!Argument přináší další ze série názorů, které reagují na proces robotizace. Po souhrnu z Financial Times a po článku řeckého ekonoma Janise Varufakise uveřejňujeme názory na daně z robotů Roberta Shillera, amerického ekonoma, nositele Nobelovy ceny za ekonomiku a experta na hospodářské bubliny.

Nápad na zdanění robotů byl uveden v návrhu Evropského parlamentu. Bylo zdůrazněno, že roboti zvyšují nerovnost, a zpráva navrhla, že “bude potřeba zavést požadavky na korporace, aby vykazovaly rozsah a podíl přínosů robotů a umělé inteligence k výsledkům firmy za účelem zdanění a příspěvků sociálního zabezpečení.”, konstatuje v úvodu svého článku Robert Shiller.

Veřejná reakce na návrh byla dosti negativní – s výjimkou Billa Gatese, který ji přijal. Ale tuto myšlenku bychom neměli hned zavrhovat. Dnes už sledujeme rozšíření nástrojů jako Google Home a Amazon Echo Dot, které nahrazují určité práce v domácnosti.

Pokud tyto a další pracovně-úsporné inovace uspějí, bezesporu bude volání po zdanění častější. Objeví se problémy s tím, že lidé ztratí práci – často práci, se kterou se úzce identifikují a na kterou se roky připravovali.

Optimisté říkají, že vždycky se nakonec objevila nová pracovní místa pro lidi, kteří byli nahrazeni technologií. Jenže, jak se robotizace zrychluje, je zde mnoho pochyb, jak se bude situace dále vyvíjet. Zdanění robotů, jak se domnívají ti, kteří toto řešení zastávají, by mohlo proces alespoň na čas zpomalit a poskytnout příjem, který by zafinancoval nutná přizpůsobení jako rekvalifikace pro propuštěné pracovníky.

Práce jako poslání a místo ve společnosti

Takové programy mohou být zásadní stejně tak jako je práce pro zdravý lidský život tak, jak ho známe. Ve své knize „Rewarding work“ (Odměna za práci) Edmund Phelps zdůraznil klíčovou důležitost udržení svého „místa ve společnosti – posláním. “Když příliš mnoho lidí není schopno uživit svou rodinu, pak se objeví nutně znepokojivé důsledky”, jak Phelps uvádí „fungování celých komunit je ohroženo.“ Jinými slovy, jedná se o externality robotizace, které ospravedlňují vládní intervenci.

Kritici daně z robotů namítají, že pojem „robot“ není jednoznačný, což ztěžuje stanovení daňového základu. A také říkají, že robotika přinese obrovský, nezpochybnitelný prospěch pro růst produktivity.

Ale Shiller volá potom, abychom nehodnotili myšlenku daně z robotů tak rychle a zvažovali alespoň skrovnou daň během období přechodu k jinému světu práce. Taková daň by byla částí širšího plánu, jak zvládnout následky robotické revoluce.  

Všechny daně, kromě paušální, představují v ekonomice nějakou deformaci. Nicméně žádná vláda nemůže navrhnout paušální daň – daň z hlavy stejnou pro každého bez ohledu na jeho příjmy a výdaje – protože ta by nejvíce dopadla na ty, kteří mají menší příjem, takže by drtila chudé, kteří by možná vůbec nemuseli být schopni ji zaplatit. Tím pádem daně musejí mít vazbu k nějaké aktivitě, spojené se schopností daň zaplatit, a ať je to jakákoliv aktivita, bude od ní takto odrazováno.

Daně z aktivit

Frank Ramsey zveřejnil v roce 1927 klasickou stať, v níž tvrdí, že k minimalizaci deformací, vyvolaných zdaněním, by měly být zdaněny všechny aktivity, a také navrhnul, jak stanovit daňové sazby. Jeho teorie nikdy nebyla zcela provozním principem pro aktuální daňové sazby, ale poskytuje silné argumenty proti předpokladu, že daň by měla být nula pro všechny aktivity kromě několika, nebo pro to, že všechny aktivity by měly být zdaněny stejnou sazbou.

Aktivity, které vytvářejí externality by mohly mít vyšší sazbu, než by sám Ramsey navrhoval. Například daň z alkoholických nápojů je všeobecně rozšířená. Alkoholismus je velký sociální problém. Ničí manželství, rodiny a životy. Od roku 1920 do roku 1933 se Spojené státy pokoušely o mnoho tvrdší tržní intervenci: přímou prohibici alkoholických nápojů. Ale ukázalo se nemožným eliminovat spotřebu alkoholu. Daň z alkoholu, která doprovázela konec prohibice, byla mírnější formou odrazení.

Diskuse o dani z robotů by měla vzít v úvahu, jaké alternativy máme, abychom se vypořádali s rostoucí nerovností. Asi by bylo dobré zvážit progresivnější daň z příjmů a „základní příjem.“ Nicméně tato opatření nemají širokou podporu. A pokud podpora není dost široká, pak daň, i když bude zavedena, nevydrží, doplňuje Shiller.

Daň z robotů je řešení

Když se zvýší daně z vysokých příjmů, obvykle v době války, ukáže se, že je to jen dočasné. A nakonec je to přirozené pro většinu lidí, že zdanit úspěšné lidi, aby se prospělo těm neúspěšným, je ponižující pro ty druhé, a často i příjemci dávky ji skutečně nechtějí. Politici to vědí: obvykle nedělají kampaň o návrzích ke konfiskaci vysokých příjmů a pomoci chudým.

Takže daně musejí být zkoncipovány tak, aby napravily příjmovou nerovnost vyvolanou robotizací. Zdanění robotů spíš než zdanění vysokých příjmů může být politicky přijatelné. A zatímco by taková daň nebyla aplikována na jednotlivý lidský úspěch (na rozdíl od příjmových daní), mohla by ve skutečnosti implikovat vyšší daně na vyšší příjem, když je vyšší příjem vydělán v aktivitách, které zahrnují nahrazení lidské práce roboty.

Shiller tak dochází k závěru, že skromná daň na roboty, i když jen dočasná, která jen zpomalí aplikaci disruptivní technologie, se zdá být přirozenou součástí politiky, jak se vypořádat s rostoucí nerovností. Příjem z ní by mohl být směřován k pojištění mzdy, aby pomohl lidem, kteří byli nahrazeni novou technologií, přejít na jinou kariéru. To by souznělo s naším přirozeným smyslem pro spravedlnost, a tím pádem by to také bylo udržitelné.