Pavel Janíčko píše o tom, že kauza poslance Z. Ondráčka je ve skutečnosti jedna z mnoha podružností.
Z internetových diskusí:
..ten policajt byl jen podružný problém…byl to protest proti dnešní vládě atd…to je zcela evidentní…na slovensku je to vražda novináře…v česku je to policajt…
Takovéto názory lze dnes najít velmi často v různých internetových diskusích v souvislosti a-s hysterií kolem zvolení Z. Ondráčka do čela jakési parlamentní komise. Myslím si to také. Myslím si ovšem navíc, že „podružnými“ v určitém smyslu jsou i některé další události. které se jeví na první pohled jako velmi významné. Podružnými jsou při celkovém pohledu hysterické výlevy po znovuzvolení M. Zemana prezidentem a proti „estébákovi“ Babišovi v čele vlády ČR, podružnou je i poněkud cynicky řečeno aféra kolem nedávné vraždy novináře a jeho partnerky na Slovensku, podružnými, ještě cyničtěji řečeno, jsou všechny ty války a genocidy podporované a vyvolávané z center současné světové moci. Podružnými jsou proto, že jsou jen menšími či většími projevy společného jmenovatele, a tím je úpadek a naprostá neperspektivnost současného dominantního světového sociálně ekonomického uspořádání, tedy kapitalistického systému ve své převážně parazitické podobě, v jaké se dnes v době expanze svých neproduktivních a spekulativních forem projevuje.
Je svým způsobem groteskní sledovat, že tato nespokojenost a neperspektivnost se možná nejvíce projevuje v podobách a výstupech, které jsou zdánlivě formulovány jako pochvala a dokonce adorace současnosti. Copak není projevem nejistoty a určitých obav propagátorů současného režimu u nás a kapitalismu obecně, když s naprostou pravidelností zásobují veřejnost pořady, filmy, komentáři, politologickými rozbory, historickými exkursemi, které mají ukazovat zrůdnost socialistické minulosti, přičemž stačí letmý pohled nezaujatého pamětníka, aby rozpoznal, jak daleko jsou tyto produkce daleko od reality, případně jak jsou z té reality vybírány pouze některé aspekty, které ji mají deformovat? Cožpak není projevem slabosti a panikářství snaha historii dokonce oficializovat v rámci výkladu různých ústavů (ÚSTR) anebo ji vykládat pomocí zákonných norem (viz zákon o protiprávnosti komunistického režimu v některých zemích bývalého východního bloku)? Stejně tak patří do této kategorie na druhé straně rétorika provozovaná a podepíraná celou kamarilou ekonomů a dalších učenců na téma bezprecedentního a v dějinách ČR nevídaného období blahobytu a hojnosti, které nemá obdoby snad na celém světě. Sice se do tohoto chóru občas vloudí určité nesrovnalosti v podobě různých údajů o sociálních malformacích, exekucích, rostoucího zadlužení ekonomiky jako celku a také jednotlivých domácností, o nezbytnosti potravinových sbírek pro chudé a bezdomovce apod., ale se přece spokojené většiny netýká.
Že by to bylo tak, že i propaganda současného režimu si uvědomuje, že jeho vratkost a základní slabina není v tom, že by většina lidí akutně hladověla a strádala. Problém této propagandy je v tom, že přes neustálou dehonestaci socialistické minulosti a adoraci kapitalistické současnosti nelze z myslí lidí jakýchkoliv generačních skupin úplně vymazat hlavní pochybnost, která je v tomto systému přítomna: pochybnost o jeho perspektivnosti a slučitelnosti s dlouhodobým a racionálním rozvojem (osobnosti, společnosti, státu, lidstva). Křečovité a hysterické antikomunistické, antizemanovské, antibabišovské kampaně u nás, ale ani celosvětový brainwashing vládnoucích elit tomu nepomůže. Nepomohou tomu ani další „majdany“, ani sankce proti všem vzpouzejícím se, ani všechny zákony upravující historii, ani bourání pomníků a nenávist až za hrob (viz dnešní Polsko a Ukrajina), ani „humanitární“ intervence. Tento systém budovaný na vzájemné nenávisti, nedůvěře a vzájemném konkurenčním vztahu (okrádání) nemá budoucnost. A v tomto kontextu je opravdu kauza Ondráček jen droboučký střípek do celkové mozaiky…