Věra Beranová píše o tom, že staré antické rčení o ve válce mlčících Múzách není tak úplně pravdivé.
Zbraně řinčí, vylepšují své smrtící schopnosti, a tak to mají Múzy těžké. Dávno jsou pryč doby starých Řeků.
Otázky války a míru jakoby v nedávných letech z našeho veřejného prostoru téměř vymizely. Je pravda, že jsme byli informováni, kde a co se ve světě děje. Dozvěděli jsme se o různých bojích, nejen prostřednictvím stručných zpráv, ale také prostřednictvím novodobé Múzy – fotografie. Probíhaly, a to ve velkém počtu, fotografické výstavy, zvlášť v rámci Pressfota. Ale ono to bylo tak nějak daleko. Někoho možná již tehdy napadlo a v podstatě znepokojovaly naše kšefty se zbraněmi. Tato skutečnost byla komentována a zdůrazňována s tím, že jsou naše mise humanitární. Těch, kteří se nevrátili, bylo jen pár, tak tedy „žádný problém“.
V posledních hodinách se však situace podstatně mění. Už mnohým dochází, že válečné nebezpečí není nijak daleko, že se nás vlastně týká. Že musíme uvažovat o tom, kdo je agresor, kdo jsou ti, kteří jsou vystaveni agresi. Bohužel oběti jsou vždycky na obou stranách. Jsme tedy nuceni přemýšlet nad válkou, nad jejími dějinami, nad podobou válečných konfliktů, a to naprosto aktuálně. Historiografie vždy věnovala válkám a společenským konfliktům velkou pozornost. Vždyť často se hovoří o tom, že dějiny jsou v podstatě dějinami válek. Troufám si tvrdit, že tak, jako nás zajímají války ve všech podobách, měl by nás zajímat i druhý pól, a tím je mír. Jistě to není nic nového. Vzpomeňme jen Mírové hnutí v 50. letech, jehož symbolem se stala Picassova holubice, kdy se v dubnu 1949 v Praze a Paříži konal 1. světový kongres míru. Poměrně méně viditelná je i současná činnost Českého mírového hnutí. Poučme se slovy Felixe Černocha z připravované publikace: „Mír je stav ve vztazích mezi státy, národy a lidstvem, charakteristický pokojným a přátelským soužitím, řešením sporných problémů jednáním a dohodou, bez použití ozbrojeného, fyzického násilí, nebo psychického nátlaku.“
Otázky míru bychom však měli chápat vždy v kontextu s dobou, situací. V těchto souvislostech odpovídá na základní otázky míru, a tedy logicky i války, Jan Campbell ve své knize nazvané Souhlasu netřeba v kapitole „Válka a mír ve 20. století v zrcadle historie“. Zvlášť aktuální se právě dnes, v současné situaci, jeví autorova slova: „Časové rozpětí mezi válkou a mírem, nebo mírem a válkou, jak to indikuje současný vývoj vztahu mezi USA – NATO – EU – RF dovoluje systém nevyrovnaných stále se měnících definovaných a nedefinovaných národních zájmů. Tyto zájmy jsou závislé od politicko-hospodářského a výchovně-vzdělávacího systému, od snahy odtrhnout minulost od přítomnosti, a lidské schopnosti idealizovat budoucnost“.
„Do názvu našeho textu jsme si půjčili okřídlenou latinskou větu Inter arma silent Musae. Bohužel míru se věnuje mnohem menší pozornost, než válce a i různým dramatickým střetům. Jako by válka byla něco více atraktivního, zajímavého, vzrušujícího. Z těch klasických teorií válek je často stále citovaná kniha Vom Kriege (O válce), pruského generála, válečného stratéga Carla von Clausewitz. Je to však válka tam někde daleko. Vždyť už i dnešní sedmdesátníci válku nezažili. Avšak právě dnes s představou války hned za domem, za plotem, zákonitě musí vzrůstat zájem o mír. On již vlastně nemusí být samozřejmostí!
V poslední době se objevuje, a to především v odborných kruzích, myšlenka, zabývající se problematikou míru, nejen deklarativně, ale i z odborného, až akademického hlediska. Začíná se hovořit o paxologii, tedy vědě o míru (pax – mír, logia – z řečtiny ve významu věda). Tedy Inter arma silent Musae, nemusí být jen připomínkou na zlaté časy starého Řecka. Dokonce se tato věta objevila i v komentářích vzdělanějších publicistů v rámci nedávno probíhajících Olympijských her. Tedy v podstatě bohužel naivně, nemůže se válčit, když hovoří Múzy, které v dnešním světě bezesporu představuje i sport. Bohužel válka si počkala nějakých pár dní.
Pro Řeky byly olympijské hry jakýmsi srocením Múz. My dnes chápeme Múzy pouze jako představitelky umění, ale starověké Múzy byly také představitelky například historie Kleió, či astronomie Úrania. Tak tedy dnes to každopádně neplatí, že by vůbec někdo, a tedy i Múzy mlčely, když se válčí. My, když se podíváme na současnou podobu Múz, tedy v dnešním slova smyslu, zjistíme, že nejen že dnes nemlčí, ale v podstatě se svým způsobem, svými uměleckými prostředky, vyjadřují.
Měli bychom však (a to naprosto podstatně) odlišovat ty, které se snaží od válek varovat a záměrně používají válečné náměty, motivy, které tak mají upozornit a odradit od válečných hrůz od těch, které naopak války glorifikují, oslavují. Co je jasnějším příkladem razantního varování před válkou, než je Picassova Guernica, či Fillovy Boje a zápasy. Jistým symbolem tohoto přístupu, tedy chápání války jako jednoho z největších nebezpečí pro lidstvo, jsou i některé pomníky vztyčené v místech bojů. Nejsou zde, aby oslavovaly vítězství jedné strany, ale jsou jakousi pietou nad všemi zemřelými. Takovým příkladem je pomník Josefa Fanty v místě bitvy u Slavkova, tedy bitvy jasného vítězství Napoleona, a přesto nese název Mohyla míru a padlé zde představují čtyři velké figury štítonošů symbolizujících všechny padlé vojáky, tedy Francie, Rakouska, Ruska, Moravy. Není to jen výtvarná tvorba, kde najdeme silný protiválečný náboj, je to také hudební odkaz. V oblasti vážné hudby snad nenajdeme exemplárnější příklad než je Symfonie č. 7 Leningradská Dmitrije Šostakoviče. Už jen příběh jejího zrodu je dramatický. Byla napsána v obleženém Leningradu, dokončena 27. prosince 1941 a uvedena v sutinách stále okupovaného města v srpnu 1942. K její obecné známosti, a to ještě ve válečných letech, přispěla její premiéra v červenci 1942 uváděná v USA a přenášená rozhlasem, tím se stala tato symfonie světově známou a symbolem boje za mír.
Existují však, a to ve velké míře, i umělecká díla glorifikující válku, agresi. Velmi často se vážou k osobnostem, které se staly symbolem agrese, dobyvačných válek. Možná, z těch nejstarších uměleckých děl, bychom mohli upozornit na fragment rozsáhlé mozaiky představující bitvu mezi Alexandrem Makedonským a Dareiem III. V novodobých dějinách to byl zvlášť Napoleon, který byl mnohokrát zpodobněn v pózách, které představovaly dobyvačnost, dochovala se však i rozměrná plátna, v podstatě dvojího charakteru, znázorňující bitevní scény, bitev vítězných a prohraných. Samozřejmě můžeme dál dokumentovat heroizaci násilí (především v podobě fašistického umění a zvlášť a především Hitlera) někdy až směřující ke komičnosti, jako například jeho zpodobnění v rytířské zbroji. Nebyly to však jen portréty Führera, ale celkový esteticko-politický koncept, preferující sílu, agresi, kde bylo například využito či zneužito jedinečné filmové a fotografické nadání Leni Riefenstahlové.
Tento text tak v podstatě odporuje názvu našeho článku: Inter arma silent Musae. Múzy tedy hovoří, ony vlastně musí hovořit, i v dobách válečných, dobách nepříznivých. Vždyť jsou svým jedinečným způsobem a „odrazem,“ svého světa, výrazem svých tvůrců, autorů, kteří musí žit v tom svém reálném světě. Zároveň ale bohužel nemohou splňovat a naplnit krásnou ideu svého antického poslání, kdy bylo jejich hlavním úkolem prosazovat takové kategorie, jako je krása, harmonie, libost…