Recenze: Jan Schneider recenzuje novou knihu o české justici od Zdeňka Jemelíka.
Jak inzeruje na své webové stránce Zdeněk Jemelík (v letech 2002 až 2017 člen Spolku na podporu nezávislé justice Šalamoun, poté zakladatel podobně zaměřeného spolku Chamurappi), na internetovém webu „Bez vydavatele“ je možno zakoupit jeho elektronickou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah sám charakterizuje jako „tresť zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.“
Dlužno předeslat, že stanovisko tohoto pozorovatele justičních dějů (pojem justice Jemelík používá souhrnně pro státní zastupitelství a trestní soudnictví) není povrchní, ale vychází z kritického náhledu na koncept soudů coby třetího pilíře demokracie, a jeho další vývoj, konsekvence a varianty.
Co je podstatně důležité, a co velmi zhodnocuje Jemelíkův pohled, je skutečnost, že Jemelík není pouze kritikem, ale je nadán vzácnou sebereflexí, s níž předkládá i vlastní legislativní náměty.
To je nejen v této době velmi neobyčejná vlastnost, jít sám s kůží na trh! Vylučuje to totiž onu příznačnou lehkost, s níž mnozí psavci kritizují určité skutečnosti, ale po jiných požadují, aby věci uvedli do pořádku. Stávají se tak komickým zosobněním montypythonského skeče o jedné prosté duši, která by zbavila lidstvo všech problémů tím, že by zadala vědcům úkol vyvinout pilulku proti všem problémům a tu by pak rozdala všem lidem. A bylo by. Ne tak Jemelík, ten se pere s realitou a jejími mnoha hranami a stěnami a úhly pohledů.
Knihu začíná příznačně kapitolou o mravech těch „otalárovaných“. Přiznává jim právo na omyl, ale … ale uvádí i takové příklady, které lehce zavánějí až těžce zapáchají. Jiné omyly jsou však zapříčiněny „pouze“ nedokonalým porozuměním, přičemž na druhou stranu ale nutno poznamenat, že je sice možné, ale není reálné prakticky požadovat po všech soudcích, aby se precizně orientovali v kompletní škále řešených problematik, od záludností digitální kriminality až po záludnosti lidské duše.
Dobrý justiční systém je schopen chyby nalézt a napravit – nesmí však být hermeticky zahleděn do sebe a zvenku ještě obepnut falešnou stavovskou solidaritou. K tomu ovšem bohužel svádí pojetí nezávislosti soudců jako profesní skupiny, která se vyznačuje zákonnou neodpovědností za výsledky své činnosti.
Zde Jemelík postupuje se svými legislativními návrhy velmi opatrně, aby vyrovnal nezávislost s odpovědností, a pokusil se tak snížit poměrně značné náhrady, které stát vyplácí za nesprávné trestněprávní postupy a soudní rozhodnutí. Především mu však jde o snížení rizika škod, způsobených občanům byť i jen pouhým trestním stíháním či následně chybným soudním rozhodnutím. Nebo nečinností či falešnou solidaritou justičních orgánů při odhalování a nápravě chybných postupů a rozhodnutí. Zákon navíc neukládá orgánu, který rozhoduje o odškodném, aby pátral po vinících vzniku škody a vymáhal po nich spoluúčast na odškodném.
Dalším Jemelíkovým tématem je zneužívání procesního postavení, tedy převahy justičních orgánů nad účastníky řízení. Jemelík své postavení charakterizuje jako laické, proto své náhledy podává s jistou obezřetností, byť se svou častou účastí na soudních jednáních do jisté míry stal spíše zástupcem odborné veřejnosti. To je důležitá funkce, neboť veřejnost se ve skutečně demokratické společnosti – pokaždé specifickým způsobem – podílí na kontrole výkonu exekutivy, zákonodárců i justice. A tuto roli nemohou zastat bulvární média, ale skutečně specializovaní laici.
Jemelíkovo líčení má také své mouchy, například na můj vkus u některých justičních činitelů nadbytečně uvádí, že byli členy KSČ, jako by to samo o sobě mělo nějakou vypovídací hodnotu. (Když byl můj otec v padesátých letech odsouzen za pobuřování, největší pomoci se naší rodině, od níž se mnozí zlehýnka distancovali, dostalo od člena KSČ, řekl bych skutečného komunisty: toto je moje osobní zkušenost. Proto činím tuto poznámku.)
Na druhou stranu ale Jemelík dokáže pochválit některé až překvapivě znamenité skutky státních zástupců či soudců. Může si to dovolit, protože množství procesů, které sledoval, a které uvádí jako případové studie, je skutečně ohromující.
Dalšími Jemelíkovými tématy jsou problematiky obnovy procesu, stížnosti pro porušení zákona, podmínečného propuštění a prezidentské milosti. Rozličnými příklady dokladuje někdy až alarmující nejednotnost ve výkladu zákonů justičními orgány. Velmi se přimlouvá za sjednocující výkladovou činnost nejvyšších soudních instancí a pochvalně uvádí některé takové příklady.
Reflexe Jemelíkem uvedených případů pak vede k obecnějšímu závěru, že kromě konkrétních chyb jsou často občané trestáni časem, tedy prodlevami a neúměrně se táhnoucími procesy. Tento Jemelíkův závěr zcela souhlasí s mými poznatky z činnosti trestněprávních orgánů. Jeden, až výjimečně profesionálně sebekritický, špičkový policista kdysi dokonce nazval jev, kdy je dlouhodobě vedeno trestní stíhání – aniž by došlo k soudu – specifickou formou mimosoudního potrestání.
Není to radostné čtení, tento Jemelíkův kritický opus. Mám však naději, že nebyl napsán zbůhdarma, protože – byť přiznaně laicky – pojmenoval problémy ve vztahu veřejnosti k justici. Autor navíc vložil mnoho úsilí do vypracování svého návrhu legislativního řešení těchto problémů. To je velmi cenným přínosem Jemelíkovy práce, obzvláště v této době plytkých kritik a absence byť jen nástinu návrhů možných řešení.
Kromě určitého přínosu do odborné polemiky však cítím potřebu ještě toto dílo zhodnotit jaksi existenciálně. Mnoho lidí má popletenu realitu s imaginárním či virtuálním světem, který je jim zprostředkováván neviditelnou řadou digitálních nul a jedniček. Četba Jemelíkovy knihy však čtenáři zprostředkuje kontakt se skutečným životem, jehož podoba může leckoho zarazit. Lidé většinou prozřou, až když se dostanou do soukolí trestněprávních a justičních orgánů. Jak Jemelík opakovaně píše, naprosté většiny profesionálů v této oblasti si váží, ale ti, jimž věnuje pozornost, kazí nejen jejich prestiž, ale i životy mnohých občanů.
Důležité je též poznamenat, že ačkoliv je Jemelík dlouhou dobu aktivní ve sledování justiční problematiky, a přestože jako člen občanských spolků Šalamoun a Chamurappi dal justičním orgánům i mnoho podnětů, sám uvádí nejenom to, že málokdy byl úspěšný, ale naznačuje, že někdy s odstupem času se pral i za špatnou věc. Nepral se za ní ovšem meritorně, ale procesně, protože, jak píše, nelze souhlasit s tím, že by spravedlnost dostala průchod viditelně vadným jednáním soudu.
Cením si práce Zdeňka Jemelíka, protože – též jako laik – ji pokládám za kvalitní a velmi pozitivně angažovaný příspěvek občanské společnosti. Příspěvek, který si je vědom svých limitů, avšak snaží se usilovně pojednat matérii z více stran, nikoliv něco aktivisticky tvrdit a „po mně potopa“. Nevím, jak tuto práci zhodnotí justiční profesionálové, ale pro odbornou veřejnost bude podle mého názoru přínosem, a pro politiky by měla být přímo povinnou četbou.
A ještě úplně na závěr – snad největší cenu má toto Jemelíkovo dílo v tom, že je výrazem solidarity, tedy principu, který prolamuje autoritářství i totalitu: nepere se za sebe, ale za druhé. V této době nevídaná věc. A nejenom to: předmětem jeho zájmu je nalézání spravedlnosti, základní hodnoty naší civilizace.