Ivo Šebestík se zamyslel nad tím, proč se ruská strana zdráhá s ČR jednat na odpovídající úrovni a vyjasnit si současné pošramocené vztahy.
Přišel už čas, kdy by občané České republiky měli žádat alespoň po svých vlastních ústavních činitelích důsledné vyšetření a objasnění obvinění, která jsou používána a zneužívána v politickém prostoru a která velice poškozují dobré jméno státu a jeho zájmy včetně těch hospodářských.
V posledních letech se v západním prostoru pracuje s falešnými obviněními některých zemí, která bez výjimky přebírají česká mainstreamová média a která část politiků bez jakéhokoliv ověření účelově podporuje konkrétními činy. Tato obvinění nejsou nikdy podpořena validními přesvědčivými důkazy, přesto vstupují v platnost akce, které se chovají tak, jakoby lichá obvinění podložena byla. Po krátkém mezidobí mediální a politické podpory ze strany již notoricky známých kruhů a osob se témata náhle vytrácejí a zůstávají bez objasnění, ačkoliv konkrétní aktivity z české strany už dokázaly napáchat škody.
Této praxi vystřelování nepodložených obvinění spouštějících konkrétní akce a následného zametání takto vyrobených kauz pod koberec by měla být konečně učiněna přítrž. Občané České republiky nemají nástroje k tomu, aby přiměli například Velkou Británii, aby buďto konečně dodala seriózní důkazy k obvinění Ruska a Kremlu z údajného atentátu na agenta Skripala a jeho dceru, nebo aby se za svá fake news omluvila. Mohou ale přinutit tlakem na příslušná vládní místa českou BIS k objasnění kauzy „ricinového agenta“ jinou formou než pohádkou o dvou hádajících se nedospělých a profesně nekompetentních ruských diplomatech na pražské ambasádě Ruské federace.
Zameteny pod kobercem jsou přitom už paralelně spuštěná a opět nedoložená obvinění údajných ruských hackerů z počítačových útoků na nemocnice v Brně a v Ostravě. A kdyby se Pentagon a Bílý dům samy nedistancovaly od obvinění Ruska z financování Tálibánu v Afghánistánu, tak by se česká diplomacie, mediální mainstream a část opět notoricky známých politiků opět chutě zakously i do této vskutku již notně zapáchající kosti. Naštěstí samotný páneček této své smečce kostičku odebral.
Aspoň jednou prolomit praxi zametání pod koberec
Kauza „ricinového agenta“ by měla být vskutku přelomová, neboť tlakem veřejnosti na její pravdivé(!) objasnění by mohlo konečně dojít k oslabení apetitu tvůrců podobných účelových nesmyslů a jejich distributorů zaměstnaných v některých typech „médií“.
Český premiér Andrej Babiš a do značné míry i prezident republiky Miloš Zeman se v důsledku aktivit malé skupiny komunálních politiků ocitli v opravdu prekérní situaci. České ministerstvo zahraničí se před časem pokusilo, samozřejmě s křížkem po dávno oplakaném funuse, nabídnout Rusku dialog na vysoké diplomatické úrovni, ve kterém by se patrně některé pověřené osoby pokusily vysvětlit ruské straně, že demokracie obecně otevírá prostor k tomu, aby se zahraniční politiky ujal v podstatě kdekdo, za což oficiální místa v zemi, pokud možno, nenesou žádnou odpovědnost. „Chargé d´affaires“ České republiky může být takto úplně každý občan, jehož voliči vyslali do veřejné funkce jako hodně tvrdý kanadský žertík, ze smyslu pro recesi nebo jako čirou sabotáž České republiky.
Jenomže ruská strana na nabídku takových naivních rozhovorů samozřejmě donedávna nereagovala. (K určité změně došlo až na konci minulého týdne, kdy Moskva navrhla jednání na bázi zplnomocněnců, nikoliv náměstků ministrů zahraničí. Zdůvodnila to koronavirovou situací – pozn. red.). Skupina komunálních „politiků“ vtáhla Česku republiku do úplně cizí války a za dokonale cizí zájmy a cizí zisky, a česká politická reprezentace neví, co si s tím počít. Rusko už před časem odpovědělo, že „ricinová kauza“ se odrazí na vztahu Ruska k České republice, takže reciproční vyhazov agentů z ambasád je pouze součást v podstatě tradičního diplomatického protokolu a nic víc.
Oficiální místa v Rusku vědí velice dobře, jak byly a jsou rozdány karty v zemích, které se koncem osmdesátých let 20. století uvolnily ze závislosti na SSSR, respektive byly z ní uvolněny dohodami mezi velmocemi. Vědí, že se nadšeně, slepě a izolovaně vrhly na Západ, aniž by se byť jen pokusily o vzájemnou kooperaci a alespoň malý díl neutrality a nezávislosti. Vypuštěny z jedné ohrady, jako ovce oslepené náhlým jasem vběhly poslušně do ohrady druhé.
Nesporně Moskva dokonale rozumí situaci v malých postsocialistických republikách a tomu, jak omezený mají prostor v geopolitice. Nemusí však rozumět, proč ausgerechnet v České republice, daleko nad rámec nezbytnosti, se musí některé kruhy angažovat tak usilovně v konfliktech světových velmocí a v zájmu velkých nadnárodních korporací. Odkud tahle ubohá snaživost? Hřib, Kolář, Novotný – dobrovolná východní fronta proti Rusku, Kubera, Vystrčil – ještě východnější a ještě dobrovolnější fronta proti Číně. Vždyť to vlastně připomíná obdobnou snaživost bývalých komunistických straníků v Československu, kteří odezírali z úst Brežněvových a na rtech viděli i to, co Brežněv možná ani nechtěl. Pořád totéž prokletí malého nedostatečně sebevědomého národa a malého nedostatečně samozřejmého státu? Copak tomu nikdy nebude konec?
Polsku a Pobaltí Rusko patrně rozumí. Český vztah k Rusům je ale jiný
Rusko asi docela rozumí Polsku, že si s ním – pod ochranou USA a NATO – vyřizuje staré účty z dějin vzájemných a oboustranně nepřátelských vztahů (viz snaha o umístění americké vojenské základny na polském území) a že se přitom tváří jako oběť, byť bývalo také často samo pachatelem. Rozumí Pobaltí, že dělá totéž v bleděmodrém. Proč ale Češi, které za dvanáct století zaznamenali s Ruskem jen jednu jedinou negativní zkušenost? Tu s bolševismem, kterou vlastně paradoxně v tom negativním smyslu učinili i sami Rusové? To je absurdita, vlastně jen cizí rukou vrážený klín do zbytků slovanské vzájemnosti, jaká se udržuje už jen v některých slovanských zemích a jaké se po celé dějiny děsily právě německé kmeny. Hrozba sjednocení Slovanů byla tisíciletou noční můrou německé i rakouské říše. Nyní zřejmě nastal čas ji vymazat stoprocentně, dokonce i ve velmi mírné podobě pouhého přátelství s Rusy. Mezi Čechy pozůstatky vědomí příbuznosti slovanských národů ještě prozatím přetrvávají.
Prezident a premiér „ve vlastní šťávě“
Tolik pochopení pro český domácí lehce zatuchlý rybníček od největšího státu světa žádat nemůžeme. A tak Rusko ponechává českého prezidenta, premiéra i ministra zahraničí v dokonale trapné situaci. Jen ať se podusí ve vlastní šťávě, vykoupou ve vlastním potu. Andrej Babiš jen kroutí hlavou a diví se, proč Rusko nechce s Českou republikou jednat na dostatečně vysoké úrovni a všechno si hezky vyříkat? Proč by to dělalo? Musí řešit věci na daleko rozlehlejších půdorysech a tak problém dvojí, trojí, desateronásobné české zahraniční politiky zůstává doma, v Praze. Z ostudy kabát!
Škody, které České republice napáchala pražská komunální trojice, jsou evidentní a budou nemalé. Škody, které chystá vyrobit předseda Senátu Vystrčil, se k tomu jenom přičtou. Zisky všech jejich akcí se dohromady rovnají jedné veliké nule. Tedy pokud se jedná o zisky pro Českou republiku i pro mezinárodní právo, pravdu a spravedlnost. Plácnutí do vody, krátké sebezviditelnění formou sebezostuzení. Něco jako jedno včelí píchnutí v politice. Včelka bodne a hyne. Pilná politická včelička si také píchne v cizím zájmu jenom jednou a pak ztratí důvěru většiny soudného národa.
Zůstává ale „kauza ricin“. BIS by měla konečně odpovědět na tři zásadní otázky. Tou první je původ a geneze fámy o kufříku plném ricinu. Otázkou druhou pak cesta fámy do Respektu, tedy kterak se informace dostala z BIS k zaměstnanci tohoto „časopisu“. (Pojem novináře raději používat nebudeme.) Kdo ji vynesl? A konečně třetí nezodpovězená otázka zní: Na kohopak vlastně podala BIS trestní oznámení, když ne sama na sebe?
Velmi netrpělivě a doufejme, že i mimořádně a nezvykle vytrvale, čeká česká veřejnost na odpovědi na všechny tři otázky. Případně i na několik dalších, jako třeba: „V čí prospěch byla ricinová pohádka napsána a zveřejněna? Nebo: „Kolik stála policejní ochrana tří „politiků“, když se vědělo, že jim z ruské strany nic nehrozí?“
Nejspíš odpovědi nijak neposlouží cti BIS, české vlády, zmíněného „časopisu“, oné trojici herců ve špatné pohádce, případně dalších aktérů pohádek přidružených. Na druhé straně by ale pomohly zastavit nebo alespoň výrazně omezit vystřelování od pasu nepodložených politicky motivovaných obvinění vůči komukoliv. Měly by rozhodně přispět i k personálním změnám ve vedení BIS a k zaslouženému despektu vůči Respektu a jemu podobným médiím.