Petr Žantovský píše o roli médií, politických ideologii a některých politiků ve veřejném diskutování ekologických témat současnosti.
„V noci ze čtvrtka na pátek 5. října ekologický aktivista otevřel bránu výběhu s vlky v Bavorsku. Nejspíš s úmyslem vlky vypustit do přírody, protože tak mu velí jeho zkratkovité myšlení. Co je za klecí, to chce ven, vypustit na svobodu.
Vlk je v Evropě přísně chráněný. V Německém zvířecím výběhu Národního parku Bavorský les poblíž Ludwigsthalu žila smečka šesti vlků. Vlci nebyli uvyklí na život v divočině. Byli pravidelně krmeni, proto se nedokáží vlastními silami postarat o obživu. Nebyli navyklí chovat se přirozeně. A důležitým faktorem je, že uvykli na člověka. Zvykli si na lidský pohyb poblíž svého výběhu.
Záchranná akce nedopadla dobře. O víkendu se snažili pracovníci zvířecího výběhu nalákat vlky zpět nastraženou potravou. Vytvořili rojnici, v které chtěli vlky chytit a zahnat je tak zpět do výběhu. Bez úspěchu. Číhali na ně celý víkend na posedech, v rukou uspávací pušky. Chtěli vlky zachránit tím, že je zase, dle zvrácených myšlenek dotyčného aktivisty, uvězní ve výběhu. Všechno bylo marné. Vlci se, navzdory vlčí přirozenosti, rozprchli každý jinou cestou. Přirozeností vlka je smečka. Vlci z výběhu smečku neutvořili, rozprchli se každý na jinou stranu.
Vlci, kteří celý život prožili ve výběhu a stali se závislými na potravě od člověka, jsou ve volné přírodě životu nebezpeční. Divoce žijící vlk se pudově člověku vyhýbá. Člověk mu páchne a cítí z něho nebezpečí. Proto utíká a skrývá se. Je to, i přes pověry, plaché zvíře, které je vzácné byť jen zahlédnout. Vlci z výběhu takoví nejsou. Drze si, jakmile na ně udeří hlad, přijdou k lidskému obydlí pro výslužku. Jsou divocí, jen některé své pudy nedokázali vyvinout natolik, aby jednali v sebezáchově. Člověk je pro ně přirozenou součástí života. Člověk je doposud krmil. A vlci budou mít hlad.
Došlo už k zastřelení prvního vlka. O dalších vlcích nejsou zprávy vyjma jedné – jeden z vlků s největší pravděpodobností zamířil k nám, do České republiky. Lze předpokládat, že jej požene hlad. A pokud se budete toulat se svou ratolestí po lese v Šumavě při hledání hřibů, je možné, že vašemu dítěti prostě skočí po krku. Bude mít hlad, nebude se bát lidí a dítě je pro něj dostatečně neohrabaný kus masa. Takže si vyzkouší i své lovecké schopnosti. Ovšem srnu neuloví, na to je příliš degenerovaný lidskou péčí z výběhu.
Je hloupé se domnívat, že se vlk stane ihned přirozeným, jakmile jej vypustíme do přírody. Ekologičtí aktivisté se to ovšem často domnívají. A proto došlo i k vypuštění vlků v Bavorsku. Domněnky a spasitelský komplex, kombinace, která dokázala vyvolat i druhou světovou válku. Ekologický aktivista, který vypustil vlky z výběhu, jim tak podepsal ortel smrti.
V hlavách ekologických aktivistů je pevně usídlena myšlenka, že svět přírody je potřeba nadsazovat nad člověka. Vlk je cennější než vaše dítě, zjednodušeně řečeno. A práva přírody jsou vyšší, než práva člověka. Bylo by zajímavé podobného aktivistu vypustit do podmínek pravěku – je to jeho přirozenost, nechť pojí něco kořínků a žížal. Jak dlouho myslíte, že by mu trvalo, než by přišel s prosíkem k nějakému RAW obchodu a chtěl bioekostravu vařenou jen do 42°C? Jeho přirozeností je přece žít v přírodě, nikoliv ve vyhřátém bytečku za 12 000,- měsíčně a navštěvování hipsterských sedánků u rajčatového džusu.“ (1)
Autorem úvodního příběhu je Štěpán Cháb, publicista známý především čtenářům serveru Britské listy. Uvádíme to záměrně, protože na této informaci můžeme demonstrovat jeden obecně rozšířený omyl. Když se diskutuje o ekologismu jakožto praktické, byť poněkud idealistické filosofii či ideologii, obvykle se druhým slovem dodává přívlastek „levicový“. Ano, je pravdou, že většina aktivistů z ekologických hnutí bývá řazena k levicovému politickému myšlení. Ale tady najednou – v médiu prokazatelně a programově se vymezujícím levicově, tedy v Britských listech – působí a publikuje zastánce názoru odporujícímu všem eko-mantrám.
Není to však žádný div: ekologismus, pokud jej chápeme jako odpovědnou občanskou starost o budoucí přežití lidstva, a tedy celého ekosystému, jehož je člověk součástí, by neměl mít ideologickou náplň. Instinkt sebezáchovy patří přece k základním a nezpochybnitelným fenoménům, patřícím do svobodného, a tedy odpovědného světa. A stejně jako svoboda nemá jednu barvu, není modrá ani oranžová, je bez přívlastků, také odpovědnost plynoucí z rozumu je bez přívlastků. Neboť rozum, o ten tu jde.
Na příkladu uvedeném v úvodu lze demonstrovat právě především ideologicky podloženou ztrátu rozumu. Podobně, jako v roce 2002 tehdejší komentátor MF Dnes Martin Komárek srdceryvně popisoval cestu lachtana Gastona, jehož vyplavila povodeň v Praze, z jeho bezpečí v ZOO Trója přes Vltavu do Labe směrem k moři, jako (cituji) „cestu za svobodou“. (2) Byla to samozřejmě nesmírná hloupost. Lachtana, odkojeného de facto inkubátorem ideálních, avšak uměle vytvořených životních podmínek, zahubila „příroda“ plná jedů obsažených v říční vodě. Zvíře se otrávilo a utonulo. To však nebránilo novináři, aby se nerozepsal o tom, jak jsou divoká zvířata lapená v klecích a zbavena svého práva na svobodu.
Ekologizující diskuse, vedená od nejnižších publicistických po nejvyšší politické vrstvy, trvá už řadu let. Nejčastěji se v ní skloňuje refrén „globálního oteplování“. Aniž bychom si zde chtěli přisvojovat právo odborně tento problém posoudit, z pohledu na mediální odezvu je zřejmé, že o problému mluví vedle odborníků – klimatologů, geologů atd. – zejména mnoho laiků, kteří dané téma užívají jako politikum. Asi nejsilněji s tím začal bývalý americký viceprezident Al Gore. Působil v té funkci obě funkční období Billa Clintona, tedy v letech 1993-2001. Mimochodem, není bez zajímavosti, že jeho původní profese byla žurnalistika. Jeho dráha je lemována celou řadou hodně sporných okamžiků. Například ve své knize Země na misce vah z roku 1992 brojil proti kartelu velkých nadnárodních naftařských společností; načež se ukázalo, že stejně jako jeho otec má úzké vazby a akciové podíly na Occidental Petroleum (Oxy), které mj. razí metodu ropných vrtů s nepříliš velkými ohledy na životní prostředí. (3)
Gore si však, nedbaje této příkladné kolize zájmů, zvolil ekologická témata za své hlavní trumfy ve své snaze usednout do čela první světové velmoci. Chystal se nastoupit po Billu Clintonovi. Avšak v roce 2000, kdy vrcholila prezidentská kampaň, vyšla najevo skutečnost, že jeho tři honosné rezidence v Aarlingtonu, Nashville a Carthagu spolykají na svůj provoz, včetně nákladů na energetickou zátěž, značné prostředky (přibližně stejné jako roční plat běžného Američana). Kromě toho byly Goreovy rezidence odhaleny jakožto vysoce aktivní producenti CO2.
Ani tento skandál však nebránil Goreovi, aby v ekologistické politice, neboť nešlo o ekologii, nýbrž ekologií se ohánějící politickou strategii, pokračoval za pomoci sobě nakloněných médií i několik dalších let. Natočil filmový pseudodokument, de facto propagandistickou agitku An Inconvenient Truth (2006, česky Nepříjemná pravda), která mu – v dobově příhodné atmosféře vynesla filmovou cenu Oscar za nejlepší dokument v roce 2007. Téhož roku dokonce obdržel Nobelovu cenu míru, společně s organizací Mezivládní panel pro změny klimatu (4), jehož důvěryhodnost zpochybňuje řada vědeckých autorit a organizací. Co se týče Gorea samotného, není v celé věci ničím jiným, než mediálně dobře viditelným propagandistickým hlasatelem. Je příznačné, že když ani na několikátý pokus a navzdory snahám všech mezitím dosažených podpůrných autorit se Gore nestal prezidentem USA, za jeho ekologistickými aktivitami se poněkud zavřela voda.
Al Gore není samozřejmě jediný politik, který se rétoricky zaobírá ekologickou problematikou. V našem kontextu je tím znám zejména emeritní prezident Václav Klaus. Napsal na to téma už tři knihy (5), v nichž se vesměs zabýval nikoli výslovně jmenovitě ekologickou a biologickou, nýbrž politickou stránkou environmentalistických diskusí. Často se opírá o literaturu stavící právě ekologickou problematiku ve veřejném diskursu do politických souvislostí. Typicky lze jmenovat Klausovu oblíbenou knihu Janet Biehlové Ekofašismus (6). V některých aspektech odkazuje dokonce i na beletrii, konkrétně knihu Michaela Crichtona Říše strachu (7), která je vcelku působivým popisem eko-byznysu, který politické kruhy pod pláštíkem obecného dobra spřádají.
Klaus je znám jako politik s velice kritickým postojem k podlé mého názoru nestandardním společenským strukturám, zejména tzv. neziskovým organizacím (NGO), jimiž se to samozřejmě v oblasti ekologického aktivismu jen hemží. Zde pak mají média dvojí roli: jednak brání samotný – jak Klaus říká – NGO-ismus jako způsob projevu zájmu jisté části z veřejných zdrojů financovaného segmentu občanské společnosti o správu věcí veřejných – a že to může mít konkrétní projevy, vidíme i v dnešní Francii. A jednak se média vybíjejí na tradiční nevoli vůči osobě Václava Klause. Míchají se tu tedy dva motivy, které by spolu neměly mít pranic společného a samotný cíl – objektivní nahlížení na eko-témata – vlastně poškozují, a to zásluhou či vinou médií.
Uvedl jsem těchto pár, skutečné odborné disciplíně – ekologii – na hony vzdálených, příkladů jako ukázku a důkaz toho, že i sebelepší myšlence se dá efektivně uškodit, je-li debata o ní podložena jinými než odbornými zájmy. Skutečně odborné diskuse na ekologická témata se v našich médiích značně nedostává, občas na sebe upozorní Václav Cílek nebo nějaký jiný popularizátor přírodních věd, ale sama ekologie většinou slouží jen jako předmět politického vyřizování účtů, tedy jako předmět zástupný. Příčinu lze vidět jednak v nedostatečné odborné erudici provázené nadměrnou ambiciózností novinářů nebo jiných veřejně se vyjadřujících osob, které se ve věci takzvaně angažují, a často, jak bylo řečeno, s neskrývaným politickým podtextem, jednak v naprosté ignoranci vůči podstatě problému, a tím je skutečná biologická budoucnost Země (s velkým Zet) a jejích obyvatel. Většina mediálních reflexí na ekologická témata nepřesahují rámec krátkodobých zájmů svých mluvčích. To je patrně také důvod, proč se nedaří pro tuto vážnou problematiku získat větší veřejnou podporu. Protože ti, kdo se ekologismem ohánějí, mu činí službu, které se tradičně říká medvědí.
Poznámky:
1) Dostupné na: https://www.krajskelisty.cz/images/textiky/stepan.jpg
2) Sám Komárek to později přiznal jako svou chybu – dostupné zde: file:///C:/Users/Petr%20Žantovský/AppData/Local/Microsoft/Windows/INetCache/IE/TWIVEG2P/bakalarska_butala_217965.pdf
3) Dostupné zde: http://www.corpwatch.org/article.php?id=468
4) IPCC, Intergovernmental Panel on Climate Change, vznikl r. 1988 k vyhodnocování rizik změny klimatu dvěma organizacemi OSN – Světovou meteorologickou organizací (WMO) a Programem OSN pro životní prostředí (UNEP). IPCC neprovádí žádný originální výzkum, nemonitoruje samotné klima a jiné přírodní fenomény, které s klimatem souvisí. Činnost IPCC spočívá v publikování speciálních zpráv pro implementaci Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu, což je mezinárodní dohoda, která uznává možnost nepříznivého dopadu klimatických změn. Za zmínku stojí, že prezident světové federace vědců, dr. Antonio Zichichi v roce 2007 podepsal otevřený dopis 100 vědců adresovaný generálnímu tajemníkovi OSN. V dopise se mimo jiné píše: „Souhrny IPCC pro politiky připravuje relativně malý tým a závěrečné verze schvalují zástupci vlád. Většina vědeckých autorů a recenzentů a desítky tisíc dalších odborníků se přípravy těchto dokumentů neúčastní. Nemohou tedy správně odrážet konsensus mezi odbornou veřejností.“ Dostupné např. zde: https://www.b.dk/verden/open-letter-secretary-general-united-nations
5) Klaus, V.: Modrá, nikoli zelená planeta Co je ohroženo, klima nebo svoboda? Praha: Dokořán 2007. ISBN: 978-80-7363-152-9, Klaus, V.: Modrá planeta v ohrožení., Praha: Dokořán 2009. ISBN: 978-80-7363-277-9, Klaus, V.: Zničí nás klima, nebo boj s klimatem? Praha: Grada 2017, ISBN: 978-80-271-0589-2
6) Biehl, Janet: Ekofašismus. Olomouc.: Votobia 1999. ISBN: 80-7198-355-1
7) State of Fear, 2004, česky Praha: Knižní klub 2006, ISBN: 80-242-1672-8