Může být v současném světě ekonomický a technologický vzestup Číny zastaven vojenskými prostředky? V souvislosti se vznikem aliance AUKUS připomínáme článek Le Monde Diplomatique.
Západní pivot do Asie pomohl nárůstu napětí v Indo-Tichomoří, kde zvyšují vojenskou přítomnost Čína i Spojené státy. Zdejší státy ve snaze zabezpečit své zájmy musejí nyní složitě balancovat mezi oběma velmocemi, píše pro Monde Diplomatique Martin Bulard.
Samotný pojem „Indo-Tichomoří“ byl používán dříve, než se ho chopily Spojené státy. Za svůj ho považuje Gurpreet S Khurana, který je ředitelem indického think tanku Národní námořní nadace. Tvrdí, že pojem začal používat v roce 2006. Později ho přijal do svého slovníku japonský premiér Šinzó Abe a jeho následníci, kteří se obávají růstu vlivu a ekonomické síly Číny i toho, že potenciální partnerství mezi Čínou a USA by jejich zemi „vyloučilo ze hry“.
Trump a Indo-Tichomoří
Japonsko nazvalo indo-tichomořskou osu „obloukem svobody“, ten ale s nástupem Donalda Trumpa začal postupně mizet z politické krajiny. Trump nechal přejmenovat námořní velení pro Tichomoří na „Indo-Tichomořské velení“ a také znovu oživil téma QUADu, čtyřstranného bezpečnostního dialogu, který je neformální (a skrytou) aliancí mezi Austrálií, USA, Indií a Japonskem. V té době také USA pojmenovaly svou hlavní zahraničně politickou prioritu – „postavit se čínskému vlivu“.
Tento úkol byl vodou na mlýn neoliberálních a ultranacionalistických lídrů v rámci aliance, píše Bulard dále: v Austrálii opět vládli liberálové, Abe v Japonsku vyhrál další parlamentní volby a hindu nacionalista Nárendra Módí dál vedl Indii.
V Trumpově linii dnes pokračuje Joe Biden, i když je víc koherentní a zdůrazňuje lidská práva. Čínu ale vnímá jako strategického rivala a QUAD jako klíčovou vojenskou a politickou zbraň ve své strategii. V březnu, pár týdnů po nástupu do úřadu prezidenta, Biden jednal prostřednictvím videokonference s lídry QUADu. Bezprecedentní jednání skončilo deklarací s vágním obsahem, následovaly je ale cesty ministrů zahraničí a obrany USA po Asii ve snaze do QUADu zahrnout i Jižní Koreu a vytvořit formát QUAD+, který by pak pojal nejen další země Asie, ale také evropské velmoci Francii, Velkou Británii a Německo. Podle některých interpretací mělo jít o vytvoření multilaterální aliance, podle jiných však o rozšíření NATO či o založení asijského NATO. Bulard míní, že to není přehnané hodnocení.
Indický premiér Módí ale nemá zrovna modelový vztah k pojmu svoboda, když odebral Kašmíru autonomii, novými zákony diskriminuje indické muslimy nebo potlačuje protesty. Ovšem výklad lidských práv se v Bílém domě mění podle typu spojence nebo protivníka.
Dennis Rumley, australský odborník na vzestup významu Indo-Tichomoří, se domnívá, že koncepce Indo-Tichomoří nemá s morálními hodnotami nic společného, spíš souvisí s probíhajícím globálním přechodem. Rumley míní, že svět se posouvá k nové bipolaritě mezi USA a Čínou. V USA a v anglosaském světě z tohoto vývoje mají obavy, v Číně ho naopak vítají. Tyto rozdílné pohledy vedou k různým způsobům chování. Agresivní „vlčí válečnická diplomacie“ (wolf warrior diplomacy) Číny situaci neusnadňuje.
Nová hrací plocha pro USA
Čína opustila „diskrétnost“ 80. a 90. let. Každým rokem zvyšuje investice do armády a buduje námořnictvo, velmi hlasitě se hlásí o ostrovy v Severočínském a Jihočínském moři, a její nový námořní zákon posílil její moc na pobřeží. Roste také počet sporů Číny s Japonskem, Filipínami nebo Vietnamem. Co se týče Tchaj-wanu, zdá se, že agresivita už není dostatečně efektivní, píše Bulard dále, takže počet čínských narušení vzdušného prostoru Tchaj-wanu se zvyšuje. I když je nutné dodat, že USA se chovají podobně. V roce 2020, od ledna do června, USA narušily vzdušný prostor jiných zemí 2000x. Instalovaly také radar na tchajwanském ostrově Penghu, asi 150 km od pobřeží Číny a bylo by naivní si myslet, že smyslem je pouze ochrana Tchaj-wanu.
Indo-Tichomoří je pro USA nová hrací plocha, která během let osciluje od západního Tichomoří k východnímu pobřeží Afriky. Podle Rumleye se dnes tato oblast stala součástí amerického „sousedství“, které má být bráněno v souladu s Monroevou doktrínou. Čína se ovšem chová obdobně a její politika v Jihočínském moři by měla být chápána právě v této souvislosti, říká Rumley. Přítomnost čínského námořnictva v Karibiku by v USA také nebyla tolerována.
Japonsko má dnes postavení „druhořadého spojence“, protože nesjednotilo svoje vojenské velení s americkým (jako Austrálie) a v japonské veřejnosti stále panuje vůči zámořským operacím země odpor. Současný premiér Jošichide Suga vidí v Indo-Tichomoří příležitost pro americko-japonské partnerství, které by vedlo ke kontrole regionálních záležitostí a k omezení Číny a jejího vlivu.
Indie zase v Indo-Tichomoří vidí nástroj pro posílení své regionální role. Země se pustila do velké vlny privatizace v rámci hospodářské politiky a vítá japonské plány. V diplomatické rovině by Módí chtěl z Indie udělat protiváhu Číny. Objevují se ale náznaky jeho nespokojenosti s USA a jejich arogantním chováním v oblasti. Když 7. dubna letošního roku vstoupil americký torpédoborec do vod indické exkluzivní ekonomické zóny, USA se neomluvily, naopak prohlásily, že tato zóna není podle mezinárodního práva uznána jako indická. Tato nepovolená narušení hranic spojenců jsou četná, ačkoliv USA se stylizují do role ochránce Konvence o námořním právu OSN.
V Indii vzbudilo pochybnosti i Bidenovo rozhodnutí uvalit embargo na vývoz klíčových složek vakcíny, právě když pandemie začala drtit Indii. Ačkoliv embargo bylo nyní (částečně) zrušeno, Módí ho využil k odvedení pozornosti voličů od vlastního podílu viny, takže indo-americké spojenectví se za těchto okolností jeví jako nepravděpodobné. Indie se zatím snaží unikat – jak drápům čínského hospodářského draka, tak spárům amerického orla, píše Bulard dále.
Rostoucí dilema
Mnoho zemí v asijském regionu, které mají zájem na ekonomické spolupráci s Čínou i na strategické spolupráci s USA, stojí před dilematem.
Většina z nich vidí koncepci Indo-Tichomoří jako příznak světového ekonomického a strategického příklonu k Asii. Země se ale liší v tom, co od něj očekávají. Vietnam, který je ve stínu Číny, cítí spřízněnost se zájmy USA. Jižní Korea chce ukončit konflikt se Severní Koreou, snížit vojenskou přítomnost USA a mít užší vztahy s Čínou. Indonésie a Singapur se snaží udržet si od obou rivalitních velmocí odstup, Filipíny mění postoj podle aktuálních zájmů.
Zohledňovat vojensko-ideologická spojenectví, která vznikla za studené války, je nesmysl. Hospodářské vztahy jsou dnes úzce propojené a kolísající strategická sdružení dnes umožňují zemím z obou znepřátelených táborů spolupracovat (BRICS, Šanghajská organizace spolupráce, ASEAN či Regionální komplexní hospodářské partnerství). Bývalý singapurský diplomat Kishore Mahbubani se domnívá, že je absurdní myslet si, že ekonomickou a technologickou sílu Číny lze udržet pod kontrolou vojenskými prostředky. Ti, kteří věří, že to možné je, žijí podle něj ve špatném století. Čína není Rusko. USA jsou největší světovou mocností, ale už světu nedominují: „Musí se ho naučit sdílet.“ To je velký požadavek.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.