Problém propagandy jako starého a nového jevu i otázku jejího současného kontextu a boje proti ní rozebral ve svém článku Ivo Šebestík.
Zřídit úřad, který by vedl tažení proti jednomu zdroji propagandy jen proto, aby ochránil působení jiného zdroje propagandy, je pochopitelně příznakem zvráceného myšlení. Má-li se naše civilizace právem honosit atributy, které si sama přisuzuje, měla by ovšem vést frontální útok proti propagandě jako takové. Bez ohledu na to, z jakého zdroje pochází.
Pokud lékařská věda dokázala objevit vakcíny proti infekčním chorobám, jež zachvacují tělo, bylo by nanejvýš rozumné vyvinout prostředky, které by účinným způsobem chránily myšlení člověka před viry ideologické povahy. Kdyby jediným výsledkem působení propagandy a jejích derivátů na lidský druh bylo všeobecné politováníhodné zhloupnutí mas, i tak by bylo zapotřebí náš druh velmi pečlivě chránit před úbytkem logického myšlení a ochabnutím schopnosti skládat fakta v ucelený a více méně realistický obraz.
Jenže propaganda, která úspěšně pracuje na zmatení člověka přinejmenším od vzniku prvních městských států v Palestině, Mezopotámii, Egyptě, Indii a na Krétě až po dobu dnešní, má na svém kontě přípravu, obhajobu a „vysvětlení“ útočných válek a s tím spojený nepředstavitelně vysoký počet jejich obětí. Z toho důvodu je nutné na propagandu nahlížet jako na extrémně nebezpečný nástroj cizí (z)vůle, jehož ponechání v činnosti vystavuje současné civilizaci nejhorší známku z mravů a nedostatečnou z předmětu logického myšlení, inteligence, vzdělání a soudnosti.
Vlastně neomezené působení propagandy (jakékoliv!) či naopak maximální schopnost společnosti dosáhnout vysokého stupně imunity vůči ní by mohla být mnohem přesnějším měřítkem vyspělosti civilizace než její ekonomická efektivnost. Dokonce soudím, že teprve společnost schopná eliminovat válku jako prostředek dosahování politických a jiných cílů získává právo nazývat se civilizovanou a kulturní. Z toho pohledu se tedy zdá, že jsme toho práva na světě ještě nikdy a nikde nedosáhli, takže zůstáváme stále stát s čepicí v ruce před branami civilizace.
Svět jako zdání – toť skutečný dar pro falzifikátory
Ale zpět k propagandě. Je to starobylý prostředek, s jehož pomocí určité obyvatelstvo posuzuje skutečnost jinak, než jaká by se mohla jevit, kdyby byla posuzována nezaujatě a s respektem k faktům a kauzalitě. Je sice pravda, že filozofické zkoumání nám cestu k „realitě“ velmi zkomplikovalo, neboť jednoduše řečeno nepoznáváme věci jako takové, ale pouze tak jak se jeví našim smyslům. Přičemž o těchto smyslech můžeme úspěšně pochybovat, neboť jejich kvalita má pouze lidskou dimenzi a člověk není žádný arbiter schopný opustit vlastní omezenou podstatu a posuzovat vše z vesmírných výšin objektivity.
To, že věci jsou takové, jaké se zdají, je ovšem darem z nebes pro všechny propagandisty, manipulátory a demagogy. Na tomto faktu budují své zhoubné dílo. Cílem propagace je, aby věc, jev či jakákoliv jiná skutečnost byly obyvatelstvem v zamořené oblasti vnímány takové, jak si přeje ten, v jehož službách propagandista stojí.
Je pochopitelně nesmírně těžké učinit například z kolečka čtverec, nicméně ani kvadratura kruhu nebývá pro schopného a nejnovějšími poznatky psychologie obeznámeného propagandisty a falzifikátora neřešitelná. Ke standardním výkonům propagandy, manipulace a demagogie patří kouzlo se záměnou viníka s jeho obětí. Tento trik je brilantním výdobytkem propagandy a jejím nejčastěji předváděným kouzlem.
Propagandista pohybující se v politické rovině pracuje se dvěma základními pojmy. Prvním pojmem je zájmeno MY a druhým, pochopitelně protikladným pojmem pak zájmeno ONI. Šikovný falzifikátor skutečnosti obdařený goebbelsovským talentem pro záměnu pravdy a lži, dokáže pojem MY obkroužit sametovými kruhy, jež stříbřitě fosforeskují všemi odstíny dobra, lásky, míru, spravedlnosti, jež naše doba ještě přizdobila svobodou, demokracií, blahobytem, zkrátka „našimi hodnotami“. Jen pouhé spočinutí okem na MY plní je slzami dojetí a blažeností ducha ctnostného a nevýslovně mravného. Naproti tomu ONI – tedy ti, kteří se vývojem okolností dostanou do pozice ONI – jsou obklopeni kruhy černými jako uhel a naše oko je ? zří jato hrůzou a děsem, se zorničkami široce rozevřenými.
Propagandistická polarita dobra a zla je v evropské kultuře úspěšně zakotvena na gotických, manýristických i barokních malbách zobrazujících boj andělů s démony. Andělé, kromě toho, že mají na své straně Boha a dobro, tak jsou také krásní a jejich barvy jsou světlé, byť máchajíce meči vyjadřují tváře těchto poslů Světla a Nebes jisté tvrdé, leč spravedlivé odhodlání. Naproti tomu zlo zastoupené na obrazech anděly svrženými a padlými, a hlavně čertům podobnými (rozuměj těmi, kteří nepochopili, co je správné), má podobu nehezkou až přímo odpudivě ošklivou.
Toto je základní propagandistické schéma, jaké se po celá tisíciletí nemění. Starým malbám vděčíme za to, že propagandistickou dualitu dobra a zla zobrazily tak učebnicově názorně. Představíme-li si dav věřících, dejme tomu ve čtrnáctém století, jak s posvátnou hrůzou hledí na ošklivost zla, které jim bylo v chrámech takto demonstrováno, pak chápeme, že toto propagandistické kouzlo mohlo být účinné. Naproti tomu pohled na dobro jaksi automaticky zvedá oči vzhůru (andělé jsou ostatně zobrazováni v horní polovině obrazů, dobro prostě patří nahoru) a výraz očí pozorovatelů se tak nějak mění v trošičku, řekněme lehce omezený až připitomělý. Většina z přítomných neuměla číst ani psát a jejich obzor končil u městských hradeb. Jak se však musíme cítit zahanbeni my, lidé svobodní, vzdělaní, mající denně k dispozici stovky ba tisíce zpráv z domova i ze světa, když i my na sebe necháme působit prastaré triky propagandistů? Vždyť to je do nebe volající ostuda!
Starobylá struktura propagandy v nových podmínkách
Jak si můžeme vysvětlit, že propaganda, mystifikace, falzifikace a demagogie zůstávají v platnosti i dnes, v časech údajné vzdělanostní civilizace? A to dokonce, i když se základní struktura propagandy nijak zvlášť nevyvinula? Odpověď spočívá v tom, že se na jedné straně zdokonalily metody propagandistů tím, že se opírají o poznatky z psychologie a řady společenských věd, a na straně druhé se podařilo vychovat obyvatelstvo relativně bohatého a úspěšného Západu k dětinské důvěře vůči sobě a svým civilizačním hodnotám, i „hodnotám“.
Konzum, který je otcem této infantilizace, dosáhl toho, že kdo si hraje, nejenom že nezlobí, ale také se vážně nezabývá tím, co se nachází vyňato z jeho přímého dosahu a nemá bezprostřední účinek na jeho osobní záležitosti. Vedle hravosti obyvatelstva se podařilo dosáhnout také toho, že hravé obyvatelstvo se jaksi vylouplo z pevné struktury rodinných vztahů, v nichž hrozily tradice a historická kontinuita, a upřednostňuje široké sdílení každého s každým na sociálních sítích, díky čemuž se hravá mentalita vybavená dostatečnou zásobou omylů a mimořádným zájmem o vše nové šíří všemi směry rychlostí rozpínajícího se vesmíru. Pokud přidáme média pracující s hojně rozšířenou sebezáchovnou autocenzurou, výtečně doplňující strukturální nedovzdělanost současného novinářského stavu, všudypřítomnou reklamu, neochotu setrvávat v historické kontinuitě, nedůvěru ke všemu, co se jeví býti staré, a obecný nezájem o neupotřebitelné složky vzdělání na trhu práce, které jsou ovšem blahodárné pro tvorbu názoru a rozvoj myšlení, pak vidíme, že současná propaganda má před sebou na talíři opět, jako vždy, obyvatelstvo dobře přichystané ke zneužití.
Pokud by vlády a parlamenty demokratických zemí chtěly opravdu přispět k mírovému vývoji planety, která by se obešla bez válek a výrazně byla na ní omezena chudoba a snížena sociální nespravedlnost, pak by prvním krokem na této cestě měl být pokus vzdělávat obyvatelstvo od školního věku velmi systematicky, kvalifikovaně a hlavně účinně v oboru obrany proti všem metodám úmyslné a účelové falzifikace skutečnosti, tedy zejména proti propagandě budující mýty ze zrnka skutečnosti a obrovského nánosu falzifikací.
Okamžitě se ale nabízí odpověď na otázku, proč si tak politické struktury dokonce i v demokratických zemích vyspělé Evropy nepočínají? Jednoduše proto, že imunita obyvatelstva vůči falzifikacím skutečnosti by politickým stranám velmi ztížila, ne-li zcela znemožnila jejich vlastní politickou práci. Neboť, království tomu, kdo by snad objevil předvolební program nějaké politické strany, který by neobsahoval propagandistická, populistická a demagogická falza skutečnosti a plně odrážel skutečné reálné záměry svých tvůrců? Národní soutěž o politický program psaný srdcem by zcela jistě zůstala bez vítěze.
A tak nezbývá, než šířit věrohodná fakta a logické výklady skutečnosti soukromě a vlastními silami. Asi tak, jak svého času rozvážel F. L. Věk vlastenecké knihy po českém venkově nebo jako se čeští vlastenci skládali na Národní divadlo. Inu, prospěšné projekty se po celé dějiny provádějí jaksi svépomocí a bez podpory shora.