Europoslankyně Kateřina Konečná píše o tom, proč je korupce také britský problém, který získal díky Brexitu a nyní znova díky britským předčasným volbám na aktuálnosti.
Když se mluví o Velké Británii, mnoho lidí si představí Big Ben, Sherlocka Holmese, čaj o páté, sušenky a podobné věci. Málokdo by však spojil tuto zemi s něčím vyloženě negativním, jako třeba s korupcí, organizovaným zločinem či praním špinavých peněž. Podle zprávy Transparency International je však Velká Británie hlavní destinací osob spojených z korupcí či organizovaným zločinem pro investice nebo pro praní nezákonně nabytého bohatství. Zároveň je místem, kde si pak zkorumpovaní lidé mohou užívat života plného luxusu, přepychových nemovitostí, drahých aut, šperků, zajistit si přístup do elitní společnosti, posílat své děti do nejlepších škol a díky PR specialistům a právníkům také očistit svou pověst a v neposlední řadě se věnovat legitimnímu podnikání.
Slavný novinář a spisovatel Roberto Saviano jde ve svém prohlášení ještě o notný krok dále. Velká Británie je podle něj nejvíce zkorumpovanou zemí na světě. Jedná o prohlášení velmi nečekané a u země s tak dobrou pověstí zarážející. Takové tvrzení však pochází od člověka, který po více než deset let pracoval na odhalování trestné činnosti italské mafie a platí za odborníka na podsvětí. Velká Británie dle jeho soudu není zkorumpovaná v tom slova smyslu, že byste mohli jít a podplatit policistu nebo politika. Zkorumpovaný však je finanční kapitál. Saviano k tomu říká: „Skupiny pro transparentnost to prokázaly s nevyvratitelnými daty. Spojené království je už dnes bezpochyby nejzkorumpovanější země na světě, a to ne z hlediska politiky nebo policie, ale z hlediska praní špinavých peněz… Mám tím na mysli, že neexistuje žádná kontrola toku peněz – ne nutně do Londýna, ale do Gibraltaru, Malty a Jersey – to vše jsou brány, kterými Spojené království prochází peníze bez jakékoliv kontroly. Panama bývala hlavním městem praní špinavých peněz – teď je to Londýn. Panama se za to pomstila Panama papers. Panama papers je jednoznačně pomsta. Vydali jména, aby se pomstili konkurenci – Londýnu.“
Proč právě Spojené království…
Biliony liber protékají skrze finanční systém Spojeného království každý rok. Některé z těchto transakcí zahrnují bohatství získané nelegální a zločinnou činností. Přitom mnohé z těchto prostředků průchodem britským finančním systémem nebo systémem z britských závislých území získají jakousi pečeť kvality a mohou pokračovat dále jako čisté peníze. Právě některá ze závislých území Velké Británie podle mezinárodní konfederace neziskových organizací Oxfamu patří mezi světově nejhorší daňové ráje. Oxfam vydal seznam patnácti nejhorších daňových rájů na světě a hned čtyři z nich jsou závislá území Spojeného království – Bermudy, Kajmanské ostrovy, Jersey a Britské Panenské ostrovy. Podle Roberta Saviana závislá britská území slouží jako brána pro průchod nelegálního (či sice legálního, ale pochybného) finančního kapitálu do Evropy a Velká Británie je země, díky které je to možné.
V momentě, kdy peníze získané korupcí, ať už politiků nebo businessmanů z celého světa, vstoupí do Spojeného království, existuje potencionální riziko, že tyto peníze způsobí obrovské škody v ekonomice. Hrozí nafouknutí trhu s nemovitostmi, zvýšení nerovnosti mezi obyvatelstvem a ovlivnění komunit, veřejných institucí a všech těch, kteří jsou smluvně svázáni finančními fondy získanými nelegálně třetími subjekty. Mnohdy bez toho, aniž by o tom orgány činné v trestním řízení a lidé věděli.
Přezkoumání britských bank bankovními regulátory ukázalo na masivní selhání bank v tom, jakým způsobem spravují rizika spojená s praním špinavých peněz. Zjištění ukázalo, že třetina bank je ochotna přijmout finanční prostředky s velmi vysokým rizikem, že se jedná o prostředky určené k praní špinavých peněz, pokud jsou přesvědčení, že nebudou chyceni. 75 % bank pak nedělá dostatečné kroky, aby zajistily, že prostředky do banky vložené nejsou de facto používány k praní špinavých peněz.
Zajímavé je přitom sledovat, jak s tou problematikou pracuje britská politická scéna. David Cameron v dubnu 2015 na toto téma řekl: „Korupce je jedním z největších nepřátel pokroku v naší době… Vytváří systém, pod jehož záštitou jsou zdroje sdíleny malou skupinou, zatímco většina je uvězněna v chudobě a je jim odpíráno výhod a výnosů z růstu, které jim po právu náleží.“ Na summitu G8 dokonce prohlásil, že ti, co se vyhýbají placení daní se již nebudou moci mít kam schovat. Ani ne po roce však můžeme číst jiné titulky. Otec Davida Camerona je zapleten v kauze Panama papers a sám premiér přiznává, že finančně těžil z otcových aktivit v daňovém ráji. Samozřejmě to nepovažoval za důvod k odstoupení, čemuž jistě Silvio Berlusconi a Andrej Babiš aplaudovali, ale vaz mu zlomilo až referendum o brexitu, čímž se dostáváme k současné britské premiérce Therese Mayové.
Ta v létě roku 2016 začíná mluvit o nutnosti „zreformovat kapitalismus“, kvůli čemuž založila i speciální politickou skupinu, která má jako první zatočit právě s daňovými ráji. Paradoxní ovšem je, že její pohár trpělivosti přetekl kvůli skandálu, který přímo s daňovými ráji nesouvisel. Sir Philip Green, miliardář a majitel řetězce obchodních domů BHS, tehdy vyhodil 11 tisíc lidí, 20 tisícům ohrozil penze a pak zvesela vyrazil na svou luxusní jachtu, na kterou naopak přijal na 40 nových zaměstnanců.
Mayová se rozhodla začít na zámořském území Spojeného království v Atlantiku u jihovýchodního pobřeží Spojených států – na Bermudských ostrovech. Podle organizace Oxfam se jedná o nejvýznamnější daňový ráj na světě. V roce 2012 tu například americké firmy deklarovaly zisky v hodnotě 80 miliard dolarů, což se pro představu rovná jejich přiznaným ziskům v Japonsku, Číně, Francii a Německu dohromady. Zástupce Bermudských ostrovů však odpověděl na útok útokem a prohlásil, že samotná Velká Británie je daňovým rájem: „Máte větší množství miliardářů s bydlištěm v Londýně než jakékoliv jiné místo na Zemi. Nejsou u vás kvůli počasí, ale kvůli daňovému klimatu. Používáte dvojí metr.“ Ve snaze zabránit této kritice byl prosazen zákon, který umožňuje, aby britské firmy odhalily příslušným britským orgánům všechny svoje zahraniční účty.
…a Brexit
Jak se však blížil začátek vyjednávání o Brexitu, rétorika britské vlády se začala měnit. Vše vyvrcholilo jasnou výhrůžkou, že se Velká Británie může transformovat na daňový ráj, pokud se naplní scénář tzv. hard Brexitu (vyloučení země z jednotného trhu EU). Ten je ovšem dosti pravděpodobný, jelikož EU trvá na zachování čtyř svobod (svobody pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu), což Velká Británie považuje za nepřijatelné (nesouhlasí zejména se svobodou pohybu osob).
Problém v rámci debat o Brexitu v tomto směru představuje i otázka Gibraltaru, o který se vede mezi Velkou Británií a Španělskem spor. I Gibraltar má totiž pověst daňového ráje (viz Savianovo prohlášení výše) a na jeho území je registrováno na 60 tisíc firem, což v přepočtu znamená dvě firmy na jednoho obyvatele. Španělsko dlouhodobě žádá o větší možnost podílet se na chodu a správě tohoto území o rozloze 6,8 km², ale 99 % obyvatel Gibraltaru se k tomu v referendu v roce 2002 postavilo negativně. Na druhou stranu však v loňském roce 96 % osob žijících na tomto území hlasovalo proti vystoupení z EU. Evropské instituce dávají do značné míry od otázky Gibraltaru ruce pryč s tím, že to si musí vyřídit mezi sebou Britové a Španělé. Problémem však je, že pokud nebude Španělsko s dohodou spokojeno, může potenciálně vetovat výsledky celého vyjednávání. Mezitím se z Británie začínají ozývat hlasy, které se domnívají, že pokud bude situace nadále eskalovat, může si Mayová vzít příklad z Thatcherové a Falkland.
Můžeme se samozřejmě dlouho bavit o tom, do jaké míry jsou tyto výhrůžky proneseny vážně či nikoliv. Faktem ovšem zůstává, že Velká Británie si musí být vědoma závazků v boji proti daňovým únikům a daňovým rájům. S přihlédnutím k faktu, že čtyři z patnácti největších daňových rájů jsou vlastně zámořská území Spojeného království, je zcela očividné, že země před touto problematikou přinejmenším dlouhodobě zavírala oči a nic s daňovými ráji na svém území nedělala. Velká Británie tak má sice prostor k tomu, aby na EU z této pozice tlačila a ve svých výhružkách pokračovala a případně je i realizovala, ale obávám se, že to je již něco, co by EU Británii odpustit nemohla a ani nechtěla.