Ilona Švihlíková píše o významné roli odborů pro pozitivní hospodářskou politiku v Česku i o tom, jaké úkoly před zemí čekají, pokud se nechce stát “středoevropským Bangladéšem” v sousedství Německa.
Dnešní manifestační mítink ČMKOS, na kterém autorka tohoto článku vystoupí, dokazuje nejen posílenou roli odborů v české ekonomice, ale odhodlaně demonstruje nutnost změny hospodářské politiky ČR.
Odbory byly jedním z klíčových aktérů, kdo dlouhodobě poukazoval na to, že česká ekonomika jednak není moc česká (včleněna nedůstojně do ekonomiky Německa) a že její zásadní nastavení po roce 1989 není dlouhodobě příznivě a nezaručuje budoucí potenciál. Ekonomické materiály ČMKOS kromě výborné analýzy vždy disponovaly také návrhy na změnu hospodářské politiky, respektive poukazovaly na omezenost účetního vnímání ekonomiky (jistě nás napadá jeden ministr, který v tomto vynikal a byl také finančními kruhy patřičně oceněn).
Autorka patří k těm, kteří rovněž dlouho poukazují na to, že ČR je kolonie, tedy závislá ekonomika, která se ukotvila v mezinárodní dělbě práce na pozici střední nižší přidané hodnoty. Faktorů, které k této situaci přispěly, bylo hodně. Podrobně je rozebírám v knize Jak jsme se stali kolonií, ale dodejme, že tendence pokračovat v tomto modelu láce je velice silná, protože řadě zájmových skupin velice vyhovuje. Nesmyslná politika devalvace koruny konvergenci české ekonomiky k vyspělejším zemím dále zpozdila (i když pravda, jako pozitivum by se dalo říci, že na nějakou dobu odložila také přijetí eura).
Model láce, jehož je levná práce neoddělitelnou součástí, se dá překonat několika způsoby. Na rovinu je potřeba si říci, že nejsou snadné, že je pro ně důležitá role státu a že z evropských pozitivních případů najdeme Finsko (které pak udělalo tu hloupost, že přijalo na rozdíl od Švédska euro). Země, které úspěšně upgradeovaly svou ekonomiku směrem k vyšší přidané hodnotě, najdeme především v Asii – od Singapuru po Japonsko, Jižní Koreu a nyní se o to pokouší také Čína.
ČR nemá na výběr, respektive jediným výběrem je buď, ano, riskantní cesta k rázné změně hospodářské modelu, nebo pak cesta směrem k Bangladéši střední Evropy, který, jak doporučuje řada „ekonomů“, bude těžit z toho, že bude levný a že je vedle Německa. Jenže už se neříká to B, co to znamená „být levný.“ Být levný znamená, že stát nutně nemůže pokrýt všechny své funkce, z nízkých mezd se neufinancují sociální a důchodové systémy, ze země budou odcházet kvalifikovaní odborníci, na konci je politikou láce bez přehánění ohrožena sama existence českého státu a národa.
To, že model založený na práci ve mzdě, se jaksi vyčerpal, bylo patrné již po roce 2006, kdy odlivy zisků ze země převýšily reinvestované investice. Mzdová mezera začala být tématem až v posledních letech, nejen v souvislosti s nestydatou úrovní minimální mzdy, kterou pravice držela přes sedm let na úrovni hlubokou pod pracující chudobou. Rozpor mezi ekonomickou úrovní dle HDP a mezi úrovní mzdovou potvrdil i ČSÚ.
Strukturální nedostatky ekonomiky ČR „překryla“ aktuálně konjunktura, díky které to vypadá, že „vše je v pořádku“, zároveň ale právě období ekonomického růstu je ideální dobou pro provedení změn, protože dynamika pracovního trhu je značná a je schopna pohltit uvolněné pracovníky.
Takříkajíc „čisté“ ekonomické řešení by bylo pomocí státní politiky cíleně měnit ekonomickou strukturu ČR. Návrhů, „jak na to“ je celá řada, jednak je předkládá sama ČMKOS a jednak má koncepci pro malé a střední podniky (družstva) vypracovanou předseda Svazu českých a moravských výrobních družstev Rostislav Dvořák.
Autorka sama rozděluje nástroje hospodářské politiky na defenzivní (odstranění deformací současného modelu jako je chorý systém investičních pobídek, kdy místo podpory domácího dotujeme z našich daní firmy, které mají větší tržby, než je HDP ČR, aby u nás vytvářely pracovní místa, která naplní agenturními pracovníky z Rumunska). Dalším scénářem je „Velký třesk“, tedy investice státu (od sociálních bytů po těžbu lithia, stavby přehrad atd.). Autorka sama klade velký důraz na sektor ekonomické demokracie, zahrnující družstva a formy participace zaměstnanců celkově. Možná tento sektor není motorem ekonomiky, ale vytváří ono podhoubí, které „drží“ – jeho odolnost vůči krizi, nemluvě o funkci zaměstnanosti z něj činí sektor, který musíme povzbudit. (Stručný přehled viz například zde).
Nyní se k těmto možnostem přidává ještě jedna: tlak na růst mezd.
Čtenáře bezesporu napadne: moment, nemělo by to být jaksi obráceně? Neměly by se NEJDŘÍV provést strukturální změny, jejichž VÝSLEDKEM pak budou vyšší mzdy, které pak roztočí onen pozitivní cyklus, spojený s vyšší spotřebou, investicemi, ale i dostatečnými zdroji pro stát (například pro důchodový systém, jehož determinanty jsou samozřejmě výše mezd a stav na trhu práce celkově).
Je pravda, že tlak na růst mezd na prvním místě je tak trochu předpřahání vozu před koně. Nicméně, autorka má silné důvody tento postup, kterým jde i ČMKOS, podpořit. (Což také na dnešním manifestačním mítinku udělá).
Tlak na nárůst mezd odborovými organizacemi je podpořen
a) Sílícími odbory, které v posledních letech nejen rozšiřují svou základnu, ale jsou právě tou organizací, která přináší důležité impulsy do hospodářské a sociální politiky. Vzhledem k politickým stranám, jejich slabé členské základně a celkově ideové vyprahlosti, se nabízí, „kdo z vás to má“?
b) Situací na trhu práce, který je kombinací demografických faktorů, ale především konjunktury (která měla i podobu synchronizované globální konjunktury).
c) „Prozřením“ z toho, kam jsme se za těch třicet let dostali a jak falešné byly všechny ty řeči o tom, že „za deset let budeme jako Německo.“ Konečně se i díky odborům více hovoří o politické ekonomii jako takové, o důležité roli mateřských firem, finálního produktu, ale i zaměstnanecké participace na udržení zdrojů doma. Tolik let nikomu nevadilo, že z této země odchází každý rok cca 300 mld. Kč (dolní odhad!, vzhledem k využívání vnitrofiremních cen se můžeme dostat na půl bilionu), ale zato mají záchvat z rozpočtového deficitu ve výši 50 mld., jenže ten neznamená únik zdrojů do zahraničí, ale naopak posílení domácí poptávky.
Tlak na nárůst mezd předbíhající strukturální změnu reflektuje totiž neschopnost českého státu (což je u kolonií bohužel jaksi běžné) a nedostatek odvahy jeho vedoucích představitelé „do toho říznout“ a začít v tomto smyslu provádět hospodářskou politiku k PROSPĚCHU TÉTO ZEMĚ, nikoliv dbát neustále jen na zahraničí zájmy.
Možná se čtenáři mé hodnocení zdá příliš přísné, ale uvědomme si, že stát není schopen nejenže zavést novou hospodářskou politiku. Není schopen ani odstranit deformující, škodlivé prvky, které už dávno nemají být používány. Stačí se podívat na investiční pobídky, nebo konstrukci superhrubé mzdy, která skutečně nemá ve světě obdoby. (Ano, nová vláda má obojí ve svém programovém prohlášení, ale… zatím obojí vesele existuje dál).
Tlak na růst mezd je tlakem „zdola“, který do značné míry supluje to, co by měl dělat stát, tedy cíleně měnit strukturu ekonomiky. Tento proces bude nutně znamenat, že některé firmy budou muset skončit. Ale struktura ekonomiky se v čase vyvíjí, nemůžeme ji zakonzervovat z nostalgie, nebo z obav, co bude potom. ČR prostě nemůže být dál zemí skladů, primitivních montoven a práce ve mzdě. To nemá žádnou perspektivu. Tlak na mzdy navíc urychlí i přijímání moderních technologií, pokud tento proces nezachytíme příliš pozdě, může to prospět celé ekonomice.
Je jasné, že právě stát by měl v tomto procesu podat pomocnou ruku ohroženým malým a středním firmám a jejich zaměstnancům – ne proto, aby nesmyslně dotoval provozy, které nemají žádnou budoucnost, ale aby jim pomohl přejít k důstojnější práci za lepší mzdu.
Odbory se nechovají nezodpovědně, jak říkají někteří zaměstnavatelé. Jsou naopak těmi, kterým na této zemi a jejich lidech skutečně záleží.