Politolog Lukáš Valeš píše o tom, kam směřuje bez ohledu na současnou vládní pseudokrizi česká sociální demokracie a proč.
Kdyby Česká televize chystala pokračování populárního pořadu Komici na jedničku, mohla by bez obav sáhnout do řad vedení nejstarší české politické strany, která existuje nepřetržitě již od roku 1878, tedy ČSSD. Původní čeští komici byli v době natáčení již po smrti. Sociálním demokratům už také mnoho času nezbývá. Sami přitom dělají první poslední, aby tento neradostný proces ještě urychlili.
Po volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013 se objevil následující vtip: „Jaký je rozdíl mezi ODS a ČSSD? 4 roky!“ Po volbách v roce 2017 bylo jasné, že ztratil svou aktuálnost. ODS rozhodně není žádnou novou stranou a její revitalizace často nápadně připomíná pověstnou Potěmkinovu vesnici. Přesto prošla alespoň částečným „faceliftem“, díky němuž se odrazila od pověstného dna (ve zmiňovaných volbách 2013 získala pouhých 7,72 %), než opět narazila na limit své podpory kolem 12–14 %.
Návrat na původní výsluní se ani v jejím případě konat nebude. Nehledě na aktuální vývoj kolem hnutí Trikolóra. ODS ale přesto „šla do sebe“ – alespoň pár lidí z nového vedení (včetně předsedy) patřilo k nováčkům, nezatíženým jak předchozími korupčními skandály strany, tak bez silnějších vazeb na stranické kmotry, kteří stranu ve skutečnosti řídili. Strana začala diskutovat o programu (byť bez valnějšího úspěchu), o své budoucnosti, vybírat méně známé tváře do čela kandidátek či lidí z řad sympatizantů a pomalu začínala získávat zpět své voliče – především podnikatele a živnostníky, kteří nesouhlasí se zavedením EET. Co ale nejvíce straně pomohlo – skončila v opozici a již 6 let v opozičních lavicích jasně ukazuje, jak prospěšné sezení to může být.
ČSSD zvolila zcela jinou strategii, která přinesla také zcela odlišné výsledky. Výchozí bod byl přitom shodný – přesně o 4 roky později i ČSSD spadla na samé politické dno (i když co by za něj dnes dala…). Získala pouze 7,27 %, ačkoliv v jednu chvíli disponovala křeslem předsedy vlády, předsedy Senátu i Poslanecké sněmovny a bývalý sociální demokrat seděl (a sedí) i na Hradě českých králů.
Sociální demokracie měla na výběr – po zpackaném vládním angažmá, ve kterém prohrála boj s koaličním partnerem ANO o své vlastní voliče, mohla odejít rovněž do opozice, zbavit se dosavadních lídrů, kmotrů, zákulisních hráčů a především nekonečného zástupu lidí napojených na vládní posty. Zásadní revizi vyžadoval také program, když ten dosavadní dovedl stranu k politickému středu a učinil jí nevýraznou a téměř nerozlišitelnou od jejích politických konkurentů. Připomeňme jen nekritický proevropský kurz, který vedení nadšeně propaguje (viz ministr Petříček či bývalý europoslanec Miroslav Poche), zatímco drtivé většině voličské základny je proti srsti. Této radikální změně nahrával jak předchozí spor s ANO, resp. boj proti Andreji Babišovi jako hlavnímu „arcikacíři“, tak trestní stíhání nového premiéra.
Sociální demokracie se ale rozhodla zcela jinak. Do vedení se opět dostali lidé, kteří byli přímo zodpovědní za její minulé prohry – současný předseda Hamáček byl původně místopředsedou strany za Sobotkova předsednictví. Jejich vítězství v roce 2018 bylo navíc dílem kmotrovské dohody, nikoliv transparentním výběrem delegátů sjezdu. Ten přitom nevedl žádnou diskusi o příčinách tak katastrofálního výsledku, který přitom nespadl z nebe: strana prohrála všechny volby od roku 2013. I její tehdejší volební vítězství hluboce zaostalo za očekáváním. Žádná reflexe chyb minulosti se ale nekonala, stejně jako vyvození odpovědnosti, včetně té personální.
Totéž se pak opakovalo i na dalším volebním sjezdu v roce 2019. Sociální demokracie místo nového programu a nových tváří, ideálně mimo dosavadní struktury a z řad lidí skutečně levicových, kteří navíc ve svém občanském a profesním životě opravdu prokázali své schopnosti a oddanost sociálně demokratickým ideálů, nenabídla svým voličům žádné pozitivní novinky. To v situaci, kdy hnutí ANO již dva roky cílilo na stejnou skupinu levicových voličů a tomu uzpůsobilo i své kroky (zvyšování důchodů či výrazné slevy na jízdném pro seniory či studenty).
Sami mnozí sociálně demokratičtí politici (především z řad starostů) přiznávali, že strana zpanštěla a že jejich představitelé se již neobejdou bez vládních limuzín a především vládních penězovodů. Mocenské pozice, ať už z důvodů mocenských či ekonomických, se pro sociální demokraty staly alfou a omegou jejich existence. Proto vstoupili do Babišovy vlády, ačkoliv původně o druhém vládním angažmá s ANO nechtěli ani vidět, ani slyšet, aby poté změnili názor, že tedy do vlády s ANO, ale jedině bez trestně stíhaného Andreje Babiše. I tato „zásadní a nepodkročitelná podmínka“ ale byla záhy obětována.
Kritické hlasy byly umlčeny fádní a především nepravdivou floskulí, že bez vládního angažmá, umožňujícího plnit program, sociální demokraté upadnou v zapomenutí. To se opravdu stalo. Po roce ve vládě dosáhla strana nového rekordu, když se s 3,95 % ani nedostala do Evropského parlamentu – poprvé ve svých dějinách. Stačila přitom prohrát ještě senátní volby na podzim 2018 (jediný mandát z 27) a komunální volby (mimo jiné nezískala jediný mandát v pražském zastupitelstvu).
Po této historické rekapitulaci se dostáváme k „horké“ novince. Již 4. měsíc sledujeme „napínavou“ hru o to, kdo se stane ministrem kultury. Tato hra dobře ukázala sílu a především slabost jednotlivých aktérů. Sociální demokracie sice disponuje hned dvěma stále platnými usneseními svého předsednictva, že nebude-li jejich kandidát jmenován ministrem kultury, odejde ČSSD k 30. červnu, resp. 15. července z vlády. Je již 17. srpna a na vládním angažmá ČSSD se nic nemění. Znalec reálné politiky, americký ministr zahraničí Henry Kissinger, říkával, že moc je nejlepší afrodiziakum.
Sociální demokraté, ať už se Šmardou, ale spíš bez něj, ovšem preferují krátkodobé mocenské zisky před dlouhodobou potencí. Totéž mimochodem platí i pro jejich mladší sestru na levici – KSČM. Vedení obou levicových stran dávají bezostyšně najevo, že dočasné a poměrně skromné politické výhody jsou jim nade vše. Strany jakoby se držely hesla „po nás potopa“, jakoby předem vzdávaly svou budoucnost, svůj program i své ideje, na kterých byly vybudovány. Tím se ale otevírá dokořán brána pro zcela nový levicový subjekt – tato strategie totiž spolehlivě povede k zániku, či minimálně vyřazení obou levicových stran z českého parlamentu. A to bez ohledu na to, jak aktuální politická pseudokrize kolem postu ministra kultury nakonec skončí.