Veronika Sušová-Salminen hodnotí výsledky nedělních voleb v Argentině, kde se k moci vrací nepřekvapivě populisté. Ti stojí před stejným úkolem jako v roce 2003: restrukturalizovat ekonomiku země. Nezní to povědomě?
V Argentině se k moci vracejí levicoví populisté. V nedělních prezidentských volbách vyhrál Alberto Fernández, levicový kandidát perónistické Fronty pro všechny (Frente para Todos). Získal 48,11 % hlasů. Dosavadní středopravý prezident Mauricio Macri (kandidát aliance Společně pro změnu, Junto para Cambio) dostal jen 40,36 % hlasů. “Strašidlo” populismu je v této latinskoamerické zemi doma. Argentina žije populistickými politickými cykly v podstatě od 40. let 20. století, kdy v zemi vznikla moderní demokracie (jako rovná volební participace občanů) a populismus je součástí argentinské (a latinskoamerické) politické tradice. Hlavním důvodem je zřejmě skutečnost, že se jedná o zemi, kterou charakterizovala vždy vysoká úroveň nerovností a závislostí, které se pak promítají na fungování demokracie. Ostatně argentinská demokracie byla postavena jako všude jinde na jihoamerickém kontinentu na stále platných oligarchických základech. Místní vývoj se českému publiku může jevit jako vzdálený a nezajímavý. Je to škoda.
Populismus na argentinském tobogánu
Nynější argentinský populismus je ovšem populismem levicovým, i když zůstává věren například argentinskému nacionalismu, který se v Argentině obvykle ztělesňuje tématem Malvínských ostrovů. Kirchnerovský (podle prezidenta v letech 2003–2007 Néstora Kirchnera) populismus se mezi roky 2003 až 2015 vyznačoval jednak antiestablishmentovou rétorikou (ta je fakticky katalyzátorem sociálních nerovností), kritikou médií (především se jednalo spor mezi Cristinou Fernández de Kirchnerovou a korporací Clarín), která vedla k vyostřeným vztahům s médii a ke kritice vládní politiky vůči médiím, a výraznou přerozdělovací politikou sociálních programů a dotací pro chudé. Vedle toho se levicový populismus přihlásil k řadě progresivních politik jako byla například legalizace sňatků homosexuálů či snaha o aktivní vyrovnání se se zločiny vojenské junty, spolupráce s aktivistickými hnutími a s odbory. Vláda sáhla také ke znárodňování nerostného bohatství země (další tradiční a nacionalisticky traktované téma v Latinské Americe). Kolem roku 2008 se kirchnerismus posunul k dalšímu „osudovému“ sporu argentinských dějin a identity – sporu mezi městem a venkovem. Tento konflikt dostal ovšem moderní politicko-ekonomickou podobu zdanění vývozu zemědělských produktů, které lze označit za „ropnou monokulturu“ Argentiny (v podobě sóji a výrobků ze sóji, pšenice, kukuřice, hovězího masa). Z hlediska vývozů silný zemědělský sektor se proti zvýšení vývozních daní bouřil – úlevu mu přineslo až prezidentství Mauricia Macriho po roce 2015. Argentina s populistickými vládami, juntami či neoliberály v šatech populistů (Carlos Menem) v čele země zůstává periferní ekonomikou závislou na vývozech na světový trh, na zahraničním kapitálu a na světové konjuktuře. Její skutečnou a komplexní nemocí je globální kapitalismus a jeho struktura. Argentina je příkladem země, která se opakovaně (a stále neúspěšně) čelí výzvě změny struktury závislé ekonomiky. V tom se do jisté míry podobá České republice a řadě zemí na východním okraji „EU-nomiky“.
V posledních skoro třiceti letech se Argentina z hlediska mainstreamových ekonomických ukazatelů ocitala na „tobogánu“. Ten dobře ilustruje následující graf, červený úsek v něm ukazuje dobu kirchneristických vlád a jejich dočasné stabilizace a návratu hospodářského poklesu. Podobně toboganová byla ale i situace za protržního Mauricia Macriho.
Macri jako konec a začátek populistického cyklu
V roce 2015 si Argentinci zvolili vládu středopravého prezidenta Mauricia Macriho, člověka, který zosobňoval oligarchické zákulisí argentinské demokracie. Macri pochází z bohaté podnikatelské rodiny italského emigranta (který zbohatl mimo jiné tím, že byl hlavním kontraktorem veřejných staveb v 60. letech 20. století). Macriho matka pocházela z další bohaté buenosaireské rodiny. Mauricio Macri přešel z podnikatelské sféry, kde dlouho působil, do politiky. Jeho zvolení bylo koncem populistického cyklu, který začal na vrcholu bezprecedentní finanční a hospodářské krize mezi roky 1999 až 2001, která poslala zemi k totálnímu dnu. Kirchnerismus (bez Kirchnera, kterého zabil v roce 2010 infarkt – shodou okolností ve stejný den, kdy se konaly letošní volby, 27. října) a jeho recepty se v té době vyčerpaly, zatímco kolem stále populární prezidentky se objevila mračna v podobě korupčních skandálů (korupce je v Argentině stále neporaženým problémem). Argentina čelila dalšímu hospodářskému zpomalení, které ukázalo na tradiční souhru mezi domácí ekonomikou a globální (především) komoditní konjukturou. Vláda Fernández-Kirchnerové se také nedokázala dohodnout a vyrovnat (čtěte ustoupit) s věřiteli Argentiny, což vedlo k další izolaci Argentiny na světových trzích.
Macri představoval program středopravého typu, zaměřený na škrty „příliš velkorysých“ dotací a sociálních podpor (které byly především důsledkem dopadů argentinské krize a také reakcí na problém nerovnosti a chudoby v zemi), snižování deficitu rozpočtu, zrušení kontroly kapitálu a na podporu podnikání, investic a na boj s korupcí jako součást zlepšování podnikatelského prostředí. Macri postavil svoji strategii na tradičním receptu: liberalizující reformy ve prospěch byznysu automaticky přinesou investice a ty zase růst. Kritici kichneristických vlád budou tvrdit, že Macri zdědil problémy, nicméně už jen z grafu shora vyplývá to, že přes své sliby je nevyřešil. Kirchnerovskou stagnaci posledních let nahradila stagnace hlubší, ale macriovská. Jeden z výsledků jeho vládnutí lze vidět na následujícím grafu, která ukazuje vztah mezi dluhem a HDP v uplynulých 10 letech:
Macriho strategie narazila už tradičně na vnější podmínky, které byly mimo jeho kontrolu, především pak na dva faktory: odliv zahraničního kapitálu z „rozvíjejících se“ trhů v souvislosti se zvýšením referenčních úrokových sazeb na rozvinutých trzích a obchodní válka USA a Číny. V roce 2018 musela Argentina znova požádat Mezinárodní měnový fond o finanční injekci (v bezprecedentní výši 57 miliard dolarů), která nikdy není „zadarmo“. Zvýšila se inflace, nezaměstnanost i chudoba, zatímco pravidla v zemi v i regionu extrémně nepopulárního MMF omezila vládě možnosti intervencí, které by bránily hodnotu argentinského pesa. Vedlo to k tomu, že se mnozí pesa zbavovali a nakupovali místo něj americké dolary. Argentina tak zažila v roce 2018 další krizi, tentokrát hlavně monetární. V případě sociální politiky utrpěl Macri citelnou porážku: jeho volebním slibem v roce 2015 bylo snížení chudoby na nulu.
Návrat k protržní politice a škrtům v neprospěch slabších částí společnosti nevedl k očekávanému výsledku. Místo slibovaného hospodářského růstu tu byl nárůst chudoby (a to i mezi dětmi do 14 let), pádivá inflace (53 %), na kterou jsou Argentinci zvyklí, ale přesto není nic příjemného z hlediska například kupní síly, a raketový nárůst zadlužení. Skutečnost, že Macri měl ve své politice podporu byznysu, domácího i zahraničního, a že například v zahraniční politice přibližoval Argentinu USA (a naopak odváděl od kirchnerovských partnerů jako je Venezuela, Kuba, Bolívie), tu hospodářsky nepomohla.
Macri svoji misi nesplnil, i když mu lze přičíst k dobru (a jiní mu to mají za zlé), že se snažil postupovat gradualisticky. Musel – s ohledem na to, že argentinská společnost má vysokou míru masové mobilizace, ve kterém jsou silná nejrůznější hnutí a protesty. Jen nedávno to ukázaly masové protesty proti škrtům v oblasti potravinové pomoci, na které se vláda snažila ušetřit v době, kdy se v zemi zdvojnásobil počet lidí v potravinové nouzi (o 100 %, z 2,5 v roce 2014 na 5 milionů). Nakonec musela díky tlaku protestující ulice ustoupit. Nezvolení Macriho na druhý prezidentský termín je odrazem toho, že Argentinci nepodpořili kombinaci škrtů v sociální oblasti, liberalizace ve prospěch trhu a propadu v hospodářství.
Nastupuje tandem Fernández & Fernández-Kirchnerová
Levicově populistický kandidát Alberto Fernández bude mít svého viceprezidenta: Cristinu Fernández-Kirchnerovou, bývalou populární ale kontroverzní prezidentku (a první dámu) země. Přes korupční skandály kolem Kirchnerové a její rodiny, znamenají letošní volby její politický comeback. Ovšem jenom do určité míry. Fernández-Kirchnerová kandidovala na funkci viceprezidentky, takže hlavní slovo by měl mít právě Fernández. Šedesátiletý právník je ale tak trochu politickou hádankou, protože ve veřejné politice jako lídr, na kterého mířila světla reflektorů, nikdy nepůsobil.
Fernández strávil kariéru v zákulisí jako šéf volební kampaně Néstora Kirchnera a pak pět let jako šéf kabinetu ministrů Kirchnerovy vlády (Argentina je prezidentskou republikou, takže prezident vede vládu, šéf kabinetu je spíše administrativně-organizační funkce) a půlrok pak ve stejné funkci v kabinetu prezidentky Fernández-Kirchnerové, se kterou se pak rozešel. Evidentně ve zlém. V roce 2015 se dokonce nechal slyšet, že na druhém termínu prezidentky stěží najde nějaká pozitiva. Jejich spojení do prezidentského tandemu bylo překvapivé, ale také strategické – odráželo snahu o sjednocení fragmentovaného peronistického hnutí.
Fernández-Kirchnerová je tak silnou i slabou stránkou Fernándezova prezidentství. Na jednu stranu je to politička se silnou populistickou základnou, která bude od nové vlády očekávat zvýšení veřejných výdajů státu v sociální sféře. Na rozdíl od klasického kirchnerismu se Fernández posunul svými postoji víc do středu, což může lehce přivést ke zklamání a budí to otázky ohledně jeho plánu na zřetelnou změnu (kterou může přinést jen restrukturalizace celé ekonomiky, což je složitý úkol s řadou domácích i zahraničních odpůrců). Fernández zatím odmítá default (ohlášení neschopnosti splácet dluh) a dává přednost jednání se soukromými věřiteli Argentiny, chce snížit úrokové sazby, zmírnit inflaci a zvýšit platy v zemi. Jeho cílem je také dosáhnout fiskálních a obchodních přebytků. Pozorovatelé zatím poukazují na to, že další dynamika mezi viceprezidentkou a prezidentem bude určovat nejen hospodářskou a sociální politiku nové vlády.
Kromě prezidenta volila Argentina také v legislativních volbách celkem 130 členů (z 257členného) parlamentu a 24 (tj. třetinu) senátorů, volilo se také v některých federálních provinciích země (guvernérské volby). Ve volbách do senátu získala Fernándezova Fronta pro všechny 13 nových senátorů a vyhrála tak v 5 z 8 provincií, kde se senátoři volili. V guvernérských volbách získala Fronta jeden post v provincii Buenos Aires (celkem se volilo ve 3 státech). Naopak Macriho volební koalice Společně pro změnu dostala post primátora Buenos Aires, celkem 8 křesel v Senátu za tři provincie. V případě poslanců vyhrála 64 křesel v parlamentu Fernándezova Fronta pro všechny, Macriho aliance dostala 56 křesel a volební aliance Federální konsensus tři poslance. Konečné rozdělení křesel nebylo v době psaní článku k dispozici. Účast voličů ve volbách byla přes 80 %.
Prezidentský tandem to nebude mít v podmínkách současné ekonomiky a s ohledem na rostoucí protestní hnutí po celém „globálním Jihu“ lehké. Jak Fernández po zvolení přiznal, jeho úkolem bude (znovu) zvednout Argentinu „z popela“ minulého vládnutí. Prozatím prezidentské a parlamentní volby potvrdily jen to, že politickým ptákem Fénixem v Argentině je perónistický populismus. Jeho nový volební cyklus začal a už nyní se dá odhadovat, že nebude stejný jako ten mezi roky 2003 až 2015.