Nabízíme ukázku z nové knihy sociologa Jana Kellera, která na příkladu Francie popisuje vývoj současné společnosti v generačním pohledu. Podrobně analyzuje, proč a z čeho byl od šedesátých let 20. století zkonstruován idol věčného mládí a k čemu všemu je o půl století později využíván.
Úvod ke kapitole č. 3: Co se přihodilo společnosti věčného mládí
V průběhu druhé poloviny 20. století se nejen francouzská společnost výrazně změnila v rovině demografické, ekonomické, sociální, politické i kulturní.
Přestala fungovat demografická dividenda, jež spočívala v tom, že v populaci převládají početné mladé ročníky, zatímco seniorů je relativně málo. Podíl ekonomicky aktivních osob, které „vyživují“ ostatní skupiny, začíná klesat a spolu s tím klesá při zpomalujícím se růstu i schopnost ekonomicky aktivních zvyšovat svoji vlastní životní úroveň.
Zároveň dochází k významným proměnám charakteru ekonomiky, které mají také svůj generační rozměr. Během třiceti „tučných“ poválečných let, kdy generace populační exploze zažívala své mládí, charakterizuje ekonomiku vysoká míra růstu a narůstající inflace. Zadlužit se tehdy nebyl problém, hospodářský růst a inflace umožňovaly dlužníkům své závazky rychle splácet. Profitovali z toho mladí zaměstnanci, znevýhodněni byli starší lidé s úsporami a rentiéři. Jak konstatuje Francois Lenglet, přítomnost získávala navrch nad minulostí. Od počátku osmdesátých let, kdy poválečná generace již přestává být pomalu mladá, dochází ke změně ekonomické politiky. Pokles tempa růstu i inflace zvyšuje rizikovost zadlužování vyhovuje však těm, kdo již majetek a určité úspory mají. Zvýhodnění jsou naopak starší lidé a věřitelé, zatímco mladé čeká dlouhé splácení dluhů. Přítomnost, konstatuje Lenglet, vítězí nad budoucností.
Zmíněný francouzský žurnalista jde tak daleko, že obviňuje revoltující generaci roku 68 z pragmatické účelovosti: Za „liberální“ revolucí rentiérů stojí příslušníci poválečné populační exploze, jejichž zájmy se měnily spolu s tím, jak stárli. Dokud byli mladí, měli zájem na inflaci a na pořizování majetků. Jakmile svůj rodinný majetek ustavili, tedy stali se rentiéry, začali chránit své nové zájmy. V mládí byli liberální co do svých zvyků, jakmile obsadili řídící pozice a získali majetky, stali se liberální ve věcích ekonomiky.
Faktem je, že počínaje osmdesátými lety dochází v ekonomice k obratu, který lze zjednodušeně označit jako triumf financí nad průmyslem. Jde o to, že od konce sedmdesátých let už není motorem ekonomik průmyslová výroba, ale finanční trhy ovládané velkými bankami a investory. Ti, kdo kontrolují finance, rozhodují o tom, co bude produkovat a poskytovat reálná ekonomika. Moc finančního kapitálu, která doprovází modernitu od samého jejího počátku, obrovsky narůstá v podmínkách globalizace a nástupu nových informačních technologií. Spekulativní zisky dosahované na finančních trzích vytvářejí rozhodující měřítko pro oceňování rentability firem produkujících výrobky a poskytujících služby. Výrobci musí být atraktivní v očích investorů. Jejich prioritou není profit z jejich aktivit, ale obdržení úvěru, aby mohli tyto aktivity vůbec vykonávat. Hypermoderna je nesena nástupem finančního kapitálu – investoři rozhodují, kdo a za jakých podmínek jim může zhodnocovat peníze.
Veškeré fungování firem je více než kdy dříve podřízeno imperativu krátkodobého zhodnocování kapitálu vloženého investory. To určuje jak strategii managementu. tak postavení zaměstnanců. Organizace práce nemá sloužit ani tak ke zlepšení produkce zboží a služeb jako k získání profitu pro akcionáře. Manažeři už zde nejsou primárně kvůli tomu, aby optimalizovali chod firmy z hlediska dlouhodobého výhledu, jejich úkolem je co nejrychleji zhodnotit akcionářům jejich akcie. Práce zaměstnanců přitom představuje pro finančníky náklad, který je třeba všemi prostředky redukovat. Jak konstatuje Dupuy: „Ideálem se stává anorektická firma“.
Pro zaměstnance z toho plyne, že se již nemohou orientovat na celoživotní kariéru v rámci jednoho podniku, musejí být připraveni, že mohou být kdykoliv obětováni v zájmu jednorázového zvýšení hodnoty akcií firmy. To platí i pro zaměstnance s vyšší kvalifikací, i pro ty, kteří zaujímají střední a vyšší posty v hierarchii řízení. „Je konec postmoderní uvolněnosti: S prekarizací práce a vzrůstem nezaměstnanosti stoupají pocity zranitelnosti, profesní a materiální nejistoty, strachu ze znehodnocení vysokoškolských diplomů, z podkvalifikované práce, ze sociálního neúspěchu. Ti nejmladší mají strach, že nenajdou místo ve světě práce, ti nejstarší z toho, že definitivně práci ztratí“, shrnuje situaci Lipovetsky.
Generační rozměr mají také problémy s bydlením. Také zde se vítězi stali příslušníci generace poválečné populační exploze, zatímco mladší generace se dostávají do složité situace. Poválečná generace zažila silný nárůst kupní síly, navíc v kombinaci s relativně nízkými úroky z půjček. To jim umožnilo získat poměrně snadno své vlastní bydlení.
Poté došlo k explozi cen nemovitostí, zatímco růst platů se téměř zastavil. Už příslušníci generace X narození v šedesátých a sedmdesátých letech se tak musejí kvůli nákupu nemovitostí citelně zadlužovat. Výsledkem je, že kohorty narozené ve čtyřicátých letech jsou v osmdesátých letech masivně vlastníky svého bydlení. Ti, kdo se narodili o dvacet let později, se tak snadno vlastníky nestávají, i když výdaje na bydlení v jejich rozpočtu výrazně rostou. Plných 80% bytů v Paříži má dnes majitele starší 60 let.
Obtížnější uplatnění na trhu práce, vyšší míra nejistoty ohledně jejího udržení, problémy s opatřením vlastního bydlení a nejisté perspektivy ohledně zajištění vůči sociálním rizikům, mezi něž patří i stárnutí v chudobě, to vše se týká generací, které jsou po formální stránce stále vzdělanější. Pokles tempa růstu ekonomiky a prudký nárůst počtu vysokoškoláků bez odpovídajícího nárůstu adekvátních pozic na trhu práce vyvolávají u mladých lidí pochybnosti o rentabilitě jejich vysokoškolských diplomů.
Takové podmínky byly vytvořeny pro příslušníky generace Y, kteří nastupují na trh práce po roce 2000. Vyznačují se již všemi znaky hypermoderního věku. Jsou vysoce individualističtí, jejich loajalita k firmě bývá nízká. Je to vcelku logická reakce na to, že práce už je tak nezajišťuje, že na ně zbývá často jen práce neplnohodnotná, že procházejí kratšími či delšími obdobími nezaměstnanosti.
Jak samy o sobě uvádějí dvě z příslušnic této generace:„Svět našich rodičů už nefunguje, jejich vzorce jednání jsou pro nás nepoužitelné. Nemáme důvod uvažovat v delší perspektivě. Naučili jsme se žít, aniž bychom cokoliv očekávali. Nečekáme ani, že nám někdo pomůže. Oproti roku 68 jsme nikdy nechtěli dělat revoluci. Ti, kdo chtěli změnit svět, se stali vlastníky a dnes se zabývají výší svého důchodu“. Perspektivu své generace hodnotí následovně: „Máme před sebou ještě několik životních období a asi nulový důchod. Je proto třeba profitovat z dneška, jakkoliv je nejistý. Nevyplatí se odkládat potěšení. Idea, že zítřek bude lepší, pro nás neplatí. No future se stalo masově sdíleným pocitem.“
Vše nasvědčuje tomu, že současná společnost zároveň pěstuje kult mládí, a zároveň mladou generaci odepisuje. Může tomu tak být proto, že kult mládí není pěstován kvůli samotným mladým, ale jako zdůvodnění pokračující deregulace ekonomky ve fázi její globalizace. A deregulace slouží majetným a mocným, kteří zpravidla nebývají zrovna mladí.
Jan Keller: Společnost věčného mládí, Slon: Praha 2019, ISVN 978-80-7419-286-9