Přečetli jsme: Katalánské referendum znamená pro Španělsko politickou krizi, kterou bude nutné vyřešit. Jaké možnosti tu jsou, co by samostatnost Katalánska znamenala a proč zatím není reálná?
Španělský politolog Omar G. Encarnación se na stránkách amerického časopisu Foreign Affairs věnuje vzniku dnešní krize a možnostem vývoje Katalánska po sporném referendu 1. října. Přitom velmi kriticky hodnotí roli španělského premiéra Mariana Rajoye při vznikání celé této krize.
Nezávazné referendum o nezávislosti země na Španělsku je důsledkem volebního vítězství katalánských nacionalistů v regionálních volbách v roce 2015. Tehdy se do vlády poprvé dostala koalice, která chce přímo odchod země ze Španělska.
Pokud by tato cesta k nezávislosti byla úspěšná, změnila by dramatickým způsobem zeměpis Španělska, jak vzniklo v roce 1492 sňatkem aragonského krále Ferdinanda a kastilské královny Isabely. Také by to masivně umenšilo význam země: Katalánsko tvoří 16 % španělské populace a 20 % HDP.
Došlo by ale i ke změně západoevropské politické krajiny vznikem menšího státu mezi Francii a Španělskem, což by nejspíš posílilo touhu jiných národů po samostatnosti, nejvíce například ve Skotsku.
Neuznané referendum
Nedá se ale očekávat, že se tak stane někdy v blízké budoucnosti, a to i v případě, že referendum přinese jednoznačný výsledek. Podle výzkumů veřejného mínění deníku El País většina Katalánců chtěla mít právo na to rozhodnout o osudu regionu, ale mnohem menší část to chápala jako otázku odstřižení se od Španělska. A nejslabší podporu měla samostatnost Katalánska v Barceloně, kde žijí také stovky tisíc ne-Katalánců a v zahraničí narozených Španělů. Řada z nich se odchodu regionu obává. Podobně vlažná byla také podpora samostatnosti mezi místními podnikateli. Panují například obavy z důsledků samostatnosti pro místní turistický byznys.
Navíc, referendum nebylo uznané centrální vládou, a tak se velmi lišilo od referend ve Skotsku nebo v Quebecu. Faktem je, že lidové hlasování není dle španělské ústavy zákonné. Druhý členek ústavy mluví o nedělitelné podstatě španělského státu, což je bod, jenž ústavní soud citoval při suspendování referenda jako neústavního.
Toto lidové hlasování mělo tak od počátku pochybný status. Dřívější nezávazné referendem z listopadu 2014, které získalo asi 80 % podporu pro nezávislost, ale nikdo ho nebral vážně a volit šli jen ti, kdo samostatnost podporují, připomíná Encarnación dále. To bylo asi 40 % voličů.
Premiér Rajoy zaplatí vysokou cenu za selhání krizi uřídit
Nicméně nejde o nedůležitou záležitost. To zdaleka ne. Nejvíce v sázce je pro premiéra Mariana Rajoye z konzervativní Lidové strany. Jeho pozice v Madridu je díky volebním výsledkům ne příliš silná a podpora samostatnosti Katalánska by mohla poslat jeho vládu do propadliště dějin. Minimálně posílí opoziční hlasy ze španělské sociální demokracie PSOE, která sice referendum v Katalánsku nepodpořila, ale nebyla moc ochotná podat Rajoyovi pomocnou ruku.
Rajoy za referendum s jakýmkoliv výsledkem zaplatí vysokou i proto, že celou krizi nezvládl. Nejprve hlasování ignoroval, pak se zoufale snažil regionální vládu v Katalánsku donutit, aby ho odvolala. Ignoroval umírněné frakce katalánských nacionalistů a možnost vyjednání nové autonomie pro region, hlavně v oblasti financí a odvodů a ve využívání daní, které Katalánce trápí.
V roce 2015 katalánská vláda začala činit kroky k lidovému hlasování a tehdy Rajoy otestoval jeho ústavnost u soudu. Tam sice vyhrál, ale prohrál v ulicích, protože rozsudek přinesl velké pouliční protesty v regionu a pomohl nacionalistům problém prezentovat jako otázku práva na sebeurčení.
Ve snaze tento vývoj zastavit Rajoy potom zastrašoval katalánskou regionální vládu. Tohle podle očekávání nacionalisté znovu využili ve svůj prospěch, aby mluvili o dnešní madridské vládě jako o nové reinkarnaci generála Franka, který ve Španělsku prováděl represivní politiku kulturní homogenizace země.
Rajoy ale také nedokázal využít slabostí a rozporů v katalánském hnutí za nezávislost. Toto hnutí není tak jednotné, jak se zdá. To dávalo Rajoyovu možnost strategie „rozděl a panuj“, o což se ale ani nepokusil. V katalánském hnutí přitom tradičně převládali umírnění politici.
Jordi Pujol, zakladatel dnešního katalánského nacionalistického hnutí, zdůrazňoval místní vládu či samosprávu v kontrastu s nezávislostí. Pujol zastával myšlenku „Evropy regionů“, hnutí za samosprávu ale ne za secesi v rámci Evropské unie.
Pujol otevřel cestu pro další podobné politiky – například Artura Mase, katalánského předsedy vlády, jenž se v letech 2010 až 2015 snažil s Madridem vyjednat Nový status o autonomii. Toho si Rajoy odcizil tím, že odmítl dál jednat.
Dokonce vlastní spojenci premiéra Rajoye kritizovali za tyto kroky a za neschopnost vyjednávat s katalánskou stranou.
Navíc je nutné dodat, že dnešní vládní katalánská koalice pro nezávislost Junts pel si je velmi slabá a nesourodá a její kontrola nad katalánskou vládou je ještě slabší než ta Rajoye v Madridu. Puigdemont byl schopen zformovat vládu jen za podpory radikálně levicové platformy Lidová jednotná kandidátka, která s nacionalisty příliš politických názorů nesdílí vzhledem k jejich ekonomickému konzervativismu.
Podle Encarnaciónova názoru nebudou tak jakékoliv výsledky referenda v Katalánsku znamenat, že by ho Madrid bral vážně: ten bude referendum zpochybňovat jako ilegální. (Pozn.red.: autor v době psaní netušil, že madridská vláda přistoupí k policejnímu násilí, aby hlasování zabránila.)
Nezávislost, větší autonomie, federace?
Jenže krize bude pokračovat a bude vyvolávat otázky, jak by se měla v následujících letech vyřešit. Nezávislost je jistě možností, ale je to cesta na dlouho a Madrid s ní souhlasit nebude. EU už naznačila, že země se automaticky nestane členským státem EU a USA daly najevo, že referendum nepodporují.
Větší šanci by měl scénář vyjednávání mezi Madridem a Barcelonou, které by zahrnovalo otázku autonomie, včetně financování. Radikálněji je tu možnost federálního vzorce pro Španělsko, což je ovšem něco jako Pandořina skříňka. V minulosti tyto pokusy nedopadly dobře ani v 19. století a ani v době meziválečné, kdy vedly k chaosu a k občanské válce. Byla to snaha Katalánska o autonomii, která začala občanskou válku.
Federalizace by znamenala také větší autonomii pro všech 17 regionů Španělska a změnu ústavy země.
Ovšem změna ústavy by tu nebyla poprvé. V roce 2011 se hlavní politické strany dohodly na změně ústavy, která zavedla horní limit pro veřejné výdaje jako součást snahy zemi finančně stabilizovat. A snažit se udržet zemi v míru sama se sebou je stejně důležité jako finanční stabilita.
Články zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.
Ilustrační obrázek: Autor – Jessica Mouzo – https://twitter.com/CinzasNoPeto, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=62830116