Historik Jiří Malínský se zamýšlí nad přetrvávající tendencí komolit i zamlčovat komunistický režim pomocí opomíjení doby i kontextu.
Manichejské vidění skutečnosti přetrvává i po třiceti letech a zdaleka se netýká historicky uzavřeného období stalinského v pozdním období suslovovského „reálného socialismu“. Jeho zápory – podstatně méně silnější místa – jsou zčásti známy, zčásti komoleny a zčásti zamlčovány. Velmi často je pomíjena jejich konkrétní dobová situace a kontext. Výsledkem je deformovaný obraz skutečnosti. Pokusím se demonstrovat tuto myšlenku na dvou modelových, víceméně nahodile vybraných příkladech.
Okres na severu
Tím prvním je často omílaný seriál Okres na severu. Manželský pár hlavních postav – vedoucího tajemníka Pláteníka a jeho ženy hrají dvě nesporné osobnosti vinohradského divadla – Jaroslav Moučka a Jiřina Švorcová. Pláteníkova zetě předčasně zemřelý Petr Svojtka a jejich dceru Jarmila Švehlová. Na první pohled normalizační seriál však nabízí ne jednu, ale hned několik rovin uchopení normalizačního Československa. Tou první je biľakovsky normalizační křečovitě aportující mytologické (či vysloveně lživé) fráze pověstného Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. Dochází tu k zmatečnému pletení spleteného. Ale i autor tak mimořádně nadaný jako Jaroslav Dietl musel nějakým způsobem vycházet s normalizační cenzurou. Chtěl-li podat věcný obraz života na stranických sekretariátech, musel přistupovat na kompromisy často až za hranou.
Normalizační rovina ovšem otevírá prostor také pro nečekaně až velmi neschematické pohledy. Při jejím zaostření zjistíme jednak přijetí Štrougalova Souboru opatření jako východiska reformního kurzu zralé a pozdní normalizace (obcházení tohoto kurzu vydatně přispělo k pádu komunistického režimu), scestnost rozhodovacích procesů (osudy ředitele výstavby nové rafinerie a širokodaleko nejschopnějšího odborníka a ředitele v jedné osobě, jehož osudy jsou vlastně hlavní osou seriálu) a vzdálenost režimu od demokracie (hlavního zvratu docílí Pláteník za podpory krajského tajemníka tím, že věc nejprve projedná v okresním, pak krajském předsednictvu KSČ a vyvolá tak vnitrostranický rozruch, který přesvědčí i hospodářského tajemníka ÚV KSČ), překoná odpor ředitele VHJ i ministra průmyslu a obchodu a vede k ředitelovu návratu do funkce (zejména výstupy vedoucího hospodářského oddělení ÚV KSČ a jeho úžas nad tím, že se od jeho podřízených zdola očekává při prošetřování ředitelovy kauzy skutečně věcný a lidský přístup).
Nemalá pozornost je věnována i každodennosti okresního města Mostu (v seriálu Brodu). Nahlížíme do ní prizmaty Pláteníkovy dcery učitelky kauzy (v pojetí postavy je patrné upuštění od ideologického nástupu počáteční normalizace) a vlastně až vyhraněně nepolitického tajemníkova zetě informatika. Jeho angažovaný (občanský) přístup naráží opakovaně na komunistické přerovnostářštělé rovnostářství (projekt inovace závodní dopravy) i šlendrián při obsazování klíčových míst (rutinérská zhruba tříletá náhrada na místě ředitele chemičky). Součástí panoramatu této roviny je i konzumismu propadlý ideově vyprahlý okresní výbor autoritativně pojatého Socialistického svazu mládeže, který se neštítí až téměř prostituování členek SSM, ale zcela kašle na skutečné potřeby a zájmy tehdejších mladých lidí (dnes padesátníků a šedesátníků).
S kariérismem a bezohledností se Pláteník utkává i na své půdě (tajemník pro průmysl Vejřík). V podstatě schopný technokrat štván svou ctižádostivou ženou je odhodlán nastoupit stůjcostůj (ví se o něm, že lidé jsou pro něj evidenční čísla, je to technokrat par exellance) na lukrativní místo ředitele chemičky. Zruší jakoukoliv lidskou vazbu na své kolegy z předsednictva okresního výboru KSČ a proti Pláteníkovi začne štvát a uchyluje se k šeptaným pomluvám (Pláteník je posléze obviněn z pravé /pravicové/ úchylky) a musí jí zpříma čelit. Lidská pevnost předsednictva i vědomí významu chemičky pro okres posléze převáží. Mladý kohout ztroskotá na zkušeném vedoucím pracovníkovi.
Zběžný přehled základních skladebných prvků seriálu je možné doplnit o cikánskou (romskou) otázku; v momentu kdy cikánští dělníci dostanou šanci na výstavbu rodinných domků, chopí se jí s mimořádnou aktivitou.
A tak přestože seriál, jak už jsem už uvedl, nepostrádá prvky vysloveně tendenční a vyhrocené ve stylu pozdního stalinismu (opakované mytologie o údajně kontrarevolučním Pražském jaru, potlesk v závěru XIII. dílu na „volební“ konferenci okresní komunistické organizace) i poněkud pohádkové (epizoda partnerského vztahu Pláteníkovy výkonné sekretářky), obsahuje mimoto řadu věcných fakt o skutečném stavu normalizační společnosti včetně značných problémů režimu v zásobování a morálce. Umělecké ztvárnění ve srovnání s polistopadovým stavem obstojí vcelku více než slušně. Rozhodně to není film ve stylu zvlášť tendenčních normalizačních výtvorů Hrocha či Kam létají čápi.
Karel Gott
Když vloni na podzim zemřel asi vůbec nejproslulejší představitel lehké hudební Múzy Karel Gott, strhlo se všenárodní truchlení. Jistě oprávněné, ne však vždy přiměřené a vkusné. Ještě pozoruhodnější však byly nekrology, ve kterých doznívaly někdejší pokusy představit plzeňského rodáka jako představitele normalizace. Některé části Gottova dlouhého života byly přitom jako podle zástřihu pro jistotu zcela vypuštěny.
Gottovy vztahy k vůdčím osobnostem Pražského jara (na bratislavské Zlaté lyře 1969 nazpíval píseň Hej páni konšelé, která odrážela jeho stanovisko vůči postupně se prosazující normalizaci) dnes nejsou s výjimkou pamětníků obecně známé; jistý čas uvažoval i o emigraci, aby se posléze vrátil do vlasti (připomenu proslulé nejapné vystoupení Gustáva Husáka uvozené zprávou rádia Svobodné Evropy o možném zpěvákově odchodu do emigrace my se bez všelijakých těch Gottů obejdeme, ale také Gottovu píseň Zpívejte písně mé ze země vzdálené). Když na počátku roku 1977 bylo vydáno prohlášení Charty 77, strhla se režimní štvanice doprovázená hysterií, připomínající obdobné boje padesátých let např. s „imperialistickým broukem“. Pak se konaly různé akce nesouhlasu řízené aparátem ÚV KSČ, mezi něž patřilo i shromáždění interpretů a autorů lehké Múzy, na němž právě Karel Gott přednesl hlavní vystoupení, jež nebylo očividně jeho výtvorem. Výsledkem Gottova pragmatického kompromisu s režimem bylo zvolnění potlačování představitelů pop music a zvýšení jejich politické prestiže (zasloužilým umělcem byl nejen Waldemar Matuška, ale i Eva Pilarová či Helena Vondráčková). Míru a kvalitu pomyslné Gottovy viny nejlépe zodpověděl další symbol šedesátých let zpěvačka Marta Kubišová. Gott, proslulý svou neformální plebejskou noblesou, neodmyslitelnou součástí svého žití, byl doceněn právě touto nevšední ženou mj. proto, že řadu perzekvovaných lidí diskrétně, ale zřetelně podporoval různými způsoby i z vlastních prostředků.
Líčení Gottových úspěchů v Německu a vůbec v německojazyčném evropském světě byla věnována maximální pozornost. Jistě oprávněně, vždyť obdržel Zlatou slepici, klíčové německé ocenění za své celoživotní umělecké působení i v této části našeho kontinentu. Ale Gottova proslulost v Evropě byla velká i v zemi našeho někdejšího východního souseda (viz stránky jeho první autobiografické knížky z r. 1968 Říkám to písní.) Proslulá byla jeho vystoupení v kremelském sále této země. Ruská televize natočila na konci předcházejícího desetiletí o Karlu Gottovi, v Rusku nazývaném českým slavíkem, dva pořady, z nichž jeden vznikl přímo v Praze. Nositel ruského Řádu přátelství a Gagarinova řádu, jakési obdoby německé Zlaté slepice, byl považován svými početnými východoevropskými fanoušky a obdivovateli za hlas demokratické Evropy. Když před několika lety Karel Šíp nabyl odvahy a Gotta se na obrazovce zeptal na jeho vztah k Rusku, zpěvák odpověděl, že zatímco v Německu byl vnímán jako Sinatra Východu, Sovětský svaz a zejména Rusko ho přijímalo jako reprezentanta západní Evropy. Rusko ovšem pro určitou, velmi určitou část české veřejnosti neexistuje, nota bene v Evropě.
Věci, o kterých zesnulý zpěvák veřejně mluvil, se dnes jeví této části veřejného mínění jako neexistující. Je to mlčení, ze kterého cítíme korovinovou složku nedávné minulosti i současnosti.
Komunismus včera, dnes a zítra
Dva nahodile vybrané příklady zobrazují typickou polistopadovou reakci na minulost, ale i současnost. Kde je doba, kdy se na náměstích volalo Nejsme jako oni a sláva se provolávala nejen Havlovi, ale i Dubčekovi. Čerstvě polistopadová slova již dávno zemřelého signatáře Charty 77 a tajemníka ÚV KSČ Pražského jara Zdeňka Mlynáře in margine tehdejších členů KSČ odlište slušné lidi od darebáků a zločinců (tato citace je přibližná, a především postihující smysl tehdejších politologových slov) se snoubí s výrokem další osobnosti Pražského jara zpěváka Karla Kryla, že si uprostřed toho čerstvého jásotu nad koncem komunistického režimu počká, až co z nich vzejde. Zda demokracie, či demokratura. Nedávno zesnulý redaktor samizdatových (ineditních) Lidových novin Jiří Hanák pro tento typ polistopadového českého lidství invenčně nalezl výstižné označení jakobýnství.
Z pozadí politických státně teroristických procesů padesátých let a proslulého Chruščovova projevu na XX. sjezdu KSSS se vyvinulo období tání. I u nás; vzniklo z něj postupně osmašedesátnické Pražské jaro. Normalizační snaha o stalinistický revival však – nebo právě proto – byla fakticky od počátku defenzívou. Vynucené lhaní v kleštích prověrkových komisí bylo – aniž to kdo tušil – kříšením historického rakušáctví, s nímž tolik bojovali Masarykové a Benešové či Šaldové, Čapkové a Peroutkové. Naděje listopadu 1989 byla dána živelnou vírou v pokračování těchto prvorepublikových demokratických trendů a nechyběly ani reflexe Ledna a obrodného procesu, jak bylo dobově Pražské jaro nazýváno, který zahájil XII. sjezd KSČ r. 1962. Vývoj šel ale dále a naopak navázal na prázdnost poúnorového budování: místo poctivé snahy o léčení podstaty vskutku akutních problémů pozdně normalizační (odumírající) stalinistické společnosti navázal a vyšel z jejího maločeského druhorepublikového tichošlápkovství a pokryteckého svatouškovství.
Petr Pithart tehdy v přímé reakci na již citovaný Mlynářův výrok odpověděl, že kope za komunisty. A stejně špatně a tendenčně jako kdysi mj. při „boji“ proti imperialistickému broukovi mandelince bramborové začalo jakobýnské tažení už nejen proti komunismu, ale také proti všemu levicovému a progresívně prvorepublikovému. Z ideového „babylonského“ zmatení se postupně – s pokroky postmoderny – začala líhnout zvláštní spečenina druhorepublikové ultrakonzervativní maločeské identity, jak ji kdysi vyjadřoval Rudolf Beran a posléze i významné části poúnorového exilu v Radě svobodného Československa, a neoliberalismu, zaštiťujícího se jménem konzervativního thatcherovského a reaganovského kapitalismu osmdesátých let. Levý liberalismus (neoprávněně často zaměňovaný s tzv. neomarxismem) dotvořil druhou část tohoto autodestrukčního virtuálního duchovního a hospodářského směřování. Výsledkem i důsledkem této malformace je mj. současné umrtvení historické paměti, fakticky rozmazanost citu pro reflektování současné české společnosti.
Poznání, že vědecká a odborná plochost, duchaprázdné dunivé fráze a planá legislativa vyzní ploše a neúčinně, v současnosti významnou částí české společnosti není ani zaznamenáno. Skutečná alternativa vůči předlistopadovému vývoji tkví však v důsledné a hluboké demokratizaci české společnosti. Aby nastala kýžená renesance kritického myšlení, masarykovského zrání a pozitivní, tj. věcného překonání tohoto jejího minulého i současného stavu, který celku škodí stále viditelněji. Schopnost přiznat a uznat inspirativní a zvlášť pozitivní prvky předlistopadu a s tím i rozpoznání jeho skutečných slabin i protiprávností na základě zpětně modelově i stále ještě také zkušenostně ověřitelných fakt se může promítnout do stejně nebo srovnatelně vyváženého reprezentativního pohledu na naši současnost; je současně spoluvýchodiskem záruky prospěšného vývoje a dobré budoucnosti nás všech.