Karel Ždárský píše na okraj právě vznikající hospodářské strategie ČR. O čem svědčí dosavadní zkušenost s využitím českých inovací?
Rodící se Hospodářská strategie ČR do roku 2030 má jako jeden z klíčových směrů či dokonce pilířů, o něž se chce opírat, vybudování špičkových výzkumných kapacit. To je plně v linii již dříve vytvořené koncepce Czech Republic – Country For The Future.
Když to trochu zjednoduším, pak je zjevně záměrem tvůrců této strategie vytvořit špičkové výzkumné kapacity. Jejich výsledky pak budou základem pro vznik nových výrobních kapacit umožňující zásadní pokrok v technologické úrovni výroby a získat tak tržní výhody. Tím se celá ekonomika dostane na kvalitativně vyšší úroveň. S jejím vzestupem pak dojde i ke vzestupu produktivity, ekonomické úrovně země a konec konců i životní úrovně obyvatelstva.
Zbývá si položit ještě jednu otázku: zda je skutečně dosažení špičkových výrobků/technologií zárukou skutečného průlomu v produkční schopnosti ekonomiky. Zda (v určitém zjednodušení) špičkové výsledky vědecko-výzkumné kapacity zaručují také úspěch v jejich aplikaci či výrobě. Jestli tedy špičkoví vědci budou i těmi, kteří budou výsledky své práce náležitě „prodávat“ ve výrobcích apod. Anebo to bude muset být jinak.
Domnívám se, že tak jednoduché to nebude – v tom se tato strategie může rozejít s realitou. Prostě špičkový technicky vyspělý výrobek, jedinečný svojí koncepcí atd. ještě nezaručuje tržní úspěch.
Myslím, že naše ekonomická historie poskytuje dostatek důkazů, že unikátní výrobky, či úspěšní vynálezci ještě nemusí být i schopnými organizátory či manažery. Jeden příklad za všechny: vynálezce František Křižík, autor mnoha vynálezů a technických řešení, podnikal samostatně a nakonec musel svoji firmu prodat, aby ji ochránil před krachem.
Trochu jiného charakteru je příklad z nedávné doby. Tým vedený prof. Holým objevil novou řadu antivirotik, která ovšem byla prodána jednomu světovému výrobci léčiv. Naši vynálezci dostávají za používání těchto léčiv licenční poplatky. Ústav, kde prof. Holý působil, je dnes nejbohatším ústavem v rámci akademie věd, protože také dostává svůj podíl na licenčních poplatcích. Je to, na první pohled, úspěch.
Přitom kdyby se výroby těchto léčiv ujala tuzemská firma, resp. firma registrovaná v tuzemsku a zde také platící daně, byl by efekt pro stát daleko vyšší. Tato historie je svým způsobem příkladem, kdy se se špičkovým vynálezem zacházelo (a zrodil se ve státem dotovaných ústavech) nerozumně a naprostou většinu jeho účinku využívá někdo jiný.
Vynakládat státní peníze na tuto podporu vědy bez toho, že by bylo jasno, jak se výsledek investic do vědy a výzkumu podaří využít v reálné praxi, není národohospodářsky rozumné. Není nakonec klíčové, jak velký podíl HDP je vynakládán na vědu a výzkum, jako především to, zda jsme z těchto prostředků schopni vytvořit skutečně špičkové produkty a s těmi prorazit na trhu. Měli bychom proto vědět, že vědci zpravidla nemohou být těmi, kdo bude výsledky výzkumu také aplikovat a zhodnocovat v reálné praxi.
Dnes vytváříme řadu tzv. kapacit excelentního výzkumu. Není jich málo a stojí to nemálo peněz, byť jsou to často z největší části peníze z fondů EU. Tyto ústavy dnes bojují o to, aby ukázaly, jak jsou životaschopné, neboť to byla podmínka pro přidělení dotací, z nichž byly vybudovány.
Zdá se mi, že právě zde se ukazuje chybějící tlak ze strany podnikové sféry právě na hledání nových výrobků, inovací, nových technických řešení atd. A také, že současná struktura české ekonomiky – můžeme říci její jádro – je založena nikoli na finalitě výrobků, ale na subdodavatelském charakteru.
Máme zde velký podíl automobilového průmyslu. To je nesporně finalita, ale je to finalita odvozená, protože všechny tuzemské automobilky jsou odnoží zahraničních matek a ty jim určují jejich výrobní profil, inovace atd. Nakonec nedávné debaty o změně výrobního profilu Škoda auto to jen dokazují. Není v této souvislosti vůbec důležité, zda nakonec – možná i přes odpor české vlády – bude jejich záměr odvolán, či nikoli. Důležité je, že vůbec takový záměr vznikl a potvrdil, co je již delší dobu jasné: zásadní rozhodování vznikají jinde, nikoli v ČR.
Jiný příklad: jsme součástková velmoc. Velká část našeho automobilového průmyslu, i další odvětví pracují jako subdodavatelé nejrůznějších dílů pro velké zahraniční firmy. Nejsou to ovšem vlastnicky české firmy, i v tomto případě jde často o filiálky zahraničních koncernů. Konkrétně to potom znamená, že právě naše firmy se ucházejí o to vyrobit co nejlépe, a také co nejlaciněji, požadované díly, které vyvíjejí zahraniční projekce. Jaký je tam prostor pro inovace či nová řešení z tuzemského výzkumu?
Srovnáme-li současnou strukturu ekonomiky se strukturou minulou, vybudovanou v poválečném období, pak tehdy tam byla návaznost na tradici třeba ČKD, Škody Plzeň pod. Za tím nebyly jenom značky – to také byly finální výrobky zpravidla investičního charakteru. Tato ekonomika dokázala vyrábět lokomotivy, velké kompresory, nákladní auta, motocykly, celý komplex textilních strojů naprosto unikátní konstrukce, cukrovary, cementárny, dodávat elektrárny atd. Odtud vznikal tlak na inovace, nová řešení, nové materiály… A tomu také odpovídal výzkumný potenciál, byť ho někdy považujeme za málo výkonný apod., což v systému ekonomiky centrálně řízené nesporně i byl. Ale určité výsledky tento potenciál měl, i když máme bohužel sklon to podceňovat.
Za všechny bych připomněl systém pasivní radiolokace – naprostý světový unikát, stejně jako cvičná proudová letadla vyráběná v tisícikusové sérii – dodnes nepřekonaný výkon.
Současné úvahy o hospodářské strategii jsou postaveny na tom, že se vytvoří potenciál výzkumu a vývoje a to bude základ pro technologický vzestup.
Obávám se, že takový záměr může být opět odsouzen k nezdaru, zůstane-li jen u něho. Pokud se nepodaří vytvořit tlak ze strany výrobních firem na inovace a nová řešení, pak výzkumný potenciál bude možná produkovat nějaké výsledky, které bude muset prodat někam jinam, nebo bude pracovat z dotací s vyhlídkou, že se možná něco podaří někde udat.
Pokud součástí strategie nebude také podpora realizace a nebude výzkumná základna vedena k úzké vazbě na potřeby firem, pak nebude úspěšná. Domnívám se, že zatím k tomu má daleko. Strategie mluví o nutnosti zvýšit financování, zvýšit počty výzkumných center, ale moc se neptá, jak jsou ta dosavadní využita – třeba superpočítač v Ostravě či superlaser. Prostě využití stávajících kapacit jde stranou.
Hlavně však nezapomínejme, že průmysl posouvají vpřed především manažeři a obchodníci, kteří dokáží vycítit příležitost, kam nová řešení umístit a vidí, co je nutno v samotné výrobě či její organizaci změnit. Jak si právě s tím poradí nová strategie, bude rozhodující pro její úspěch.
Bohužel zatím to, jak zrychlit aplikaci výsledků výzkumu a násobně vyšší využití jeho kapacit, zdá se není její prioritou. Ale třeba firma, která strategii tvoří, to ještě doplní…