Michael Hauser ve své glose upozorňuje na nově vydanou publikaci, která se věnuje dvěma revolucím roku 1968 a jejich odkazu pro budoucnost.
Grace Blakeleyová nedávno v časopise Jacobin napsala, že demokratičtí socialisté by se měli poučit z porážky Sanderse a Corbyna a přebudovat dosavadní hnutí do něčeho trvalejšího. Je třeba vytvořit jeho institucionální základnu v příslušných národních kontextech. Viz také článek v !Argumentu.
Před pár týdny vyšla kniha „Revoluce pro budoucnost: květen ´68 a pražské jaro“ (Revolutions for the Future: May´68 and the Prague Spring, Suture, Paris 2020), kam přispěli také dva političtí filosofové světového významu Jacques Rancière a Étienne Balibar. Jana Beránková, Nick Nesbitt a autor této anotace jsme jako editoři knihu založili na následující otázce. Události ve Francii roku 1968 a pražské jaro představují dva typy revolucí, které byly posledními evropskými revolucemi, jež usilovaly o systémovou změnu směrem k egalitární a zároveň svobodné společnosti. Čím mohou inspirovat budoucí revoluce tohoto zaměření, pokud ještě nějaké přijdou? Antisystémová levice čerpala z politických teorií, které byly často ovlivněné francouzským květnem 1968, jeho spontaneitou a rozpouštěním pevných struktur.
Např. Rancière chápe politiku jako zviditelňování těch, kteří nemají podíl v daném systému. Pražské jaro byla revoluce jiného typu, v níž se výsledky spontánního hnutí nerozplynuly, nýbrž jim tehdejší státní struktura dávala trvalejší podobu. Jejich zpevnění pak zpětně působilo na další vývoj spontánního hnutí. Byla tu dialektika mezi spontánním hnutím a státní strukturou. Vycházel jsem z knihy Gordona Skillinga „Československá přerušená revoluce“ (Czechoslovakia’s Interrupted Revolution), základní práce o pražském jaru vydaná v Princetonu v sedmdesátých letech, dodnes nepřeložená do češtiny.
Tvrdí se v ní, že reformy pražského jara začaly přerůstat do revoluce, která neměla v historii obdoby. Petr Kužel tento fenomén doložil na rozšíření rad pracujících v době pražského jara, které nakonec reprezentovaly 900 tisíc zaměstnanců. Vznikaly spontánně, ale zároveň byl připraven zákon, který je zaváděl prakticky do všech podniků (rady se podílely na řízení podniků, mohly jmenovat ředitele atd.). Jan Kober čtenáře seznamuje s právními koncepcemi šedesátých let a pražského jara, které jsou novátorské i v rámci dějin práva, například sjednocením odděleného veřejného a soukromého práva. Ivan Landa představuje koncepce týmu Radovana Richty, které se už tehdy zabývaly myšlenkou plně automatizované výroby, která je jedno z významných témat současné ekonomie a společenských věd. A jsou tu další podobné příspěvky.
Kdo více pozná pražské jaro a československá šedesátá léta, uvědomí si, kolik tam vzniklo politických vynálezů a novátorských koncepcí, které předběhly dobu. Byly však potlačené a pak zapomenuté či bagatelizované polistopadovými elitami. Pražské jaro může být mimo jiné inspirací, jak řešit otázku zpevnění radikálně emancipační politiky, kterou si kladou američtí demokratičtí socialisté po porážce Sanderse nebo členové hnutí „Momentum“ po porážce Corbyna. V současné situaci po všech porážkách levice se možná pražské jaro začne jevit jako stejně potřebné východisko pro novou levicovou politiku a myšlení jako pařížský Květen 1968 nebo snad i jako východisko potřebnější.