Pavel Janíčko se ptá na to, zda je skutečně utopií snažit se společnost budovat na spolupráci a solidaritě a nikoliv na konkurenci a na sobectví?
Velmi často se v různých propagandistických pamfletech i v rádoby seriózních publikacích týkajících se problematiky socialismu a komunismu s tvrzeními, že jde o nereálnou, utopickou záležitost, která vždy nakonec skončí „diktaturou a útlakem“. V řadě nejrůznějších materiálů, vyjádření, reakcí, která jsou obsažena v rámci režimní propagandy uplynulých desetiletí v ČR a i jinde, zní tato premisa jako hlavní linie přesvědčování ve prospěch kapitalismu jako jediného životaschopného a uskutečnitelného uspořádání lidské společnosti. V této souvislosti se argumentuje především podstatou lidské přirozenosti, která je údajně zaměřená egoisticky a pokusy o potlačení této její sobecky orientované části nemohou skončit jinak než neúspěchem a dokonce útlakem. Poměrně plasticky nám podstatu tohoto postoje ilustruje jeden internetový komentář ke známé písničce z filmu Pekařův císař „Ten umí to a ten zas tohle“ ve vynikajícím a osobitém podání Jana Wericha, kde se očekává, že až „všichni všechněm všechno dáme“, budeme se mít všichni dobře:
„Utopistická vize komunismu. Problém tkví v lidech, v jejich sobecké části, která touží po tom mít vždy víc, než někdo jiný nebo alespoň víc než má teď. A proto nikdy komunismus nemůže být takový, jak je v této písni zobrazen. Nakonec vždy skončí totalitním terorem a útlakem pracující vrstvy.“
Stejně tak se obdobné názory objevují v diskusích v souvislosti s 50. výročím jiné, tentokrát celosvětově známé písničky „Imagine“ od Johna Lennona: „Je to sen o jiném člověku a jako takový je bohužel neuskutečnitelný!“ S trochou symboličnosti lze říci, že tento geniální autor (J. L.) nakonec plně doplatil na sobeckou a násilnickou část povahy člověka, proti které tento „šílený maoista“ (jak se bylo možno v některých komentářích také dočíst) „utopicky“ bojoval. Možná bychom to mohli brát jako jakýsi příklad konfrontace „utopie“, která prý nutně vede k násilí, s tím „přirozeným“ typem chování, které prý jedině vede k normálnímu a životaschopnému uspořádání společnosti.
O povaze kapitalistické společnosti nemají iluze ani její zastánci, nicméně ani evidentní nedostatky kapitalismu nijak nezmenšují jejich víru o jeho nenahraditelnost.
Citujme např. z materiálu „Co je komunismus a proč v praxi nemůže fungovat?“ (J. Thraumb, 2016):
„Ani kapitalismus není ideální ekonomický systém a už vůbec ne ideální ideologie. Ale z mnoha pohledů je to nejmenší zlo, protože sice přímo ve svém principu plodí třídní rozdíly a prosazuje ryze soukromé vlastnictví, ale na druhou stranu zachovává lidem tu nejzákladnější hodnotu, kterou mají – jejich vlastní jedinečnost, na jejímž základě dostávají všichni možnost se prosadit. To, že to má někdo snazší a někdo složitější podle společenského postavení, je samozřejmě něčím, na co nemůžeme být hrdí; je však třeba říct, že štěstí dosáhli i nízko postavení a neštěstí ti postavení velmi, velmi vysoko. Má-li tedy společnost volit mezi rovností příležitostí nebo rovností výsledků, logickou i přirozenou volbou je bez jakýchkoliv pochyb varianta první.“
V tomto citátu se opakuje jedna ze základních premis, které mají jakoby omluvit nerovnosti a další nedokonalosti, nejlépe i zločiny kapitalismu. Kromě zdůrazňování, že toto „nejmenší zlo“ je v souladu s lidskou přirozeností a psychikou, se opakuje tvrzení o stejných šancích pro všechny a o svobodném výběru, při kterém mají všichni stejné možnosti se prosadit a dosáhnout osobního štěstí. Tyto výklady patří k obvyklému argumentačnímu arzenálu podporovatelů kapitalismu, je ovšem obtížné uvěřit tomu, že je jejich autoři myslí skutečně vážně a že představy o stejných šancích pro milionáře i bezdomovce nejsou jen jakousi alibistickou hříčkou určenou pro uši naivních lidí. Stejně tak teze o „jedinečnosti“ každého člověka, jež prý se může projevit pouze v kapitalismu, je velmi zjednodušující. Kromě specifických vlastností mají všichni lidé také, možná především, společné fyziologické i sociálněpsychologické vlastnosti. Uplatňovat svou jedinečnost v situaci, kdy nemám zdroje na základní životní potřeby, je nemožné. Představa, že společnost jako soubor na sobě závislých jedinců neexistuje a že jde pouze o spolek nezávislých individualit starajících se pouze o své zájmy, je nebezpečná, neboť vede k zničujícím konfliktům. Konec konců současnost, kdy se ty „svobodné individuality“ v podobě třeba malých podnikatelů neobejdou bez společenské podpory (nyní v souvislosti s pandemií), ačkoliv jistě řada z nich upřímně přísahala na svou nezávislost, názorně ilustruje, jak to s jejich nezávislostí je ve skutečnosti. Znovu se ukazuje, že společnost nemůže fungovat jinak, než na bázi vzájemné spolupráce. Jde o proces zespolečenšťování v oblasti ekonomiky, ale i obecně v celosvětovém měřítku – všichni známe pojem globalizace.
Podíváme-li se na věc z tohoto zorného úhlu, pak se nám výše uvedené argumenty o utopičnosti či naopak přirozenosti a reálnosti, používané proti komunismu (socialismu) obrátí „vzhůru nohama“. Nebezpečnou utopií (neboli dystopií) se nám náhle jeví představa o vývoji společnosti na základě konkurenčního boje (a to ještě regulovaného kapitálovou oligarchií) s důrazem na právě ty negativistické lidské vlastnosti, jako je chamtivost, závist a hromadění majetku, jež může vyústit pouze v extrémní sociální nerovnosti a v nebezpečí válečných konfliktů. (Nejen) minulost nám tyto vlastnosti kapitalismu už názorně předvedla. Vyhnout se těmto nebezpečným tendencím je možné pouze ve společnosti, která je založena primárně na spolupráci a sleduje zajištění základních životních potřeb pro všechny, a která staví na pozitivních vlastnostech lidí. Z tohoto hlediska je tedy komunistická perspektiva lidstva nikoliv jakousi nereálnou utopií, ale jedinou cestou, umožňující jeho přežití. Dobře tento postoj ilustruje odpověď jednoho policejního ředitele (nikoliv p. Vacátka) z jednoho nejmenovaného předlistopadového seriálu na dotaz, zda jsou komunisté fanatici: „Ne, nejsou to fanatici, ale mraziví realisté.“