Vítězslav Betlach píše o tom, co prozradily letošní oslavy 30 let od listopadu 89 mezi řádky.
Jak bylo celému národu hned v prvních vteřinách nového roku vybranými protagonisty kulturní scény s dojetím v oku oznámeno, tento rok se nese ve znamení 30 let od Sametové revoluce. Pomýleným jedincům, kteří jaksi stále nejsou s to docenit význam tohoto jubilea připomínám, že před třiceti léty, dne 17. listopadu se lámal letopočet, na časové ose nastal rok „0“, kterýmžto nastoupil požehnaný věk radosti, pravdy, lásky, svobody, demokracie etc., etc… prostě radujme se, veselme se!
No, jakkoliv by, soudě dle extatických výlevů oficiálních sdělovacích prostředků, urputně gradovaných tím víc, čím je blíž datum Vítězného Listopadu, tomu možná jeden i chtěl věřit, tak toto sametové křepčení má i jiný důvod, který lze vyčíst jedině mezi řádky. Když pomineme, že pro profesionální glorifikátory představuje ostentativně prezentované sepětí s režimem především bezpracný prostředek kariérního vzestupu nebo přinejmenším jistotu teplého místečka, tak tento neutuchající aplaus polistopadovému systému je především (paradoxně) symptomem jeho slabosti.
Bez ohledu na to, s jakou zarputilostí a goebelsovskou frekvencí je český člověk ze strany režimu zavalován pojmy „svoboda“ a „demokracie“ ve všech pádech, pomalu i pozpátku, tak skutečnost je taková, že před třiceti lety nezvítězilo ani jedno z toho. Jediné, k čemu onoho inkriminovaného listopadu leta páně osmdesátéhodevátého došlo, byla výměna ideologií. Totalita sovětské verze socialismu byla vyměněna za totalitu ultraneoliberálního tržního fundamentalismu, který se v dané době i na samotném Západě, po neblahé zkušenosti 80. let, pomalu stával historickým přežitkem.
Po karnevalu kýče a pozlátka v letech devadesátých kocovina z reálného kapitalismu pozvolna ale jistě dopadla i na velkou část obyvatel někdejšího Československa. K dnešnímu dni už je polistopadový režim v takovém stádiu dekadence, že už mu nezbývá nic jiného, než svoje stále zřetelnější selhání a vyprázdněnost kompenzovat halasným vykřikováním ideologického balastu.
Uzavření se do rádoby elitářské bubliny, zneuznané kňourání střídané agresivními výlevy a demonstracemi moci vůči všem, kdo si dovolí mít jiný pohled na situaci, to vše má vykompenzovat reálnou zradu slibů, za kterými chtěli před třiceti lety lidé jít. Jako každá ideologie v historii, která se odtrhla od reálného světa a nebyla schopna vnímat požadavky a potřeby běžných lidí (natož tyto požadavky a potřeby řešit), tak se i neoliberální polistopadový systém transformoval de facto v uzavřený náboženský systém, nereflektující okolní svět, ale o to fanatičtěji se vyžívající v prosazování dogmatických manter, ve vytváření režimních „světců“ a kultivaci legend majících za všech okolností v masách udržovat povědomí o nezpochybnitelné legitimitě stávajícího světořádu. Druhou stranou téhož pak je paranoidní hledání (nebo rovnou vytváření) všemožných vnitřních, či vnějších nepřátel, na které je možné, coby na černého kozla, před veřejností házet veškerou vlastní neschopnost.
Každopádně, do oblasti „sebelegitimizujících“ režimních legend spadá právě i 17. listopad. Respektive, spadá do něj odkaz, který si současný režim uzurpoval, přičemž (a to je obzvlášťní bizár) na skutečný původ a význam tohoto symbolického datumu ostentativně kašle, pokud jej v ještě horším případě rovnou záměrně nepotlačuje (nakonec, výsledek je stejný).
Nic to však nemění na tom, že v české historii tak máme dva 17. listopady. Jeden „originální“ z roku 39 (a téměř zapomenutý), druhý z roku 89, parazitující na tom prvním, uměle vyzdvihovaný a stylizovaný téměř do pozice počátku nového letopočtu. Abychom docenili ubohost a trapnost mlčení o tom prvním – obzvlášť v kontrastu k již únavné, avšak v žádném případě nepolevující adoraci listopadu 89, konkurující svojí pompézností už i Kim Čong-unovým narozeninám – tak je třeba si ve vší stručnosti připomenout události, ke kterým v každém z obou listopadů došlo.
V roce 89 bylo studentstvo, potažmo československá společnost jako celek, konfrontováno s Husákovským normalizačním režimem, který bezesporu trpěl nejedním nešvarem. Pro mnohé byl poprávu otravným, zkostnatělým, pro někoho určitě i nespravedlivým, prorostlý politikou a byrokracií, které lidem komplikovaly život víc, než je zdrávo. A do toho všeho ještě ty fronty na banány… Co je však nejpodstatnější, události odstartované 17. listopadu byly už jen závěrečným aktem tohoto režimu, jehož představitelé se rozhodli pro jeho eutanázii v situaci, kdy byl socialistický experiment oficiálně odpískán jeho mocenským garantem, Sovětským svazem.
Nechme stranou úvahy o tom, že celá Sametová „revoluce“ svým scénářem, průběhem a nakonec i svým, chtělo by se říct, téměř kódovým označením až nápadně připomíná v dnešní době tak dobře známé barevné revoluce. V každém případě se fakticky jednalo o poklidný transfer moci a výměnu společensko-ekonomické ideologie, který by minimálně bez většinového tichého souhlasu vládnoucí garnitury nebyl myslitelný.
Naproti tomu ve stejných podzimních dnech jen o padesát let dříve, v roce 1939, bylo vystoupení studentů při výročí vzniku ČSR akcí stoprocentně autentickou a navíc vůči montróznímu protivníkovi v plné síle. Nepříteli, jehož podstatou nebyly otravné fronty na maso a byrokratické komplikace při vycestování do zahraničí, ale jehož podstatou byl otevřený teror a fyzická likvidace českého etnika. Nepříteli, který za utajený kilogram mouky posílal do koncentráku, za poslech rádia dával provaz a popelem českých lidí nechával sypat chodníky. A proti takovémuto režimu se rozhodli jít demonstranti v roce 39, vědomi si, že není nikoho, kdo by se za ně postavil, vědomi si bezmocnosti a následků svého vystoupení.
Na rozdíl od „masakru“ na Národní třídě (mimochodem, takovýmito „masakry“ západní neoliberální režim oblažuje svoje občany při nejrůznějších příležitostech pravidelně několikrát do roka) si demonstrace v roce 39 vyžádala skutečné oběti na životech. Přesto se studenti nenechali zastrašit a pohřeb jejich zabitého spolužáka a kamaráda, Jana Opletala, jen o pár dní později přerostl opět v protinacistický protest. Stejně statečný, avšak stejně beznadějný a ještě tragičtější.
V kontextu neutuchajícího kvílení a dojímání se nad sametovou fraškou v režii StB je oficiální ticho ohledně těchto událostí naprosto absurdní a urážející vůči všem tehdejším aktérům, kteří položili život za to, aby jejich oběť dnes ti, kteří jim nesahají ani po kotníky, svojí ignorací ostentativně vytlačovali z paměti národa.
Dne 17. listopadu se nacisti rozhodli brutální silou a represemi zničit českou inteligenci a vzdělanost. Nacistům se to nepovedlo. Povedlo se to až polistopadovému neoliberálnímu paskvilu. Bezbolestně ale efektivně. A jedním z indikátorů devalvace vzdělanosti napříč českou společností je právě nejen neschopnost porovnat míru osudovosti těchto dvou 17. listopadů, ale především fakt, že události z roku 1939 z paměti české společnosti prakticky vymizely.