Rozhovor Martina Soldáta s filosofem Michaelem Hauserem o současném válečném konfliktu.
Martin Soldát: Jak chápete současné Rusko?
Michael Hauser: V Rusku spatřuji zvláštní hybridní experiment, jenž se tam uskutečňuje od roku 1999. Jde mi hlavně o jeho analýzu, která by měla předcházet hodnocení. Často nejprve hodnotíme, poté „analyzujeme“, ale to si jenom potvrzujeme výchozí hodnocení. Pak nedokážeme pochopit, co se děje a uchylujeme se k výkřikům jako „Putin zešílel“. Zkrátka jedná se o hybridní politický systém, jenž se odlišuje od běžné liberální demokracie. Není to kopie autoritářských režimů dvacátého století. Nepřipomíná to režim Franca ve Španělsku či Salazara v Portugalsku. Není to ani kopie minulého režimu v období Brežněva, Stalina, natož Lenina.
MS: Čím se tento režim vyznačuje?
MH: Nalezneme v něm prvky mnoha politických a kulturních systémů, které se promíchávají dohromady. Putinismus je hybridní útvar, v němž vystopujeme pluralitu stran a ústavně zaručené svobodné volby, autoritativní způsob vládnutí, omezování činnosti opozice, oligarchii, patriotismus, zábavní průmysl, postmodernu, konceptuální umění, Stalina, konzervativní hodnoty, státní církev, politickou regulaci tržního kapitalismu. Chyba je, když se zaměříme pouze na jeden prvek a chceme jím vysvětlit celý Putinův režim. Třeba když v něm spatřujeme naplňování Duginových euroasijských teorií, podle nichž je historickým posláním Ruska chránit a prosazovat konzervativní hodnoty, na které Západ zapomněl, a proto je v úpadku. Je to pouze jeden prvek z mnoha. Chvíli je důležitý, chvíli není důležitý. Dugin sám kritizuje Putina, že není věrný jeho myšlenkám. Peter Pomerantsev v knize „Nic není pravda a všechno je možné. Surreálné srdce nového Ruska“ líčí současné Rusko jako říši postmoderny, která Dugina a všechno ostatní chápe jako jedno z mnoha vyprávění, které platí pouze v určitém kontextu. Změní se kontext, změní se vyprávění. Někteří vykladači Putinova režimu si myslí, že Putinova politika vytváří nějaké pevné esence, jako je pravoslavná podstata Ruska. Zapomínají na povahu dnešních mediálních a mocenských technologií, které používají cílená poselství pro zcela různorodé skupiny obyvatel v Rusku i v zahraničí. Více jsem to analyzoval v knize „Politika jednoty ve světě proměn“, kde ukazuji, že tu nevzniká pevná forma sjednocení, nýbrž sjednocení tekuté, které se děje chvíli kvůli diskursu „konkurenceschopnosti“, chvíli kvůli „patriotismu“, chvíli kvůli „vnějšímu ohrožení“.
MS: Snažme se vidět celek i vzájemné vztahy jednotlivých částí. Nezačal experiment rozpadem systému, jenž sám byl experimentem? Nejsme svědky pokračování experimentu sui genesis?
MH: Můžeme to chápat i tak, že tento experiment navazuje na dva předchozí experimenty – sovětský, trvající do roku 1991. Poslední éra Sovětského svazu je spojena s Gorbačovovou perestrojkou, jež rovněž představovala experiment. Tento představitel SSSR se snažil probudit sovětskou společnost z letargie. Třeba se pokoušel zavádět prvky přímé demokracie, snažil se obnovovat sověty, rady pracujících, zaváděl glasnosť atd. Byl to v sovětském systému experiment, jenž se nezdařil z různých důvodů. Poté jsme byli svědky dalšího experimentu s neoliberální šokovou doktrínou. Tento druhý experiment skončil katastrofou.
MS: Píše se rok 1998, kdy Rusko čelilo bankrotu tzv. krátkého dluhu. Naštěstí se do toho vložili osvícení lidé, díky nimž nedošlo k pádu. Krátce poté následoval experiment povolání Vladimira Putina, jenž v Rusku vládne 23 let s nějakými přestávkami, kdy vystřídal Dmitrije Medvěděva. Tento režim také považujete za experiment?
MH: Ano, také. Je to určitá reakce na experimentální zavádění neoliberalismu a západní liberální demokracie v Rusku.
MS: Tamní občané však s liberální demokracií nejsou dostatečně sžiti, nepřijali ji.
MH: Mnoho politologů a politických filozofů si klade otázku, zda model liberální demokracie, který jsme si osvojili, můžeme libovolně přenášet po světě. Neměli bychom náhodou též započítat různé okolnosti a danosti země jako je velikost, kulturní tradice, hospodářský řád atd.?
MS: Není vlastně Východ „odsouzen“ k experimentu? Netouží představitelé Západu po vývozu liberální demokracie na Východ?
MH: Podíváme-li se na vývoj v devadesátých letech prizmatem liberální demokracie, Rusko se v tento čas Západu přiblížilo více, než je tomu dnes.
MS: Přiblížení se Západu bylo doprovázeno chaosem.
MH: Přesně tak! Rusko má proces zavádění západní liberální demokracie spojen s chaosem.
MS: Proč vznikla válka? Evropské země zapomněly na válku? Podívejme se, jak si evropské země připomínají výročí 2. světové války! Asi mylně jsem si říkal, že tento kontinent bude války ušetřen, a přesto v roce 2022 vypukl největší vojenský konflikt na evropském území od konce poslední světové války, v pořadí druhý. O čem to vše svědčí?
MH: Já v ní vidím vzdálenou analogii první světové války.
MS: Proč cestovat v čase tak daleko?
MH: Připomeňme si, jak vznikla první světová válka. Od času Otty von Bismarcka se Německo hospodářsky i politicky vzmáhalo a stávalo se velmocí. Její pozice ve světovém systému však zůstávala okrajová, jelikož ve srovnání s Anglií, Francií, Holandskem a dalšími zeměmi, nemělo téměř žádné kolonie.
MS: Jednoduše tyto velmoci si rozdělily svět a Němcům takové rozdělení vadilo.
MH: Ano, jestliže se Němci chtěli stát světovou velmocí, potřebovali kolonie. První světová válka měla přerozdělit pozice ve světovém systému. V současné době zažíváme něco podobného. Je tu světový systém, kde Spojené státy měly dlouho roli jediné supervelmoci. Zároveň se Čína i Rusko stávají novými velmocemi či supervelmocemi, které však nemají odpovídající pozici ve světovém systému.
MS: Nesmíte zapomínat na Indii, případně jihoamerické státy jako je Brazílie. Přiznejme však, že státy tohoto druhu nehrají takovou roli.
MH: Vycházíme-li z hospodářské síly, hospodářského vlivu, velikosti, počtu obyvatel, vojenské síly, pak Čína a Rusko nám vycházejí jako nastupující supervelmoce, které začínají soupeřit se Spojenými státy. Nové supervelmoci nemají svůj podíl na existujícím světovém řádu. Chápu to čistě jako popis situace, samo o sobě to není nic kladného. Prostě pouze tvrdím, že každá země, která se stává politickou a hospodářskou velmocí, chce změnit světový systém tak, aby v něm získala odpovídající pozici.
… Cesta k uznání …
MS: Neusilují být Čína a Rusko uznány Spojenými státy?
MH: Svým způsobem ano. Přejí si, aby je Spojené státy uznaly jako rovnocenné supervelmoci, které budou mít stejný podíl na utváření světového řádu.
MS: Není pak Ukrajina záminkou pro uznání Ruska jako supervelmoci ve světovém řádu?
MH: Z různých důvodů v Rusku vládne názor, že Rusko se nemůže stát skutečnou supervelmocí, přijde-li Evropská unie a NATO až k jeho hranicím. Aktem války na Ukrajině si Rusové chtěli připravit půdu, aby si vymohli odpovídající pozici ve světovém systému. Mají doktrínu „ochranného pásu“ kolem sebe.
MS: Ochranný pás odděloval země Ruska od evropského Západu. Jeho součástí byla Ukrajina, Moldávie, Rumunsko, Bulharsko. Čas běžel a část zemí později vstoupila do Evropské unie.
MH: Tato skutečnost vadí Rusku, které si spojuje doktrínu „ochranného pásu“ s posílením své role ve světovém systému.
MS: Nemůžeme takovou politiku označit za dětinskou? Nemáme snad soupeřit duchem, nikoli mečem?
MH: Z hlediska psychologie takové jednání označme za projev dětinství, ale Rusko, Čína i Spojené státy jsou vedeni potřebou získávat kapitál, trhy, obchodní vliv. Rozhodně v tom nevidím nějaké ideály. Jsou to ekonomické a geopolitické zájmy imperiálních velmocí. Vrátíme-li se do osmdesátých a devadesátých let, Rusové si uvědomili, že se jejich hospodářství rozpadá, a oni se propadají na úroveň zemí třetího světa. Vnímali to tak, že pokud se nic nezmění, skončí jako kolonie západního kapitálu.
MS: Právě toho se Rusové obávali.
MH: Podíváme-li se na dnešní vlastnickou strukturu ruské ekonomiky, podobá se struktuře ve všech ostatních zemích. Na špičce se nachází oligarchové, kteří působí jak v dané zemi, tak v globální ekonomice.
MS: Ale právě oni představovali motor hospodářských proměn v devadesátých letech.
MH: Tuto skutečnost bychom měli zohlednit. O posílení imperiální role Ruska pochopitelně neusiluje pouze Putin, ale také oligarchové. Především ti oligarchové, kteří jsou provázaní s ruským státem. Jiní oligarchové, kteří se orientují více na globální ekonomiku, imperiální Putinovu politiku příliš nepodporují. Jde o hru mnoha faktorů, a za vším proto nelze vidět ruské oligarchy, avšak pro rozhodování státu jsou důležití.
MS: Rozlišujme mezi těmi, kdo pro kapitál pracují a těmi, kdo ho ovládají. Ztratilo by Rusko, pokud by nezískalo Ukrajinu? Není lepší mít kolem sebe spíše sebevědomý, identitu mající útvar, než společenství podmaněných lidí sužovaných strachem z nadvlády?
MH: V politické teorii se používá pojem hegemonie. Spočívá v tom, že své spojence, které pak vedu jako hegemon, získávám na základě jejich dobrovolného rozhodnutí. V tom Rusko vždy poněkud selhávalo. Obtížně si budovalo hegemonii na západ od svých hranic. Spojené státy v tom byly dlouho mnohem schopnější. Západoevropské země dobrovolně přijaly vedení Spojených států ve světovém systému, protože Spojené státy jim po druhé světové válce hospodářsky pomáhaly a obyvatelstvo masově přijímalo americkou kulturu. Šlo o dobrovolný souhlas s tím, že Spojené státy jsou supervelmocí a povedou nás. Sovětský svaz měl ve své sféře vlivu mnohem větší potíže s tím, jak si takovou hegemonii vybudovat.
MS: Náleželi jsme k východnímu společenství, kde ale neexistovala dobrovolnost. Vykonávali jsme mnohé kvůli nátlaku. Tato skutečnost se přirozeně promítla i do fungování sovětského bloku.
MH: Nevím, zdali se tu dá všechno vysvětlit čistě nátlakem a násilím. Sovětský svaz se různými cestami pokoušel získat politickou a kulturní hegemonii v Polsku, Maďarsku, v Československu. Ve Varšavě vidíte monumentální Palác kultury a vědy, který byl inzerován jako dar Sovětského svazu polskému lidu. Šlo o symbolický akt sovětské mocnosti získat si sympatie Poláků, s nimiž historicky mělo Rusko napjaté vztahy. U nás v době sucha v roce 1947 to byly dodávky obilí ze Sovětského svazu, jimiž sovětští představitelé chtěli ukázat, že Československu pomohou více, než by to udělaly Spojené státy se svým Marshallovým plánem. Hegemonie to však byla nedostatečná. V Polsku, v Maďarsku, v Československu nastaly revolty a následovalo jejich násilné potlačení, které ještě více oslabilo či přímo likvidovalo sympatie se Sovětským svazem, a tedy likvidovalo dobrovolné uznání jeho role hegemona.
MS: Rusům asi pak nejde o hegemonii nad Ukrajinou?
MH: Dlouho o ni šlo, především v ruskojazyčné části Ukrajiny.
MS: Oni jsou Slované.
MH: Vrátím-li se k Československu, Sovětský svaz se po roce 1968 snažil opět získat sympatie zdejšího obyvatelstva. V roce 1978, přesně deset let po invazi, vyslal Vladimíra Remka do kosmu. Byl to první kosmonaut, který nebyl občanem Sovětského svazu nebo Spojených států. Obecně platí, že pokud si velmoc nedokáže udržet sympatie a dobrovolnou podporu v zemích ve své sféře vlivu, sahá po násilné intervenci, aby si svou sféru vlivu udržela. Nejde-li to po dobrém, jde to po zlém. Jde-li to však po zlém, je obtížné obnovit legitimitu vládnutí a dříve či později přicházejí povstání a pokusy o získání nezávislosti. Ergo, v zájmu velmocí je, aby své postavení udržovaly po dobrém. K tomu však musejí být dostatečně bohaté a kulturně přesvědčivé.
MS: Týká se takový přístup i Ameriky?
MH: Ano, samozřejmě. Spojené státy jsou učebnicový příklad. Pokud v Jižní a Střední Americe přestala nějaká země uznávat hegemonii Spojených států, nastala přímá či nepřímá invaze nebo státní převrat bez ohledu na výsledky demokratických voleb. Spojené státy často nastolily diktátorskou vládu vojenské junty. Stalo se to v mnoha zemích. Nejznámější případ je Chile, ale je tu také Guatemala, Brazílie, Dominikánská republika, Nikaragua, Grenada. USA podporovaly i státně teroristické vlády, které jim šly na ruku, jako v Argentině a Uruguay. Např. v Argentině se počet obětí této vlády odhaduje na 6 až 30 tisíc lidí. Díváme-li se na problém hegemonie z hlediska reálné politiky, jak to dělal americký ministr zahraničí Henry Kissinger, nemůžeme být touto praxí překvapeni.
MS: Doporučujete: Nebuďme idealisté, ale realisté, kde pohled je ovlivněn ekonomickou i mocenskou rozvahou.
MH: Přesně tak!