Veronika Sušová-Salminen píše o historických příčinách ruského revolučního cyklu, o jeho zvláštnostech i o tom, jak (nejen) říjnovou revoluci v Rusku chápe dnešek.
Před sto lety bolševici v Rusku sebrali moc ležící na ulicích Petrohradu a převzali moc nad Ruskem. Začala říjnová revoluce, třetí z revolucí ruského revolučního cyklu, který začal už v roce 1905. Kruh se uzavřel a Rusko se stalo první zemí na světě, kde se marxistická teorie kritiky moderního kapitalismu začala uvádět do konkrétní praxe.
Od roku 1991, kdy Sovětský svaz překvapivě a náhle zbankrotoval, si levice sype popel na hlavu za všechny zločiny bolševiků. Musí čelit nejen nezanedbatelné a potřebné kritice z vlastních řad, ale také kritice, která tvrdí, že marxismus je nacismus v jiné barvě, je v něm přímo zakódováno genocidní násilí, které realizoval Josif Stalin a že mluvit o právech pracujících, o emancipaci člověka a o jiné budoucnosti znamená potajmu projektovat lágry, vést válku a omezovat uctívanou svobodu jednotlivce, idealizovaného homo economika, který přece především „patří sám sobě“. Škoda jen, že ta dnešní svoboda jednotlivce je čím dál tím víc závislá na obsahu našich kapes.
Evropská moderna, počínaje renesancí a pokračuje osvícenstvím, vložila dějiny do našich rukou. Nebyla to už Boží prozřetelnost, ale lidé, kdo se stali hybateli dějin, tvůrci svého osudu, těmi, kdo držel ve svých rukách moc změny. A platí za to patřičnou cenu. Rozum byl otcem změny a společnosti tak měly být poznávány, formulovány, řízeny a měněny silou našeho poznání, racionality a víry v dobré a morální konání. V podstatě v tyto principy věříme úplně stejně jako bolševici a jejich teoretici v roce 1917, jen s větším důrazem na roli tržních vztahů, osobní zájmy a na manažerismus. Státy a společnosti, které v nich žijí, se dnes mají přece řídit jako firmy.
Interpretace a společenské významy dějinných událostí podléhají dobovému kontextu, režimům pravdy a vůbec pohledu z dnešní zkušenosti a hodnotových přístupů. Jako hořko-pikantní příklad za všechny uveďme, že ruští komunisté prý oslaví (tj. oslavili v roce 2017, pozn.red.) výročí revoluce recepcí v luxusním moskevském hotelu s přízračným názvem Renaissance Monarch (obrození monarchy)… V kontextu poněkud reakčního dneška není jednoduché psát o ruské říjnové revoluci, i když je to tolik potřeba. Takže se pokusme o stručné (a neúplné) shrnující hodnocení ruské revoluce roku 1917.
Velké revoluce nejde naplánovat
Revoluce je složitý a několikarozměrný proces prudké a radikální změny, který dá do pohybu myšlenkově i fyzicky celé společnosti. I proto je podle mého názoru těžko uchopitelný, obsahuje vnitřní protiklady a konflikty, které často popírají jednoznačné vyprávění od – k s černým nebo bílým vyzněním. Co je pro ni ve srovnání se změnami režimu, převraty i reformami odlišné, je jejich radikálnost, náhlost a živelnost. Revoluce jako byla velká francouzská či velká říjnová („great revolutions“) se nedají naplánovat, racionálně uřídit a nedá se s nimi plánovitě a racionálně manipulovat.
Velké revoluce díky svojí radikální podobě představují politický konflikt, který přechází v násilí. V ruském případě se revoluce přelila do několika let krvavé občanské války, které udaly tón celému bolševickému režimu, normalizovaly a institucionalizovaly násilí, stejně jako posílily potřebu pro jeho ideologickém ospravedlnění.
Revoluční centra se dostávají rychle do okolní izolace či karantény. Francouzská revoluce se přetavila v napoleonovskou expanzi vně a zároveň mutovala do určitého staronového hybridu „občanského císařství“, aby pak Francie nesla dlouho stigma revoluční nákazy. V sovětském případě došlo k expanzi v blízkém geografickém prostoru a následně k ostrakizaci sovětského Ruska v mezinárodních vztazích, včetně pokusů o vojenské intervence. Obě tyto revoluce ale doprovázela násilná proměna společnosti doma – především ve vztahu ke skutečným (či domnělým) reprezentantům „starého režimu“, radikalismu jakobínů (někdo vidí bolševiky jako ruské jakobíny) a etapy, ve které revoluce požírala svoje děti, řečeno klasikem.
Ruská revoluce jako radikální modernizace periférie
Ruský příklad byl v mnohém zvláštní. Na prvním místě je nutné vidět skutečnost, že marxismus i jeho leninská verze byly formami ruského zapadnictví. Revoluce a následná brutální stalinská konsolidace byly projevem radikální modernizace okrajového Ruska a snahou o překonání jeho relativní zaostalosti či zaostalosti vnímané prismatem zahraničí. Lenin mluvil o „nejslabším článku“ imperialismu jako o zdroji socialistické revoluce v Rusku a ruského směřování ke komunismu, další do Ruska dovezené a v Rusku kulturně přeložené západoevropské doktríny.
Revoluce tak vlastně radikalizovala předpoklady západoevropského moderního myšlení a zároveň prostřednictvím marxismu přijala za své západní kritiku západního kapitalismu. Což samo o sobě mělo svoje dlouhodobé tradice v ruském intelektuálním životě (slavjanofilství, narodnictví). Jinak řečeno, snažila se až tragicky překlenout dva problémy: zmodernizovat Rusku a zároveň s tím radikálně překonat sociální a humanitní rozpory kapitalismu. Odsud plynula „lidská tragédie“ revoluce, jak ji překřtil anglický historik Orlando Figes ve své objemné knize. Revoluce měla přinést pokrok i osvobození a v jejich jménu zrodila režim, který pokrok vykupoval smrtí a socialistickou společnost stavěl, podobně jako Petr Veliký Petrohrad, na kostrách milionů mrtvých obětí. Jenže nebyl to případ celé západní modernity a její globální expanze do neevropských prostředí s pokusy o jejich civilizování a modernizování (čti pozápadnění)?
Základní konflikt modernity na ose město versus vesnice se v případě sovětského Ruska “revolucionizoval” během občanské války a po jejím ukončení s nástupem Stalina – bolševická moc fakticky vedla válku proti ruskému venkovu, který chápala jako potenciální zdroj politické opozice. Venkov byl nejen zaostalý, ale obsahoval – slovy Stalina – prvky kapitalistických vztahů, a proto musel být podřízen sovětské moci, kolektivizován a rozkulačen jednou pro vždy. Tady byly kořeny Velkého teroru let 1937 až 1938, ale i dřívější kolektivizace, hladomorů v ukrajinských a ruských oblastech sovětského státu, který se rychle vrátil k prodeji obilí jako ke zdroji svých zahraničních příjmů.
Revoluce jako kulturní překlad
Revoluční výbuch v Rusku, sešněrovaném na začátku 20. století politicky samoděržavím a sociálně nefunkčním stavovským korporativismem, byl střetem univerzálních teorii a domácích podmínek, včetně toho, že revoluce (a nejen ona) marxistickou teorii kulturně přeložila a situovala. Internacionalismus marxistického učení se záhy střetl s otázkou sebeurčení národů a s důsledky rozpadu (imploze) Ruského impéria a jeho nadnárodních, dynastických a univerzalistických pilířů. Bolševici ale nedovedli popřít sílu moderního nacionalismu, který měl později podobu národního bolševismu a spojenectví s velkoruským nacionalismem (který obrodila možnost ztráty Ukrajiny v letech 1917-1918), etnofederalismu SSSR či korenizacije 20. let 20. století.
Ruský revoluční cyklus mezi roky 1905 až 1917 odpovídal na problémy ruské společnosti na začátku 20. století, které spoluvytvářel periferní kapitalismus.
Byl reakcí na dvojí, protikladnou politiku ruského samoděržaví, na jeho politický konzervativismus a na jeho modernizační ambice, které ale ignorovaly či podcenily politickou a sociální rozměr a politické důsledky. Tyto ingredience jednoho koktejlu, který navíc chuťově zostřila dosud nevídaná válka, tvořily podmínky pro březnovou i říjnovou revoluci roku 1917. Ta první předurčila tu druhou, a to včetně faktického selhání demokratického režimu nové republiky. Rozpor mezi politickým konzervativismem a hospodářskou modernizací, kterou poháněla imperiální soutěž mezi velmocemi, příčiny revoluce zastřešuje, ale nejde o příčinu jedinou a všeříkající. Bylo tu momentální vyčerpání z války, která bezprecedentně zasáhla týl a stala se skutečným mlýnkem na maso pro miliony lidí. Byla tu souhra náhod (například kolaps zásobování velkých měst díky silnému sněžení v únoru 1917, které radikalizovalo obyvatele Petrohradu k protiválečným heslům a požadavkům v ulicím). A bylo tu také hlubší a dlouhodobé odcizení mezi ruskou inteligencí a samoděržavím či státem a společností, nebo neustálenost parlamentní formy vlády a demokracie v ruském prostředí, která tak nedokázala v období mezi únorem a říjnem pacifikovat konflikty i posílit legální násilí státu (atd. atd. atd.).
Z ruského revolučního příběhu i toho, co následovalo (i když se už o žádnou revoluci nejednalo), plyne závažná řada otázek. Namátkou: Jak moc byl sovětský model či cesta realizace komunismu vlastně svébytně ruský a podlehl ruským podmínkám? Jak velkou roli hrálo například v hospodářské politice izolování sovětského Ruska v prvních letech jeho existence a jeho ostrakizace v následujících letech? Do jaké míry teorie informovala praxi, či naopak jak moc praxe (kulturně situovaná) deformovala teorii (v podobně marxismus-leninismu a potom stalinismu)? Odpověď mnoha dnešních ideologů je jasná: za všechno násilí a lidské tragédie může komunismus jako teorie, která se v tom shodovala s nacismem a fašismem. Jenže, jako vždycky, pohled hlouběji ukazuje na to, že je to odpověď nedostatečná a velmi jednorozměrná, odpověď, která se bojí podívat do temných zákoutí západní modernity a hlavně konzervuje tržní systém s jeho neviditelnými a každodenními obětmi, aby licoměrně vzpomínala jen na oběti největšího společenského experimentu modernity.
Revoluce jako geopolitika?
Dnes se stalo také populárním házet shora zmíněné řetězce příčin a okolností ruského revolučního cyklu za hlavu – prý byla ruská revoluce průkopníkem geopolitické soutěže, dílem manipulace nepřátel Ruska v čele s Německem, které do Ruska poslalo a sponzorovalo Lenina. Prý se jednalo o první barevnou revoluci proti Rusku, která měla Rusko rozložit zevnitř a také se to povedlo. Tohle je bezpochyby na prvním místě konzervativní výklad, etatický (na stát orientovaný) svojí podstatou, který chápe revoluci jako katastrofu pro stát, ne jako selhání těch, kteří za něj nesli odpovědnost před společností. Tento výklad je nicméně dalším odrazem současného Weltanschauungu (pohledu na svět), ve kterém převažují hodnoty jako bezpečnost, sobecké zájmy a soutěžení. Ruský revoluční cyklus tak dostává anorganický, vnějškový charakter a smysl. Není autentický. Z pohledu dnešního Kremlu i současného Ruska, které stále tápe při hledání vlastní autentičnosti, dává takový výklad určitý (mocenský) smysl, ale je poněkud zvláštní, že jej jsou ochotni opakovat i jiní mimo Rusko. Je to lhaní si do kapsy a přijetí pohledu, že revoluce obecně jsou vlastně jen dílem peněz, PR manipulátorů a skrytých zájmů tam někde. Lepší důkaz toho, na co se dnes (nejen v Rusku) redukuje vláda lidu a vůbec role obyčejných lidí a politických myšlenek v politice a dějinách, asi těžko hledat…
Poprvé publikováno 7.11.2017.
Ilustrační obrázek: Autor – Boris Kustodiev – Art-Catalog.ru, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=58477146