Milan Daniel hodnotí víkendový sjezd ČSSD z hlediska české zahraniční politiky a nadcházejících parlamentních voleb.
Sociální demokracie se o uplynulém víkendu zbavila zátěže, která ji léta v očích voličů deformovala a na jejíž konto přišla o významnou část elektorátu. Strana se v zájmu své záchrany chytala nejrůznějších stébel, ale bylo jí to málo platné. Faktická podpora militantní zahraniční politiky nevybíravě a neobjektivně směrovaná vůči Rusku byla pro mnoho potenciálních voličů nepřekonatelnou překážkou.
Svět je na pokraji války, která se může stát velkou. Česká republika je v Evropě sice jen flíčkem, zaujímá však zajímavou geopolitickou pozici a její zahraniční politika bývala v určitých periodách politikou, v níž byly všechny směry spojeny s úsilím o dohody a mír. Nebylo to samozřejmě po chuti velmocenským zájmům, na druhé straně taková nezávislost budila respekt.
Nejviditelnějším výsledkem sjezdu ČSSD bylo odvolání Tomáše Petříčka z postu ministra zahraničních věcí. Spolu s ním se svezli i zákulisní hráči, kteří z pozadí stranu dirigovali, resp. ji do značné míry ovlivňovali. Petříčkova pozice byla nabídnuta Luboši Zaorálkovi, který se jí pár měsíců před volbami a v úřadě kontaminovaném pohrobky po předchůdci zdráhá ujmout. Důvody jsou nasnadě.
Pro stranu, která podle průzkumů balancuje na hraně pro vstup do sněmovny, je však nebojácná a rozumná zahraniční politika jednou z mála šancí na zvrácení negativního trendu. Existuje mnoho analýz, které dovozují, že vyhrocené vztahy mezi Západem a Ruskem jsou určovány především ekonomickými zájmy USA. Spojené státy se snaží eliminovat Nord Stream II a zasahují proti němu s nasazením všech dostupných pák, v podezření jsou i ve věci vakcíny Sputnik a podobně. ČSSD svou šanci sotva využije tehdy, když zahraniční politiku bude nově formulovat na druhý úvazek předseda Hamáček. Potřebuje odvážného člověka, který se celou svou vahou opře o mnohokrát zmiňovaný článek I. Washingtonské smlouvy (Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.) vymezí se vůči válce a bude tohoto ducha ve smluvním společenství ostatních států neochvějně prosazovat.
Není pochyb o tom, že taková politika se okamžitě stane terčem pro lidi zaúkolované podporou nepřátelství a války. Jakkoliv jde vlastně o osoby „touze žít v míru se všemi národy a všemi vládami“ vyjádřené ve výše citovaném dokumentu, nepřátelské.
Není ale zároveň také pochyb o tom, že ČSSD by ve svých řadách politika, který by byl schopen se takového úkolu ujmout, našla. Kdyby chtěla. Kdyby chtěla nejen zahýbat těmi preferencemi, ale jasně se odlišit od stran, v jejichž volebních programech slovo mír ani nenajdeme. A hlavně: být platformou pro život beze strachu.
Pro voliče, kteří si říkají, že chodit k volbám nemá smysl (a není jich málo) by taková strana míru byla důvodem pro to, aby změnili názor.