Milan Daniel komentuje nové úpravy Dublinské úmluvy či “Dublin IV”, které mají organizovat imigraci a integraci v zemích EU. Proč taková úprava s ohledem na širší souvislosti migrace nic zásadního neřeší?
Reakcí Evropské unie na narůstající migraci byla již před deseti lety tzv. Dublinská úmluva, jejíž poslední, v pořadí třetí verze platí v podobě nařízení Evropského parlamentu a Rady Evropské unie 604/2013 dodnes. Nařízení, které počítalo s relokací příchozích do členských zemí podle kvót se ukázalo jako nefunkční. EU tedy připravilo nový předpis pracovně zvaný Dublin 2.0, označovaný však častěji jako Dublin IV. Kompletní návrh přijatý 19. října výborem EU pro občanské svobody měl být Evropským parlamentem projednán v listopadu, ale jednání se zřejmě protáhne na několik měsíců. Jeho znění (v angličtině) je k dispozici zde.
Dublin IV upravuje pravidla
Co je obsahem návrhu?
V zemi, do které se migrant dostane jako první, musí být zaregistrována jeho žádost o azyl a budou zde zkontrolovány jeho otisky prstů proti záznamům v evropských databázích. Bude zde primárně posouzen i jeho nárok na mezinárodní ochranu. Jeho spis pak poputuje přímo do Bruselu na úřad zvaný Agentura Evropské unie pro azyl. Ten určí, do které země bude žadatel o azyl přidělen.
Systém by měl rychle vyfiltrovat žadatele s minimální pravděpodobností přijetí. Jejich žádosti by měly být zpracovány v členském státě prvního vstupu.
Základním kritériem přemístění je vztah ke konkrétní zemi. Pokud má žadatel o azyl skutečný vztah ke konkrétnímu státu (např. zde studoval, má zde rodinné vazby či předchozí pracovní pobyt a bydliště), má větší šanci na integraci v této zemi a bude tam „přidělen“.
Nemají-li žadatelé o azyl skutečný vztah k určitému členskému státu, budou podle stálého a automatického mechanismu přemístění přiděleni do té země EU, která za ně podle distribučního klíče převezme odpovědnost. Taková země bude mít povinnost je přijmout a mj. zpracuje jejich žádosti o azyl.
Přemísťovaní žadatelé si budou moci vybrat mezi čtyřmi zeměmi, které aktuálně zpracovávají nejméně žádostí o azyl.
Pokud žadatel argumentuje potřebou sjednocení s rodinou, bude okamžitě převeden do země, kde tato rodina žije. Povinností tohoto státu by mělo být verifikovat tuto skutečnost. V případě, že tvrzení nebude odpovídat skutečnosti, bude takový žadatel převeden dále do jiného členského státu EU vybraného distribučním klíčem.
Kdyby se žadatel chtěl vyhnout registraci nebo v rozporu s pravidly požadoval spojení s jiným členským státem byl by umístěn do konkrétního státu podle distribučního klíče.
Členské státy, které odmítnou přijmout přemístění žadatelů na svá území, budou omezeny v přístupu k fondům EU a nebudou moci využít prostředky EU k vrácení žadatelů, jejichž žádosti o azyl byly zamítnuty.
Ze stručně a neúplně uvedených navrhovaných pravidel vyplývá především to, že v případě přijetí by Česká republika měla oproti dosavadní dobrovolnosti povinnost žadatele podle nich přemístění přijmout a to bez ohledu na svoje potřeby a zájmy a také bez ohledu na jejich integrační potenciál. Nepochopitelná je benevolence v případech, kdy by žadatel uvedl nepravdivé údaje – je známou skutečností, že imigrační úřady v USA takové příchozí ani do země nevpustí. Zřejmé je, že země s velkým počtem migrantů budou nadále čelit náporu především rodinných příslušníků těchto lidí. Složení migrantů se však mění a do Evropy bude podle prognóz přicházet stále více žadatelů z Afriky, kteří budou bez kompetencí, bez prostředků a bez rodin, které by se o ně mohly aspoň částečně postarat. Zvláštní kapitolou mohou nadále být žadatelé o azyl, kteří mohou představovat bezpečnostní riziko.
Popsaný systém samozřejmě zdaleka neznamená, že země, do níž bude žadatel o azyl přemístěn, bude mít povinnost mu takovou ochranu poskytnout. Bude ale klást poměrně vysoké nároky na prověřování v rámci azylového řízení, které se v roce 2016 v ČR týkalo pouze 1475 osob (třetina žadatelů byla z Ukrajiny). Azyl však získal pouze každý desátý z nich.
Aktuálně neřešeným problémem je návrat neúspěšných žadatelů, jichž se už dnes pohybují v západní Evropě statisíce, aniž by si s nimi úřady věděly rady.
Jak jinak?
Popsaný systém jen vytváří mechanismus, který by „spravedlivě“ a „solidárně“ rozmístil žadatele o mezinárodní ochranu, aniž by jim takovou ochranu poskytl v jejich vlastních zemích. Zdrojové země migrace jsou částečně rozvrácené válkami (Libye, Irák, Sýrie, Afghánistán a další), částečně ožebračené působením zlodějských korporací. Také ovšem klimatickými změnami, kterým se ale dá v rámci kontinentu čelit jak technickými opatřeními, tak stěhováním do příznivějších oblastí spojeným s rozvojovou pomocí.
Zhruba polovinu aktuální migrace představují lidé, kteří přicházejí z Afriky. Kontinent je sice sužován nedostatkem vody a suchem, ale např. Libye, která se nyní stala nástupištěm pro převaděčské gangy, za vlády Kaddáfího stavěla gigantický zavodňovací systém, který měl zásobovat pouštní oblasti. Poškodily jej nálety NATO, které destabilizovaly zemi. Dokončení projektu, který byl financován především z prodeje libyjské ropy, je v důsledku toho v nedohlednu. Země, která v osobě svého vůdce garantovala zadržení migrační vlny, je rozvrácená. Jednoznačně vinou NATO.
Mechanismus vzniku a udržování chudoby v jiných částech Afriky, které by měly díky své poloze a nerostnému bohatství skvělé předpoklady pro úspěšný rozvoj, demonstruje na modelovém případu podnikání švýcarského koncernu Glencor v Zambii dánský dokument Ukradená Afrika natočený již před několika lety. Vysílala jej i ČT. Bezohledné chování vůči životnímu prostředí a „důmyslné“ obcházení místních daňových zákonů podrobně popisuje přístup firmy k zemi. Ta je v důsledku „solidárního“ postupu evropských soudů proti ní v podstatě bezmocná, což obecně platí i o vztahu chudého kontinentu k bohatému Západu.
Migrace z těchto poměrů je za daných okolností logickým jevem. Co mají tito lidé dělat, když chtějí žít jako v tom evropském ráji?
Řešením není zlepšovat mechanismy přerozdělování tak, aby obyvatelé členských zemí EU nesli „spravedlivě“ a „solidárně“ následky toho, co způsobily nenažrané a bezohledné korporace, které tyjí z toho, co kradou v cizích zemích. Řešením by bylo, kdyby ta úžasná Evropská unie donutila své donátory ke slušnému chování a své členské státy, které jsou zároveň členy NATO, přesvědčila k tomu, aby svými ocelovými rypáky nepřeorávaly cizí země.
Kateřina Konečná se ve svém nedávném výborném článku Nemravnost superbohaté elity publikovaném na tomto serveru zabývá daňovými megaúniky hlavně v souvislosti s tuzemskými firmami. Stav je však globální a na zdánlivě odtažité téma migrace má osudový vliv . Korporace, které bez skrupulí řádí v rozvojových zemí a vysávají jejich bohatství, ožebračují jejich obyvatele a vyvolávají exodus. Konečnou navrhovaná kontrolní opatření by výrazně omezila jejich možnosti krást a podvádět a těmto zemím – a jejich obyvatelům – by dala šanci na to, aby žily důstojné životy. Obávám se však, že to by se majitelům Evropské unie, koncernům, korporacím, těžařským a zbrojařským firmám, moc nelíbilo, protože mají úplně jiné zájmy.
Příznačné je, že nevraživost a nepřátelství se obrací vůči těm, kteří jsou v Evropě následně vidět – migrantům. Ti do Evropy přinášejí zcela logicky své životy, jejichž součástí jsou kulturní zvyky, náboženství, většinou neznalost evropských jazyků, nízká úroveň vzdělání a jsou novou situací, ve které se ocitají, přirozeně frustrováni. Ctihodné a navenek kultivované zloděje působící v obchodních čtvrtích evropských velkoměst a žijící ve svých luxusních sídlech nevidíme. Jsou to naši spoluobčané, vypadají jako my a jejich bohatství získané loupežemi a podvody spíše často závistivě obdivujeme.
V takovém případě jim ale musíme být vděčni za to, že se díky zlepšující se péči Evropské unie budeme moci lépe a organizovaněji starat o jejich oběti.
Ilustrační obrázek: Autor – Oxfam East Africa – Hundreds of families are arriving in Dadaab camp every day, CC BY 2.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=16001860