Reportáž: Veronika Sušová-Salminen pokračuje ve svých pozorováních z cesty po Estonsku a Lotyšsku. Jak místní lidé vidí soužití estonské/lotyšské většiny s ruskou menšinou?

„Estonsko – to jsou dvě paralelní společnosti“, řekl mi mladý Estonec-student, který si přivydělával dlouhou službou v recepci našeho hotelu. Mluvili jsme s ním o Estonsku asi půl hodiny a mladý muž měl celkem optimistické výhledy do budoucna a jenom srdečná slova na adresu severního souseda – Finska, se kterým zemi pojí podobně zvláštní vztahy jako Slováky a Čechy. Není divu. Estonsko a jeho pobaltští sousedi právě zažívají vysoká tempa hospodářské růstu. Těmi paralelními společnosti myslel tu „estonskou“ a tu „ruskou“, které už 25 let sdílí společný stát.

V Narvě se to ukázalo nepřekvapivě nejvýrazněji. Ve městě je naprostá většina rusofonních obyvatel a estonštinu neslyšíte v běžné konverzaci vůbec. Nicméně většina oficiálních nápisů, adres ulic nebo názvy regálů v obchodech je jenom v estonském jazyce.  Z rádia se ozývají reklamní nabídky v estonštině a pak v ruštině. V případě soukromých firem, jakou jsou zubařské ordinace, notáři nebo stavebních firem, kaváren a restaurací nebo na volebních plakátech panovala už neformálně dvojjazyčnost. Konečně, ze zákona se v estonštině učí některé předměty také v místních školách.

Tato praxe odráží politiku Estonska (a také Lotyšska) vůči ruské menšině, kterou obě země zdědily po Sovětském svazu a jeho osídlovací politice. Ta směřovala po válce k sovětizaci (de facto ale rusifikaci) obou zemí s poměrně kompaktními etnickými většinami. Obě nepočetné země tuto politiku vnímaly značně negativně – jako národní katastrofu, což se promítlo ve vztahu k místní ruské diaspoře po roce 1991. Ta činí dnes něco kolem 25 % všech obyvatel obou zemí (a po roce 1991 značně poklesla) a je prostorově v obou zemích nerovnoměrně rozdělena.

Bez občanství i bez jazyka

V rozhovoru s narvským Rusem, asi třicátníkem a podnikatelem, byly slyšet ozvěny toho, co popsal o den později jeho estonský krajan v Tartu. Paralelní společnosti, které ale musí žít spolu. Sergej se svěřil s tím, že sám nemluví estonsky a má ruské občanství. Jeho žena, původem Ruska, občanství Estonska naopak naturalizací získala, ale – jak Sergej s jistou hořkostí dodal – její kariéra má omezení, protože už po třetí se jí nepodařilo složit vyšší stupeň státní zkoušky z estonského jazyka. I na potřetí ji chybělo 1 % k jejímu získání. Z hlasu byla trochu slyšet podezřívavost.

„Estonci jsou skvělí lidé,“ dodává překvapivě dál „a já se stydím, že oni se mnou dokážou mluvit rusky a já to estonsky nedokážu.“ Podle něj spočívají hlavní problémy jazykové politiky v politice, shora. Mezi lidmi se problémy mezi-etnického či jazykového charakteru nijak neprojevují.

„Když žijete v nějaké zemi, je dobré znát aspoň na komunikační úrovní její jazyk. To je můj případ ve Finsku, a to není lehký jazyk.“, namítla jsem jemně. Sergej souhlasí. „Jenže nám Rusům se to nedaří. A tady v Narvě ani není moc příležitostí mluvit estonsky.“ V tom má pravdu.

Obrácenou stranou toho „nedaří se“ je striktní politika naturalizace postavená na ius sangre po roce 1991, kterou obě země zavedly a prakticky tak zabránily ruské menšině účastnit se na politickém rozhodování v zemi. Mimochodem, jeden z důsledků těchto kroků bylo v 90. letech oslabení levicových témat a politiky. Velká část Rusů totiž pracovala v dělnických profesích v rámci místního průmyslu…a ti byli těmito zákony odstaveni, zatímco velká část průmyslu se „transformovala“. Sergej potvrzuje, že dost lidí v Narvě nemá ani ruské a ani estonské občanství. Jeho děti mají do 18 let obě – ruské i estonské, ale při nabytí plnoletosti se budou muset rozhodnout pro jedno nebo druhé…Jak k tomu dodal: „Doufám, že do té doby se časy změní a nebude to potřeba.“

Rižská dvojí realita

V Rize na setkání s dávným kamarádem, který si do Lotyšska přiženil z Moskvy, slyším podobná slova. „Moje žena je krví Lotyšska, ale z rodiny, která jako mnoho dalších tady mluví rusky.“, říká mi Ljoša. „Mluví s lehkým akcentem, takže ji čistí Lotyši zcela neberou. Paradoxně mám ve společnosti lepší postavení já, protože jsem host a nekladou se na mně stejné nároky.“, vysvětluje k mému překvapení dál. A realita je taková, že také v Rize si s ruštinou prostě vystačíte.

Ptám se ho, jestli jejich dcera vyrůstá v bilingválním prostředí, ale Ljoša mi vysvětluje, že ne, že dcerka se bude učit prý lotyšsky až se k tomu rozhodne on. Nicméně podle jiných zkušeností z kontaktu s lotyšskými Rusy vím, že mnoho z nich lotyštinu zvládá díky školkám a školám. Moje známá Irina před lety měla lotyšské občanství a byla plně bilingvální, takže nejde paušalizovat. Dá se předpokládat, že nové generace budou bilingvální.

I v Rize vás do očí udeří dvě reality vedle sebe. Všude kolem slyšíte ruštinu i lotyštinu a když potřebujete domluvíte se rusky bez problému. „Když budu mluvit rusky, nikdo mě nezabije?“, ptám se recepční, protože tuším, že nákup jízdenek v tramvaji může být v angličtině problém. „Ne, nás je tu polovina, kdo mluvíme rusky.“, odpovídá s úsměvem, prozrazujíce naplno co už bylo jasné z jejího akcentu v angličtině. Moje otázka měla důvod, protože při poslední návštěvě v Rize v roce 2006 jsem zažila silné odmítání ruštiny od lidí z místní univerzity…a není důvod nikoho urazit, když jste host.

Názvy rižských ulic, stanic tramvají, skoro všechny reklamy, návody a nápisy či orientační tabule na budovách jsou jen v lotyštině. Jako by tu skoro polovina lidí nemluvila rusky. Ruština se ale objevuje neoficiálně a neformálně na plakátech a na některých reklamách.  Nicméně i tady jasně vidíte, že země má jeden státní jazyk a ruština je tu prostě tolerovanou skutečností.

V našem hotelu, kde jinak panovala striktní trojjazyčnost (lotyština, ruština a angličtina), ale z rádia nebo televize zní suverénně ruština. Při snídani si nepřítomné říkám při nesoustředěném poslechu zpravodajského kanálu v pozadí, že ten Pervyj kanal to s tím předramatizovaným zpravodajstvím už vážně přehání. Abych pak zjistila, že nejde o Pervyj, ale prostě jen o ruskojazyčnou verzi kanálu Euronews.

Dilema malých národů versus dominantní jazyky

Jak mi Ljoša, vystudovaný historik a známý překladatel z francouzštiny, vysvětluje, Rusové patří k těm národům jako Angličané, Španělé nebo Francouzi, kteří prostě předpokládají, že jiní mluví jejich jazykem. Vlastně něco podobného přiznal i Sergej v Narvě, který obdivuje Estonce, že umí výborně rusky, zatímco Rusům se to podle něj nedaří.

Malé národy nemají na výběr a v rámci adaptace (vnuceně nebo dobrovolně) se musí naučit jazyky s dominantním postavením. A ruština k nim patří v celém postsovětském prostoru…

Pro Rusy je nová realita Pobaltí výzva, kterou posílila striktní státní jazyková politika obou zemí. Tu mimochodem kritizovala v minulosti řada nadnárodních i evropských institucí za diskriminaci a za nekompatibilitou se základním předpokladem pro liberální demokracii – tou je inkluzivita, ne exkluzivita. Není divu, že ve slovech místních Rusů slyšíte jisté zklamání: v roce 1991 řada z nich totiž hlasovala pro nezávislost obou zemí na SSSR, aby se záhy ocitli v pozici „neobčanů“ a nemohli se nijak podílet na politickém budování a směřování obou zemí. Hořký pocit zřejmě (u někoho) zůstal, a ještě ho amplifikovala neveselá hospodářská situace.

Na druhou stranu nervozitu malých národů v kontaktu s velkým sousedem a silným jazykem lze dobře chápat. Stačí se podívat na jiné, západnější případy – namátkou Skotska nebo Irska či Walesu, kde místní jazyky skoro úplně ustoupily angličtině.

Jde to i jinak

Finská zkušenost je zajímavým srovnáním s Estonskem a Lotyšskem a jejich jazykovou (občanskou) politikou. Po získání nezávislosti se Finsko vydalo cestou dvou státních jazyků, což znamená, že finština a švédština jsou si rovné a švédština nemá status jazyka minority, i když je jazykem menšiny (ano, zní to podobně „sci-fi” jako fakt, že Alandské ostrovy jsou součástí Finska, ale nejsou součástí EU!). Na jednu stranu mají „naši“ Švédi (suomenruotsalaiset) vlastní školství v mateřském jazyce, na druhou se všichni občané Finska učí povinně oba jazyky. Oficiálně ve Finsku platí dvojjazyčnost. Pokud by tedy v Narvě platily finské zákony, všechny oficiální nápisy by byly dvojjazyčně – s tím, že na prvním místě by byl ten jazyk, který má v komunitě většinu a na druhém by byl druhý jazyk. A samozřejmě, že všechny úřední dokumenty by byly dvojjazyčně s tím, že v určitých úředních, politických nebo vzdělávacích pozicích by se znalost obou jazyků na praktické úrovni vyžadovala. Tak to platí ve Finsku.

Ale finská zkušenost ukazuje i na něco jiného. Dominantní je ten jazyk, který má většinu. Ve Finsku je to jednoznačně finština. V praxi to znamená, že Fini sami často švédsky mluví špatně a školní výuka jim nestačí k tomu si praktickou znalost udržet. Naopak Švédi mluví perfektně či obstojně finsky a jak je potřeba do finštiny plynně přejdou.

Striktně vzato, také Švédi jsou historicky „kolonizátoři“ Finska s tím rozdílem, že čas hojí podobné rány a doba švédské nadvlády je ve Finsku vnímána s vyrovnaností, ke které paradoxně částečně přispělo i carské Rusko (paradoxně podporou finštiny při jejím vstupu do veřejného prostoru během 19. století). Na druhu stranu, objektivně je nutné dodat, že rány ze sovětské politiky v Pobaltí se prostě ještě ani zacelit nemohly. Na to je potřeba čas a větší odstup i generační výměna.

Dnešní estonští a lotyšští Rusové se cítí často odlišně od ruských Rusů a mnoho z nich se bylo schopno adaptovat novým podmínkám. Podle výzkumů se vztah k estonštině/lotyštině často definuje prostřednictvím vlastního pocitu úspěšnosti v dané společnosti. Vyloučení velké části ruské menšiny z politiky, v době kdy země procházela bolestivou proměnou na základě radikálně neoliberálních receptů, tak asi celé situaci neprospělo. Je to další rána, kterou bude třeba zahojit. Je ale nutné dodat, že všichni ti, se kterými jsem v Lotyšsku a Estonsku mluvila, věřili v lepší budoucnost.  Což je něco, co se ze současné Evropy pomalu vytrácí…