Vítězslav Betlach píše o schizofrenické podobě české diskuze o klimatické změně i o tom, že počátek jejího řešení je poměrně jednoduchý – nelikvidovat zeleň jako doposud.
V otázce tohoto stěžejního a stále akutnějšího ekologického problému dneška převládla v posledních letech v české společnosti dost silná schizofrenie. Je pravda, že dnes snad kromě Václava Klause staršího (budiž mu v tomto připsána k dobru, na rozdíl od jiných politiků, alespoň názorová vytrvalost) už i řada někdejších zapřisáhlých odpůrců reality změnu klimatu přiznává. Někteří jsou už dokonce ochotni zajít až tak daleko a připustit, že primární příčinou bude asi opravdu aktivita lidské populace a že negativa tohoto procesu budou do budoucna rapidně převažovat nad nanejvýš teoretickými pozitivy v podobě fantazírování o třech sklizních ročně a úrodě mandarinek navrch jako bonus. Každopádně diskuze ohledně tohoto problému stále více prostupuje už i českou společnost a politiku (byť opět formou objevení jinými dávno objevené Ameriky, ale i tak zaplaťpámbůh za to).
Jádro zmíněné schizofrenie však spočívá vůbec v celospolečenském přístupu k řešení této problematiky, viditelném na reálných opatřeních, která jsou v tomto směru podnikána. Na jednu stranu jsou, téměř výhradně, prostřednictvím právě vládnoucích politických nomenklatur na vládní úrovni prosazována velkolepá, často až monstrózní, opatření např. v podobě bezhlavé podpory (v našem prostředí s dost pofidérním efektem) solárních a větrných elektráren, na druhou stranu na lokální a individuální úrovni jde přístup k ekologii naprosto proti jakýmkoliv tendencím k její ochraně. Přitom právě z těchto základních úrovní by měla vycházet celková snaha o změnu v přístupu k této problematice, pokud chceme říct, že je v naší společnosti skutečná vůle se tomuto problému postavit a řešit ho.
•••
Za stěžejní indikátor, který bohužel dokazuje, že veškeré oficiálně proklamované kroky ohledně ekologie jsou v naší společnosti stále ještě spíš velkohubým pokrytectvím než opravdovou snahou něco napravit, je nanejvýš tristní přístup k zeleni ve městech a v krajině vůbec. Stromy a keře, tyto absolutně nejzákladnější prvky ekosystému, jsou stále více vnímány jako něco nežádoucího a epidemie této „stromofobie“ zachvacuje stále více městský i venkovský prostor. Boj proti emisím kysličníku uhličitého, suchu, erozi atd., je stále více na pořadu dne. Jsou vymýšlena nejrůznější opatření: výpalným za užívání starého auta počínaje přes všemožné dotační programy na podporu biodiverzity a vyplácením kompenzací za ztráty způsobené suchem zemědělcům konče. Všechna tato bohulibá opatření mají společného jmenovatele, kterým je nemalý objem veřejných financí, které se při jejich aplikaci dají roztočit a hlavně často žádoucím způsobem „zaonačit“.
Avšak absolutně nejjednodušším způsobem, jak ekologii pomoct by paradoxně bylo v některých případech nedělat vůbec nic. Prostě „jen“ ušetřit veřejné peníze a za každou cenu nevyřezat každý pámelník za kostelem, každý šípkový keř u polňačky a každou vrbu u potoka. Důvodů, proč se tak děje, je několik a nutno říct, že velkou vinu na extrémní redukci zeleně ve městech a vesnicích mají nejrůznější dotační „revitalizační“ programy. K jejich efektu se dá říct asi jediné – až na čestné výjimky platí, že dát obecnímu zastupitelstvu k dispozici křoviňák, motorovou pilu a dotaci, tak to je jako dát dětem zápalky. Nevadí, že v obci není obchod, lékárna, nevadí, že zrušili školu a jedou tam tři autobusy denně… Vykácením a ořezáním všeho možného i nemožného se totiž atraktivita obce zvedne na maximum. A nebo, že by ne? No, ale i kdyby ne, tak přece nevemte si dotaci…
•••
Vděčným důvodem k ořezávacím a kácecím orgiím, který naše společnost celkem nedávno, avšak o to uvědoměleji přijala za svůj, je „bezpečnost“. Tento důvod je obzvlášť pádný, protože veřejná diskuze stran věcí bezpečnosti se u nás pod vlivem sdělovacích prostředků a sociálních sítí velice často neodehrává na úrovni racionálního uvažování, ale více či méně hysterických emocí. Před barvitou vizí toho, jak na skupinku dětí, stařenku nebo těhotnou maminku padá v parku větev prostě nemá šanci obstát jakýkoliv argument. Pokud by se tedy někdo nějaký argument odvážil vznést, protože záležitosti této (pseudo)bezpečnosti patří už téměř mezi kategorie politické korektnosti.
Příkladným propagátorem bezpečnostního šílenství se před pár lety ukázalo být např. vedení Mladé Boleslavi, které přišlo s iniciativou vykácet veškeré jedovaté dřeviny ve městě… Když pomineme fakt, že zadotované revitalizačně-okrašlovací aktivity se nezřídka kryjí se snahou přihrát zakázku některé spřátelené firmě a zejména na vesnicích je vyzískané dřevo pro zainteresované jedince vítaným naturálním benefitem, tak se na současné devastaci veřejné zeleně podepisuje i určitý typ mentality, který se bohužel ve společnosti masově prosadil.
Stromy a keře se staly něčím, co je v rámci životního prostředí vhodné v nejlepším případě pouze tolerovat jako občasný nutný dekorační prvek. V zásadě je však žádoucí, když jich je jen minimální množství. Už i stromy předchozími generacemi cíleně vysazené jsou dnes v aglomeracích z jakýchsi iracionálních pohnutek najednou vnímány jako problém a jak to jen trochu jde, tak jsou odstraňovány, bez ohledu na to, že zde kdysi byly vysazeny záměrně jako nedílná součást architektonicko-urbanistické koncepce veřejného prostoru. Dřeviny, které (nedejbože) vyrostou v katastru města nebo obce samovolně, jsou pak úplně akceptovány jako čisté zlo, narušující harmonickou vizáž našich sídel, které je nutno bez pardonu vymýtit. K eliminaci nežádoucích – i když třeba ani nijak nepřekážejících – dřevin je používána i čím dál výkonnější technika, která je zárukou, že na místě jejího použití hned tak něco nevyroste.
Toto negativní vnímání dřevin se však už neomezuje pouze na městské a vesnické prostředí. Čím dál častěji jsou veřejné prostředky tímto způsobem vyhazovány i při „kultivaci“ volné krajiny. Nálety jsou zarputile (stejně jako nesmyslně) regulovány, když ne přímo kompletně likvidovány už i u polních cest, u potoků a v remízkách. Prostě na místech, kde až do dnešní doby (považující zřejmě sterilní krajinu za známku příslušnosti k civilizovanému světu) nikdy nikoho divoce rostoucí trnka nebo šípek žádným způsobem nezajímaly. Bohužel toto nanejvýš negativní vnímání zeleně se úspěšně prosadilo napříč celou společností a pevně zakořenilo i na individuální soukromé úrovni. Nekoordinovaně rostoucí strom nebo keř je prostě něco, co zásadním způsobem ničí televizní vzor estetiky bydlení spočívající ve sterilním anglickém trávníčku s bazénem a holých stěnách à la „pitevna“.
•••
V neposlední řadě je takovýto způsob vnímání přírody bohužel také jedním z aspektů konzumní společnosti, neschopné svět vidět jinak než ve striktně ekonomických souvislostech. Na cokoliv, co svojí podstatou nemůže být zpeněženo na trhu, co neslouží generování zisku a co nejde prvoplánově přepočítat na peníze (tudíž to nemá cenu), je pohlíženo jako na něco, co nemá ani hodnotu.
Ačkoliv jsou tyto dva pojmy běžně zaměňovány, cena a hodnota však v žádném případě nejsou totéž. Ovšem uvažovat takto pomýleně v případě stromů (a vůbec veškeré zeleně) coby základních kamenů ekosystému, na jehož kondici závisí absolutně vše, lidskou civilizaci se všemi jejími aspekty nevyjímaje, je chybou naprosto fatální. Pro život člověka je hodnota stromu, vyplývající z jeho biologické podstaty, nesouměřitelně vyšší, než jakákoliv jeho možná cena jakožto pouhého surovinového zdroje.
Na proklamovaný boj se změnou klimatu jsou vydávány horentní sumy z veřejných rozpočtů, vytvářeny studie, jsou navrhovány občas až megalomanské krajinářské projekty a prosazována všemožná regulační legislativa (která v praxi pohříchu nezřídka postihuje nejslabší články společnosti, které na klimatickém průšvihu nesou nejmenší vinu). Přitom máme zadarmo k dispozici jedinečnou „technologii“, evolucí vyprojektovanou přesně tak, že na sto procent splňuje naše požadavky na prostředek, kterým bychom mohli bojovat s oním akutním problémem, který máme.
Určitě zde nebude od věci si alespoň telegraficky připomenout nejpodstatnější bioekologické schopnosti, které strom má. Tak tedy: nějakých 1600 m2 zelené plochy, což připadá zhruba na jeden vzrostlý strom, denně vyprodukuje cca 1000 litrů kyslíku (spotřeba člověka je asi 300 litrů). Jeho schopnost nejen stínit, ale aktivně absorbovat okolní teplo odpovídá výkonu zhruba 5kilowatové klimatizace. Hektar stromového porostu (záleží na typu) dokáže odfiltrovat v průměru asi 50 tun prachu a dalších nečistot za rok. Obzvlášť ve městech by bylo na místě ocenit třeba také nezanedbatelný bonus v podobě účinného pohlcování hluku. Započítat je třeba určitě i estetickou hodnotu a pozitivní dopad na psychiku. No a pokud jde o hlavní problém, oxid uhličitý, tak toho je jeden hektar stromů schopný do sebe navázat asi 15 tun ročně. V každém případě dnes nedisponujeme efektivnějším nástrojem k eliminaci CO2 v ovzduší, než je strom.
•••
No a dobrá zpráva pro ty, co mají potřebu vše přepočítávat na koruny, je ta, že veškeré tyto „služby“ jsou zadarmo. Naopak by se dalo diskutovat například o tom, kolik peněz z rozpočtu stromy ušetří třeba ve zdravotnictví… Navzdory těmto jednoznačně pozitivním a nezastupitelným funkcím stromů nejenže není u nás jejich potenciál k řešení klimatických problémů jakkoliv využíván, ale jak bylo výše ukázáno, Česká republika se naopak už řadu let masově utápí v programové devastaci veřejné zeleně všeho druhu. A na stávajícím přístupu oficiálních míst, ani lidí jako jednotlivců, nedokázala nic změnit třeba ani katastrofální situace týkající se kůrovcem zničených lesů…
V každém případě platí, že „obyčejné“ stromy jsou v lokálním i globálním měřítku zatím, když ne jediným, tak suverénně stále nejefektivnějším prostředkem k boji za stabilizaci klimatu a tím i za (nejen) naši vlastní budoucnost. Ne, určitě nejsou prostředkem samospásným, který za nás způsobí zázrak. Problém s narušeným klimatem (a ekologií celkově) potřebuje komplexní řešení, spočívající i v konkrétních legislativních krocích, sesazení Ekonomiky z božského piedestalu, cílenou podporou žádoucích technologií, reformě vzdělávání a vůbec celkovým odvržením samoúčelného konzumeristického paradigmatu.
Stejně jako přijetí potřebných legislativních direktiv shora je ale nezbytné začít podnikat konkrétní kroky i odspodu, tedy na lokální bázi. A v tomto boji za společnou věc nemůže být do začátku snad už ani nic jednoduššího než prostě „jen“ nechat růst pár stromů navíc. Je to efektivní, bez práce a zadarmo.