Přečetli jsme: Spojené státy definitivně ztratily roly zprostředkovatele na Blízkém východě díky otázce Jeruzaléma. Komu takové role může připadnout? Turecku nebo Německu či EU?
Novinář Christian Buttkereit píše pro německou ARD Tagesschau o tom, že výzva islámských států, aby uznaly východní Jeruzalém jako hlavní město Palestiny, má malou váhu. Alespoň do té doby, než tam více zemí otevře své velvyslanectví. Ale jedno je jasné: USA svou roli zprostředkovatele na Blízkém Východě definitivně ztratily.
Z Istanbulu měl vzejít jasný signál. Nicméně předpoklady nebyly moc vhodné, skutečně jednotné byly islámské státy jen v odmítnutí Trumpova rozhodnutí uznat Jeruzalém z hlavní město Izraele. Jasné mínění je, že Jeruzalém, který je pro muslimy třetím nejposvátnějším místem, nepatří jen do rukou Izraele.
Jenže už u otázky, jak toto odmítnutí formulovat, jsou velké rozdíly mezi Ankarou, Teheránem a Rijádem. Zatímco Recep Tayyip Erdogan popsal Izrael jako teroristický stát, oficiální kritika za Teheránu zněla mírněji. A Saúdové byli ve velice obtížné pozici kvůli svému úzkému vztahu s USA.
Pohled na listinu účastníků relativizoval význam istanbulského usnesení. Jen 16 zemí z 57 poslalo do Turecka svého zástupce. Summit tím vypadal menší a méně významný.
Přesto se ovšem podařilo schválit prohlášení. Možná se v Istanbulu nedal do pohybu celý islámský svět, jak to uvedl předtím Erdogan. Ovšem zdálo se, že se zrovna Trumpovi podařilo k sobě přiblížit rozhádané představitele islámského světa.
Výzva světovému společenství, aby uznalo východní Jeruzalém jako hlavní město Palestiny, bude úspěšná tehdy, když bude následována činy – tedy když země otevřou ve východním Jeruzalému svá velvyslanectví.
USA ztratily svou roli zprostředkovatele na Blízkém východě. Možná kromě Saúdů nebude žádný z arabských států klást důraz na přítomnost jakéhokoliv amerického zprostředkovatele. To by snad mělo být jasné i Trumpovi. A otázka je: kdo tuto roli nyní zaujme?
Kdo zaujme zprostředkovatelskou roli USA?
Hodilo by se to na Turecko. Na jednu stranu se identifikuje se záměrem Palestinců a na druhou stranu je přes NATO úzce spojeno s USA. A relativně čerstvé přátelství s Ruskem by mohlo napomoci. I vůči Izraeli se normalizovaly vztahy. Oboustranný obchod vzkvétá. Ale jakkoliv by se v tom Erdogan rád viděl, tak role zprostředkovatele není jeho.
Ihned po Trumpově rozhodnutí vyjel Erdogan nejen proti Trumpovi, ale především proti Izraeli. Podle jeho slov teroristickém státu, který zabíjí děti. To ho diskvalifikuje jako zprostředkovatele, kterého by bylo možné brát vážně. A kromě toho, proč by se mu zrovna na mezinárodní úrovni mělo podařit to, co se mu nedaří ve vlastní zemi, kde je společnost hluboce rozpolcena?
Erdoganova pozice je pozice vůdce. A vzhledem k členství v NATO to zní jako schizofrenie. Ale v Turecku se lidí hodně se záležitostí Palestinců identifikují. Bít se na jejich straně přinese víc souhlasu, než jakýkoliv angažovaný pokus o zprostředkování. A Erdogan by tak podstupoval nebezpečí stejné jako Trump – z důvodů vnitřní politiky by si hrál se střelným prachem na Blízkém východě.
Takže kdo by měl převzít zprostředkovatelskou roli?
Abbas, palestinský prezident, již před měsíci dal do hry Německo. Nu, nemusí to být přímo samo Německo, které se momentálně stejně zaobírá samo sebou. Ale proč ne EU, ptá se na konci svého článku Buttkereit. Nechat Blízký východ jen Trumpům a Erdoganům by nebyl dobrý nápad.
Články zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.
Ilustrační obrázek: Autor – By Gugganij, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=3242667