na demografický vývoj Němců), v oblastech ekonomické politiky jsou rozpory (snaha o odbourání dluhu, ale i příklon k minimální mzdě v Německu). Tyto nejasnosti mohou vyplývat z neukotvenosti strany, příp. mohou být korekcí liberálních postojů vzhledem k příznivcům strany. Velký důraz je také kladen na přímou demokracii (která nemá v Německu vzhledem k historii příliš silné postavení). Ve straně bojují zřejmě tři křídla: neoliberálové, křesťanští fundamentalisté a nacionalisté. AfD je sice spojována především s východním Německem (podobně jako Die Linke), ale je zastoupena také v západních spolkových zemích. K osobnostem strany patří Frauke Petry, která ovšem byla před volbami upozaděna.
Tolik základní přehled, čtenář jistě najde určité podobnosti s českou politickou scénou. V další části se podíváme na programové priority stran a především na jejich postoj k euru.
Ilustrační obrázek: Autor – Kryp – Own work, CC0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=50665638