Ekonom Martin Fassmann píše o osudech české „superhrubé“ mzdy jako o opatření, které je z podstaty natolik špatné, že nikdy nemělo být přijato.
Zrod superhrubé mzdy a interpretační potíže
S účinností od 1. 1. 2008 zavedla tehdejší vládní koalice ODS – KDU/ČSL – Strana zelených nový systém zdanění příjmů fyzických osob tzv. rovnou daň. Tato daň, tvořící v roce 2006 jádro volebního programu ODS Modrá šance vycházela z teoretického konceptu vzniklého v minulém století v USA a rozpracovaného Ladislavem Minčičem. Nicméně proti jeho koncepci, která počítala i se zavedením „rovné“ 15% daně z přidané hodnoty, byla zúžena „pouze“ na daň z příjmu fyzických osob.
Zavedení rovné daně znamenalo výrazný převrat v konstrukci daně z příjmu. Především došlo u této daně ke zrušení daňové progrese. Byla zrušena daňová pásma a předchozí čtyři sazby daně (12% – 20% – 25% – 32%) nahradila sazba jedna ve výši 15 %. Zavedením jednotné sazby daně z příjmu fyzických osob pak i zanikl institut společného zdanění manželů.
Nejkontroverznějšími opatřeními se však při zavádění rovné daně staly změny v základu daně z příjmu ze závislé činnosti. Od 1. 1. 2008 při stanovení základu daně přestalo být daňově uznatelné pojistné zaplacené poplatníkem na zdravotní a sociální pojištění. Čili východiskem pro stanovení daňového základu daně z příjmu se u zaměstnanců stala celá hrubá mzda. To však nebylo vše. K této hrubé mzdě se navíc připočítalo i pojistné na zdravotní a sociální pojištění zaměstnance hrazené zaměstnavatelem. Tímto opatřením se daňový základ zvýšil o 35 %. Tak vznikla tzv. „superhrubá mzda“ ze které se odvádí 15% daň z příjmu. Jak si ukážeme dále, právě koncepce rovné daně se superhrubou mzdou u zaměstnanců stojí u celé řady problémů
Nejprve se zastavme u otázky, proč vůbec tento „originální český vynález“ vznikl. Zavedení rovné daně totiž z obecného hlediska zavedení superhrubé mzdy vůbec nevyžadovalo a také se s ní nikde jinde nesetkáme. A ani v jiných zemích, kde se nějaká obdoba rovné daně zaváděla také nic podobného neexistuje.[1] Důvody pro vytvoření tohoto „českého udělátka“ byly ryze politické. ODS totiž před volbami v roce 2006 slibovala ve svém programu Modrá šance všeobecný pokles daní a zavedení tzv. rovné daně se sazbou 15 % pro všechny. Autor tohoto programu Vlastimil Tlustý trval při vyjednávání o programovém programového prohlášení druhé Topolánkovy vlády na tom, že sazba daně z příjmu fyzických osob musí být 15 %. Lpěl na tomto svém „dítěti“ i přesto, že modelové propočty jasně prokázaly, že zavedení daňové sazby v této výši znamená na příjmové straně rozpočtů ztrátu desítek miliard korun a že tedy bude působit na příjmy veřejných rozpočtů destrukčně. Díky těsným poměrům hlasů v Poslanecké sněmovně Parlamentu mezi koalicí a opozicí a pod hrozbou torpédování druhé Topolánkovy vlády se nakonec podařilo Vlastimilu Tlustému prosadit nominální sazbu daně z příjmu fyzických osob ve výši 15 %. [2]
Aby se tedy „vlk 15% sazby nažral a koza veřejných financí zůstala celá“ zrodil se následně podivuhodný kompromis s názvem „superhrubá mzda“. Jejími otci byly pánové Tlustý, Topolánek a Kalousek. Když sazba daně nesměla být vyšší než 15 %, no tak se zvýšil u zaměstnanců prostřednictvím tzv. superhrubé mzdy daňový základ! Superhrubá mzda se tedy zavedla proto, aby se zakryla holá pravda, že volební slib, se kterým ODS vyhrála v roce 2006 volby tj. že se všechny příjmy budou zdaňovat „rovně“ 15% daní pro 4 miliony zaměstnanců neplatí, a že zaměstnanci byly ze strany ODS balamuceni. Těm se nadále bude zdaňovat jejich hrubá mzda zdaňovat faktickou sazbou 20,1 %! (Na rozdíl od OSVČ, kterým sazba opravdu na 15 % klesla).
Naprostý politický pragmatismus, který se zhmotnil do této matematické hříčky však měl a má ve skutečnosti i poměrně vážné dopady do daňové teorie i praxe. (Tomu se však z oficiálních míst dlouhodobě nevěnovala fakticky žádná pozornost). Zásadně pochybné je odstranění možnosti odečíst si od základu daně pojistné na sociální a zdravotní pojištění. Zde nejde jen o to, že se zde evidentně odvádí daň z pojistného – čili dochází k částečnému dvojímu zdanění. Mnohem vážnější kolizi vidím v tom, že odstraněním možnosti odpočtu povinné úhrady pojistného vyjadřuje systém daně z příjmu evidentně myšlenku, že platba pojistného na sociální a zdravotní pojištění není nutným výdajem zaměstnance na dosažení, zajištění a udržení příjmu. Tváří se tak i přesto, že povinnost platit zdravotní a sociální pojištění ukládá zaměstnanci zákon. Prostě zmatek na zmatek. Najít v konstrukci superhrubé mzdy jakoukoli elementární logiku (kromě logiky politického handlu) fakticky není možné.
Bohužel těch zašmodrchaností ve zdanění zaměstnanců, vzniklých přijetím rovné daně a superhrubé mzdy je ovšem více. Přijetím konceptu superhrubé mzdy – ze které se každému zaměstnanci vyměřuje daň, se superhrubá mzda nejen de facto, ale i de jure stala celkovým příjmem zaměstnance. Standardně pro všechny možné úkoly (včetně statistiky) používaná hrubá mzda fakticky ztratila smysl. Jinak to ani být nemůže. Nelze totiž platit daň z příjmu z něčeho, co příjmem zaměstnance není. Pokud si tento fakt uvědomíme, pak nutně vyvstane otázka, jak je to se sociálním a zdravotním pojistným hrazeným zaměstnavatelem. Odpověď je jednoduchá – nijak. Zaměstnavatel žádné pojistné za zaměstnance neplatí. Platí mu superhrubou mzdu. Celé pojistné jak na sociální, tak na zdravotní pojištění platí ze svého příjmu, ze své superhrubé mzdy zaměstnanec! Pak je ovšem překvapivé, proč se obě pojistné (ze kterých zaměstnanec odvádí daň z příjmu) dělí na „zaměstnavatele“ a „zaměstnance“ a ke každé této částce se přistupuje jinak, a to i při jejich vymáhání. Tuto docela vážnou otázku by si měla zodpovědět prakticky celá decizní sféra České republiky. V konceptu superhrubé mzdy, který se v České republice uplatňuje již dvanáct let totiž defraudací nemůže být jen situace, když zaměstnavatel neodvede pojistné tzv. „za zaměstnance“ ale také když ho neodvede „za sebe“. Z podobného úhlu se potom můžeme dívat i na otázku tzv. Antiviru C, kde se „z moci úřední“ ve skutečnosti neruší platby pojistného zaměstnavatele, ale zaměstnance a tato úspora směřuje ve prospěch zaměstnavatele. Chybějící příjmy v pojistných systémech pak v lepším případě budou doplněny „z rozpočtu“ (čili opět z 87 % od zaměstnanců současných či minulých) horším budou o to kráceny jejich nároky v pojistných systémech (i na to může dojít).
Pokusy o zrušení superhrubé mzdy v podání posledních dvou vlád
Předchozí vládní koalice ČSSD-ANO-KDU/ČSL měla zrušení superhrubé mzdy jako jeden z hlavních programových cílů. V koaliční dohodě a programovém prohlášení vlády byl tento závazek formulován následovně: „Koalice zruší koncept superhrubé mzdy a solidární přirážky zavedením druhé sazby daně z příjmů fyzických osob“. Tento základní záměr koalice doprovodila navíc zpřesňující klausulí, že „tato sazba daně bude stanovena tak, aby byl rozpočtový dopad zrušení superhrubé mzdy a solidární přirážky neutrální (tj. nedojde ke zvýšení daňového zatížení fyzických osob)“.
Byla to právě tato klausule, včleněná do koaliční dohody narychlo při závěrečné fázi koaličních jednání, která záměr zrušit superhrubou mzdu zhatila. Důvod byl prostý. Zavedení tzv. jednotné rovné daně vytvořilo ve zdanění fyzických osob ve skutečnosti výraznou nerovnost mezi zaměstnanci – kteří mají díky superhrubé mzdě faktické zdanění 20,1 % a OSVČ, jejichž zdanění se nachází na úrovni 15 %. Zrušení superhrubé mzdy u zaměstnanců by se muselo (při zachování stávajícího daňového inkasa) nutně odrazit ve výrazném zvýšení nominální sazby daně z příjmu – v zásadě by pro zachování daňového výnosu musela nominální sazba vystoupat na úroveň 20.1 %. To by ovšem znamenalo, že by u OSVČ muselo dojít k výraznému zvýšení zdanění. (Na druhou stranu se ale zapomíná, že zavedení rovné daně znamenalo u OSVČ a právě pouze u OSVČ výrazné snížení daňového zatížení).
Samozřejmě je teoreticky možná i opačná cesta. To znamená při zrušení superhrubé mzdy výrazně snížit nominální sazbu daně až na 15 %. Pak by se OSVČ zdanění nezvedlo a zaměstnanci by na tom výrazně vydělali. Samozřejmě tento výdělek by byl fakticky pouze optický a s velkým otazníkem. Toto řešení totiž naráží výrazně na veřejné rozpočty. Zásadním a neodstranitelným problémem tohoto konceptu zrušení superhrubé mzdy je jeho enormní rozpočtový dopad. Prostě to, co platilo již v roce 2008 – totiž že jednotné 15% zdanění fyzických osob nemohou naše veřejné finance unést – platí i dnes.
Požadavek na zrušení superhrubé mzdy se v parlamentních volbách 2017 objevil ve volebních programech většiny parlamentních stran. Vedle ANO především ČSSD, ODS, TOP 09, nepřímo i KDU – ČSL. Je však nutno popravdě dodat, že představy o způsobu zrušení superhrubé mzdy u těchto stran se odlišovaly.
Nejdříve se na cestu ke zrušení superhrubé mzdy se vydala menšinová vláda ANO (v demisi). Ta ve svém návrhu novely zákona daně z příjmu z ledna letošního roku navrhla zrušit superhrubou mzdu a při té příležitosti snížit sazbu daně z příjmu fyzických osob na 19 %. Zjevné dopady zvýšení sazby daně u OSVČ řešila „oklikou“ prostřednictvím zúžení jejich daňového základu. Podle tohoto návrhu by si OSVČ (na rozdíl od zaměstnanců) do budoucna mohli od základu daně odpočítat 75 % zaplaceného sociálního a zdravotního pojištění. Nakonec byl tento návrh z připravované novely zákona vyloučen. Ani toto řešení samozřejmě nebylo optimální (to ale fakticky nelze nalézt). Tento návrh byl totiž spojen s velmi vážnou otázkou, zda možnost odpočtu většiny uhrazeného sociálního a zdravotního pojištění od základu daně u OSVČ nelze považovat za jasnou diskriminaci. (V situaci, kdy si zaměstnanci nemohou odpočítat zhola nic). (A to nehovořím o tom, že existuje markantní kvantitativní nepoměr mezi výší pojistného na zdravotní a sociální pojištění mezi OSVČ a zaměstnanci – o to však až někdy jindy).
Vzhledem k tomu, že se v nedávné době opět objevil na straně vládní koalice záměr zrušit superhrubou mzdu bude velmi zajímavé pozorovat s jakým řešením, resp. další úlevou vláda, resp. MF ČR přijde u OSVČ v situaci, kdy „po novu“ mohou OSVČ ke své daňové optimalizaci využívat již tři způsoby zdanění – včetně nejnovějšího vynálezu – paušální daně. (Celkově se zdá, že se koalice bude chtít oprášit svůj původní návrh počítající se snížením daně u zaměstnanců o cca 1 proc. bod na 19 %).
Reinkarnace Modré šance – návrh na zrušení superhrubé mzdy „z pera“ ODS
Se záměrem odstranit toto své (dnes již nemilované) dítě přišla i ODS. A jak jinak než „po odéesácku“. V srpnu 2018 předložila skupina poslanců ODS návrh na novelu zákona o dani z příjmu jehož cílem je zrušit institut tzv. superhrubé mzdy a nahradit jej systémem jedné sazby daně z příjmů z hrubé mzdy ve výši 15 %. V důsledku toho by se podle předkladatelů současné čisté mzdy všech zaměstnanců zvýšily o 7 % a údajně by došlo by k zjednodušení a zpřehlednění daňového systému v oblasti daní z příjmů. Předložený návrh zákona dále navrhuje (jak jinak) i solidární zvýšení daně ve výši 7 % z nadlimitního příjmu.
Navržené opatření se má podle předkladatelů projevit v poklesu výběru daně z příjmu fyzických osob ve výši – 55 mld. Kč (z toho 37 mld. Kč ve snížení příjmů státního rozpočtu; 13,5 mld. Kč snížení příjmů obcí a 4,5 mld. snížení příjmů krajů). Celkový rozpočtový dopad však podle jejich přesvědčení bude výrazně nižší – 35 mld. Kč, a to z toho důvodu, že údajně dojde ke kompenzaci tohoto poklesu „nárůstem inkasa DPH, spotřebních daní a částečně i daně z příjmů ve výši 20 mld. Kč.
Jak je vidět z citace z předloženého poslaneckého návrhu ODS se vrací tímto návrhem opravdu „ke kořenům“ k rovné dani 15 % dani z příjmu pro všechny, a reinkarnuje svou Modrou šanci v „dřevním pojetí“ Vlastimila Tlustého. Tomuto záměru je ochotna přizpůsobit vše – včetně výrazně podhodnocených odhadů. Podle detailních propočtů MF ČR (které není tak obtížné ověřit) budou skutečné dopady (i při započítání dodatečných příjmů u DPH, či spotřebních daní) násobně vyšší – celkem -75 mld. Kč ročně (přímý dopad na státní rozpočet by činil -50 mld. Kč a dopad do rozpočtů krajů a obcí -25 mld. Kč).
O tom, co by toto daňové dobrodružství znamenalo pro veřejné služby a sociální transfery není nutno se dále rozepisovat. Koneckonců o kvalitě návrhu může docela dobře svědčit i poněkud upocená snaha předkladatelů vysvětlit svůj názorový veletoč (tj. zdůvodnění, proč dnes navrhují zrušení superhrubé mzdy, když to byli oni, kteří ji před více než deseti lety zaváděli). Jejich vysvětlení opravdu stojí za zaznamenání: „Koncept superhrubé mzdy byl zaveden s cílem zvýšit informovanost zaměstnanců o celkových nákladech zaměstnavatele spojených s vyplácením mezd. Tento cíl byl naplněn, je možné se vrátit k jednoduššímu konceptu zdanění hrubé mzdy“. [3] K tomu snad nelze nic dodat.
Závěrem
Některá opatření jsou ze své podstaty natolik špatná, že se nemají přijímat. Pokud se přijmou, tak je velmi obtížné, ne-li nemožné se jich zbavit. To je také případ superhrubé mzdy. Zde nelze přijmout žádné opatření, které by bylo vyloženě dobré, které by nikoho nepoškodilo. Máme tak fakticky na výběr mezi více či méně špatnými řešeními, nebo mezi tím, že si prostě superhrubé mzdy přestaneme všímat. Vše špatné s ní spojené už nastalo a zrušením si koledujeme o to, že nastanou další problémy. Pokud chce mocí mermo zrušit superhrubou mzdu navrhuji následující „bezbolestný postup“ – nazvat superhrubou mzdu „mzdou hrubou“ a v rámci pojistného spojit platby pojistného za zaměstnavatele a zaměstnance do jedné platby a tím by kauza superhrubé mzdy mohla skončit. Samozřejmě pokud bude politická vůle na skutečném snížení daňového zatížení zaměstnanců – těch daňových soumarů – nic proti tomu, ale nespojujme to s nějakým rušením superhrubé mzdy (na kterém by opět ve skutečně vydělal opět někdo úplně jiný.
Poznámky:
[1] S rovnou daní z příjmu u fyzických osob se setkáme prakticky výlučně v zemích střední a východní Evropy, které byly po rozpadu sovětského bloku přímo lačné po zavádění všelijakých ekonomických experimentů vyspekulovaných různými západními ekonomickými „badateli“ u zeleného stolu.“ (O jejich možném zavedení např. v jejich mateřských zemích nemohlo být ani vidu ani slechu). V současné době mají kromě ČR nějakou formu rovné daně z příjmu fyzických osob Bulharsko (sazba 10 %) Rusko (13 %), Maďarsko a Rumunsko (16 %), Slovensko (19 %), Litva (20 %), Estonsko (22%) a Lotyšsko. Samozřejmě výše uvedená data značí pouze nominální sazbu daně. Nevypovídají a vypovídat nemohou (přes celoživotní přesvědčení většiny českých novinářů a dokonce i některých ekonomických „analytiků“) o skutečném daňovém zatížení. To je vedle sazby – jak si dále ukážeme na konkrétním příkladu České republiky – zásadním způsobem ovlivněno především šíří daňového základu.
[2] Vlastimil Tlustý se stal v I. Topolánkově vládě, která vznikla po volbách na podzim roku 2006 ministrem financí. Tato vláda však nedostala důvěru PS p ČR. Ve druhé Topolánkově vládě ho nahradil na místě ministra financí Miroslav Kalousek. Vlastimil Tlustý se stal předsedou vlivného rozpočtového výboru PS Parlamentu ČR. Animozita mezi ním jako zneuznaným tvůrcem úspěšného volebního programu ODS a předsedou vlády Topolánkem však zjevně narůstala a vyvrcholila tím, že se V. Tlustý spolu s dalším poslancem ODS přidali k opozici (ČSSD a KSČM) a vyslovili na konci března 2009 Topolánkově vládě nedůvěru.
[3] Návrh poslanců Zbyňka Stanjury, Petra Fialy, Jany Černochové a dalších na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (sněmovní tisk č. 254/0), PS P ČR, VIII. Volební období 8.srpna 2018