Ekonom Jaroslav Ungerman se ve svém komentáři věnuje zásadní otázce: jak řešit nedostatek pracovních sil v českém hospodářství?
Za jeden ze zásadních problémů dalšího rozvoje české ekonomiky je v současnosti považován nedostatek pracovních sil. Není to problém nový. O nedostatku pracovních sil se mluvilo již v sedmdesátých či osmdesátých letech, stejně jako se o něm mluví minimálně v posledních deseti či patnácti letech. Snad jen devadesátá léta byla obdobím, kdy nedostatek pracovních sil neexistoval a byl „nahrazen“ naopak relativně vysokou nezaměstnaností, jevem před tím nepoznaným.
Nemá hlubší smysl se teď zabývat historií a rozborem příčin nedostatku pracovních sil v minulosti. Důvody, proč je v současnosti pociťován nedostatek pracovních sil je však dobré analyzovat.
Také proto, že se v současnosti vidí jako řešení nedostatku pracovních sil jejich dovoz. To je řešení, které nepřicházelo v minulosti v úvahu. Mluvit o nějakém výraznějším dovozu pracovních sil bylo prostě nepřístupné. Především politicky. To, co se však odehrávalo – byť ve velmi omezeném rozsahu – byl dovoz především některých specifických stavebních kapacit tedy včetně zaměstnanců.
Podobně zde probíhalo v sedmdesátých letech školení resp. příprava na povolání pracovníků z některých „spřátelených“ zemí a ti nahrazovali chybějící domácí pracovní síly. Z té doby zde zůstala nemalá komunita občanů vietnamské národnosti, z nichž mnozí se již plně naturalizovali a žijí zde dnes již jejich druhé generace – v zásadě plně akceptované většinovou populací.
Příčiny, proč se znovu dnes objevují stesky na nedostatek pracovních sil a žádá se dovážet je, jsou především v demografickém vývoji.
Porovnáme-li budoucí vývoj počtu osob, které dosáhnou 65 let a budou moci odejít do starobního důchodu s těmi, kteří překonají hranici 18 let, a tedy mohou nastoupit do zaměstnání, pak v nejbližších pěti letech ubyde více než 150 tis. osob z této věkové kategorie 18–65 let. Tedy počet těch, kteří by mohli pracovat či měli pracovat, se bude zmenšovat ročně v průměru o 30 tis. osob.
Také v dalším pětiletí (po roce 2025) můžeme očekávat úbytek dalších 60 tisíc osob. V souhrnu tedy v nejbližších deseti letech se počet práceschopného obyvatelstva zmenší o více než 210 tis. osob.
Je pravdou, že je zde v současnosti ještě dalších zhruba 200 tis. osob, které nepracují, tedy nezaměstnaných oficiálně registrovaných. Část z nich nepracuje proto, že hledají zaměstnání a do nového zaměstnání nastoupí až po nějaké době, když se to pracovní místo uvolní. Mohou také být v nejrůznějších rekvalifikačních kurzech apod. Větší část z nich však ani pracovat nechce.
Pro naše úvahy však tato skupina práceschopného obyvatelstva nemá větší význam, protože taková skupina nezaměstnaných zde bude v jakékoli době. Vylučuji, že by se mohlo podařit tuto skupinu osob nějakým mimořádným úsilím ještě výrazněji zmenšit.
To, co je zásadní, je v prvé řadě fakt, že zdroje pracovních sil, přesněji práceschopné obyvatelstvo, pocházející z tuzemska se z objektivních důvodů v nejbližších deseti letech zmenší o minimálně 200 tisíc osob. To je čistě demografický vliv.
A je na místě otázka, zda právě z této skutečnosti vyplývají nějaké zásadní skutečnosti pro budoucí hospodářskou politiku? Domnívám se, že ano.
V prvé řadě. Měli bychom změnit systém investičních pobídek. V nich se v současnosti pozitivně hodnotí, že nová investice vytváří nová pracovní místa. Skutečně potřebujeme vytvářet stále nová pracovní místa resp. jakákoli pracovní místa? Nejednou se totiž jedná o místa nízko kvalifikovaná, se mzdou na úrovni průměru, resp. spíše pod průměrem v ekonomice. Přitom je stále více patrné, že každé nové pracovní místo je často obsazováno jen tak, že na něj přejde někdo z jiného pracovního místa – z jiné firmy. Vyvoláváme touto politikou (jistě dobře míněnou) stav, kdy si firmy přetahují lidi tím, že je přeplácejí? Bezesporu ano.
Za druhé. Tento nedostatek pracovních sil vede k závěru, že je nutno do české ekonomiky ročně „dovézt“ minimálně 30 a ještě lépe 50 tisíc pracovních sil ze zahraničí. Mimochodem – kde tyto lidi ubytujeme, protože možná, že přijdou i s rodinami, zatím nikdo neřekl.
Zejména představitelé českého průmyslu právě tento počet považují za optimální pro to, aby průmysl mohl nadále dobře fungovat. Přitom s požadavkem na další zdroje pracovních sil se lze setkat také z jiných odvětví – ze zemědělství, kde jde zpravidla o sezonní pracovní síly. Požadavky na další pracovní síly jdou i z odvětví sociální péče, zdravotnictví atd.
Nedostatek nových pracovních sil je patrný v řadě odvětví napříč celou ekonomikou. Není právě rýsující se nedostatek pracovních sil jednou z barier dalšího rozvoje české ekonomiky pro budoucí perspektivu české ekonomiky?
Jaká je vlastně perspektiva rozvoje české ekonomiky právě z pohledu chybějících pracovních sil? Z těchto požadavků lze totiž vyvodit, že představy vedoucích představitelů českého průmyslu počítají s tím, že průmysl bude fungovat jako dosud. Prostě potřebujeme nové pracovní síly, abychom mohli fungovat tak, jak jsme zvyklí. Tak nějak ve zkratce to zaznívá Je to však řešení problému dalšího rozvoje průmyslu?
Domnívám se, že nikoli. Kromě toho tam vidím ještě jeden moment. Neméně vážný a zatím téměř bez povšimnutí. Spatřuji ho především v tom, že se bude značně lišit kvalifikační struktura odcházejících pracovních sil od struktury pracovních sil nastupujících na pracovní trh. Nejde teď jenom o to, že nově nastupující generace bude mít nesporně vyšší průměrné vzdělání – měřeno typem či úrovní dosaženého formálního vzdělání – tedy bude v ní více vysokoškoláků a středoškoláků než v generaci z pracovního trhu odcházející.
Za daleko závažnější považuji, že v odcházející generaci bude vyšší podíl lidí s technickým vzděláním, lidí, kteří vykonávali samostatnou práci jako živnostníci resp. řemeslníci typu zedník, elektrikář, obráběč kovů, instalatér atd., tedy lidé, kteří jsou potřební, jak v průmyslu, tak ve službách, lidé manuálně pracující. Naproti tomu na jejich místo (jen obrazně řečeno z hlediska záměny jedné osoby za jinou) nastupují ve větší míře lidé sice se středoškolským vzděláním, ale již v menší míře lidé s technickým vzděláním, jen v malém počtu připravení na konkrétní řemeslo, tedy pro manuální práci jako stavební profese, nebo průmysloví dělníci atd.
Z tohoto pohledu usuzuji, že nedostatek pracovních sil bude v dalších letech ještě daleko ostřejší, protože se nebude dostávat právě těch lidí, kteří by mohli alespoň početně nahradit ty, kteří z pracovního trhu odejdou.
Dá se proto očekávat, že volání po dovozu pracovních sil schopných nastoupit na uvolňovaná pracovní místa v průmyslu ještě dále zesílí. Myslím, že tento trend je již patrný např. ve stavebnictví, kde bez zahraničních dělníků by již nebylo možné pracovat. Přitom nedostatek stavebních profesí, které fungují jako služby – klasicky profese pro opravu, montáž vodovodu, plynu, položit obkladačky atd. – je dnes citelný.
Jak postupovat dál?
Domnívám se, že potřebujeme změnit dosavadní model fungování české ekonomiky. Prostě naše rozhodování o dalším hospodářském rozvoji musí vycházet z toho, že pracovní síla se stává „vzácným“ zbožím a musíme hledat všechny způsoby, jak s pracovní silou „šetřit“. A to i za situace, kdy hodnota české pracovní síly je podstatně nižší než v německé či rakouské ekonomice.
Přitom klíčovým problémem zjevně bude vývoj v průmyslu, kde by mělo docházet ve větší míře než dosud k uvolňování pracovních sil, nikoli k rozšiřování jejich počtu. Právě v průmyslu jsou největší možnosti zvyšování produktivity práce robotizací, automatizací atd. Především tam bude ekonomika potřebovat vytvářet největší úspory pracovních sil.
Navíc potřeba pracovních sil (tak jak to vyplývá z analýzy neobsazených volných pracovních míst) se soustřeďuje na profese spíše obslužné, pomocné práce. Tedy spíše profese s nižší kvalifikací. Teoreticky jde o profese, které by měly být snadno nahrazovány nasazením vhodné techniky.
Tato konstrukce „vzniku úspor pracovních sil“ vychází z teoretického konceptu možností růstu produktivity práce. V teorii se připouští, že ty jsou objektivně největší právě v průmyslu, na rozdíl např. od služeb, kde je vysoký podíl lidské práce, zatím obtížně nahraditelný technikou. Právě ve službách lze na známém příkladu kadeřníka ukázat, že v daném čase se prostě nedá udělat více účesů. Ale totéž platí i pro opraváře domácí myčky či instalatéra.
Položme si proto otázku, jak se tento koncept slučuje s realitou naší ekonomiky, resp. s realitou našeho průmyslu.
K tomu si uveďme několik čísel. V prvé řadě je to struktura zaměstnanosti. V průmyslu jako celku pracuje 1,4 mil. osob, z toho je ve firmách o počtu zaměstnanců do 25 osob zaměstnáno 409 tis. osob (minimálně třetina z nich pak na částečné úvazky, což je specifika těchto malých firem). Ve firmách do 250 osob je zaměstnáno 354 tis. a ve firmách nad 250 osob je zaměstnáno 675 tis. osob, tedy necelá polovina celkové průmyslové zaměstnanosti.
A nyní se podívejme, jak je na tom český průmysl s produktivitou práce. Rozdíly v produktivitě měřené z výkonů (kde je zahrnuta i materiálová spotřeba) ukazují velké rozdíly mezi velkými firmami a ostatními firmami. Velké firmy dosahují produktivitu ve výši 6,1 mil. Kč na zaměstnance, naproti tomu nejmenší firmy pak mají produktivitu třikrát nižší tj. ve výši 2 mil. Kč. Také střední firmy nedosahují vysoké produktivity – 2,7 mil. Kč na osobu.
Základní problém – nízká přidaná hodnota ve velkých průmyslových firmách
Pokud by další rozvoj českého průmyslu měl pokračovat tak, jak jsem uvedl výše, tedy orientovat se na úspory pracovních sil cestou automatizace a robotizace, tedy vytěsňováním lidské práce a zvyšováním produktivity, pak je evidentní, že k tomu by bylo potřeba v prvé řadě investovat do techniky zajišťující úsporu pracovních míst.
Současný stav tomu podle mého názoru vůbec neodpovídá. To lze celkem velmi názorně ukázat na úrovni produktivity měřené z přidané hodnoty. Přidaná hodnota jak známo obsahuje především náklady na pracovní sílu, zisk a odpisy, tedy hlavní složku investic.
V roce 2019 byla úroveň produktivity měřená z přidané hodnoty ve firmách nad 250 osob 1,2 mil. Kč na osobu, ve firmách do 250 zaměstnanců to bylo 820 tis. Kč a ve firmách do 25 osob 570 tis. Kč na zaměstnance.
To, co na první pohled zaujme, je především relace produktivity mezi malými a velkými firmami – je to jen dvojnásobek oproti relaci produktivity měřené z výkonů, která ve velkých firmách je trojnásobně vyšší.
Klíčový poznatek je však v tom, že úroveň přidané hodnoty na pracovníka ve velkých firmách je nízká, neodpovídá relacím produktivity měřené výkony. Relativně je produktivita počítaná z přidané hodnoty ve velkých firmách horší než v malých firmách. Ten rozdíl je přibližně 30 %, o které je nižší, než kdyby byla ve stejné relaci jako produktivita počítaná z výkonů. Je z toho zřetelné, že právě velké firmy nedosahují potřebné úrovně přidané hodnoty. Odtud pak také, podle mého soudu, pramení úvahy o dalších požadavcích na nové pracovní síly, kterými chtějí dohnat zaostávání produktivity přidané hodnoty.
Úroveň přidané hodnoty na pracovníka v malých firmách signalizuje, že tyto firmy se pohybují ve velmi omezeném prostoru z hlediska svého zisku, resp. efektivnosti. Uvážíme-li, že jejich přidaná hodnota obsahuje náklady na pracovní sílu, pak je zřetelné, že mzdy v těchto malých firmách jako celku nevyhnutelně musí být pod průměrem ekonomiky. Úroveň přidané hodnoty v malých firmách je tak stlačena ke spodní hranici, resp. minimálnímu limitu pro přežití. Těžko si představit, že by mohla být dlouhodobě nižší, protože by jinak jen stěží zajišťovala rozvoj dané firmy.
Z toho také plyne, že prostor pro investice v malých firmách je velmi omezen. Uvažovat, že tyto firmy budou schopny samostatně (bez stimulů) investovat do automatizace, do náhrady pracovních míst, je zjevně iluzí. Obávám se, že bez určité formy podpory zvenčí se zde nebude možné do budoucna obejít. Tyto firmy jen sotva budou moci počítat ve svých úvahách s možností využít úvěru jako zdroje financování. Z tohoto pohledu kroky české centrální banky směřující k zvyšování úrokových sazeb jsou dlouhodobě v rozporu s nutností investovat do rozvoje těchto malých firem.
Potom už zbývá jen jediný nástroj: pomoci formou pobídek, či grantů z rozpočtových zdrojů.
Obdobně – i když trochu lepší, bude situace středních firem, kam by měla směřovat také pomoc s cílem úspory pracovních míst, ale vždy na základě nové techniky.
Zásadním problémem české ekonomiky (tato data to potvrzují) je ovšem nízká přidaná hodnota a tedy nízká produktivita velkých firem, jakkoli to vypadá paradoxně. V tomto případě však hovoříme o velkých firmách, které jsou vzhledem ke své velikosti exportéry, a tedy jejich přidaná hodnota je primárně dána realizačními cenami jejich produkce. A ty jsou zjevně nízké.
Realizace výrobků těchto našich firem se odehrává v zahraničí, A tam jsou dvě možnosti – v první jde o to, že tuzemská firma je součástí holdingu a dodává jiné obchodní firmě v holdingu, která teprve dodává finálnímu uživateli a teprve tam se realizuje celý finální efekt. Přidaná hodnota tímto způsobem odplývá jinam a nezůstává v naší ekonomice. Nebo je tu ještě možnost poskytovat cenové ústupky při přímé realizaci na těchto trzích, především jako subdodavatel. Proto je tu v konečném důsledku ten relativní rozdíl mezi zpracovanou hmotou – ve výkonech a efektem – přidanou hodnotou.
Nepochybně právě těmto firmám měla pomoci devalvace koruny v letech 2013 až 2017. Zda se takto získané dodatečné zdroje promítly do vyšších investic, možná ukáže buducnost. Nezapomínejme, že ona devalvace zdražila také dovoz, především nové techniky. Tedy její efekt byl především v působení na setrvání dosavadních výrobních struktur. Nakonec, proč investovat, když z devalvace exportérům plynuly zisky bez větší snahy.
Závěrem
Bez zlepšení realizačních cen, bez zvýšení přidané hodnoty nebude možné odejít od současných požadavků na stále nové a nové pracovní síly. Volání po dovozu 30 nebo dokonce 50 tisíc pracovních sil ročně, které zaznívá od některých „kapitánů“ českého průmyslu, je bohužel snahou pokračovat v rozvoji naší ekonomiky stejnou cestou jako dosud. Nebere v úvahu naše změněné podmínky, a tedy není to cesta, která by zaručovala rychlejší posun ve výkonnosti českého průmyslu a ekonomiky jako celku. My potřebujeme „úspory“ pracovních sil, nikoli jejich soustavný nárůst.
Bylo by však velmi žádoucí začít také diskuse o tom, co udělat pro zvýšení výkonnosti průmyslu, zvýšení jeho finality, zrychlení jeho inovační aktivity, pro tvorbu nových technických řešení atd. Prostě potřebujeme více finálních výrobků, kde naše firmy mohou určovat ceny. Stručně, potřebujeme nebýt jen subdodavateli.
Nemělo by být také pochyb o tom, že velmi zásadní roli zde musí sehrát aktivní státní politika. Obávám se, že o tom však zatím nastupující vláda asi nepřemýšlí.