Ivo Šebestík se zamýšlí nad otázkou vztahu kvality a kvantity pro současnou demokracii a její krizi.
Jeden přírodní zákon, který filozoficky vyložil dialektický materialismus, praví, že při změně kvantity dochází ke změně kvality. Příklady dost možná stoprocentní účinnosti tohoto zákona lze po stovkách nacházet všude v přírodě.
Málo vody rovná se kaluž, více vody vytvoří rybník a strašlivě obrovské množství vody vede ke vzniku oceánu. Jak v kaluži, tak v oceánu je to pořád táž voda s týmž chemickým složením. V kaluži smíšená s bahnem a špínou, v oceánu se solí a dalšími prvky. Pořád ale jen obyčejná voda, nic víc a nic méně. Přesto šlápnout na chodníku do kaluže nebo vypadnout ze zaoceánské lodi doprostřed Atlantiku, není totéž. Rozdíl může být dramatický a smrtelný.
Kvantitativní příčiny kvalitativních změn se týkají i lidí a jejich společností. Po druhé světové válce se šířil Evropou vtip s hořkou příchutí, který se týkal Němců. Podle tohoto žertu byl jeden Němec dobrý chlap, dva Němci to byl už spolek a tři Němci válka. Kvantitativní změny s dopadem na kvalitu se týkají lidských životů málem na každém kroku. Jedna složenka v poštovní schránce rovná se pouhý pokles nálady, dvě složenky zkažený večer, tři složenky panika a čtyři složenky razantní změna programu i jídelníčku na celý příští týden. Tyto příklady jsou jistě více pro usmání, bohužel však přírodní zákon a filozofická kategorie vztahů mezi kvantitou a kvalitou zasahují i do mnohem vážnějších situací.
Je pozoruhodné, jak málo lidí si klade otázku, zda prudký kvantitativní nárůst kumulovaného bohatství a moci v rukou malé skupiny osob, rodin, klanů či mafií náhodou nevytváří úplně novou „kvalitu“ demokracie. Demokracie je totiž taková forma politického a společenského uspořádání, která vyžaduje jistou míru rovnosti všech zúčastněný, a tudíž funguje pouze do určitého stupně nerovnosti. Po překročení tohoto „prahu“ dochází automaticky, plynule a docela rychle k vytvoření alternativních středisek moci a demokracie přestává fungovat. Stává se karikaturou sebe sama, mýtem a iluzí. Přesně tato kvantitativní změna, kterou parlamentní demokracie připustily, je univerzální odpovědí na otázku, proč vlády a parlamenty už nejednají ve prospěch svých států, občanů a světového míru, ale často právě naopak.
To, že se najde množství dokonce docela obyčejných lidí [1], kteří nedisponují ani majetkem ani veřejnými funkcemi, ale přesto podporují právě tuto cestu demokracie do pekel a ještě navíc se ohánějí svobodou a právě onou ztýranou demokracií, není vůbec nic překvapivého. Když v únoru 1600 upalovali v Římě Giordana Bruna, psal tehdejší tisk úplně jako přes kopírák, že na Campo de Fiori shořel prokletý kacíř, zplozenec pekel. Blbost, jak si svého času nezávisle na sobě posteskli Havlíček-Borovský i Jan Werich, nezná hranic a vždy a všude si najde zástupy vyznavačů, jež bývají snadno a rychle obohaceny o přítoky těch, kdož za svou blbost čekají odměnu. Ostatně, chudým duchem je prý otevřeno i Království nebeské, tak proč by jim neměl být otevřen též veřejný prostor, často rovněž chudý duchem.
Kdyby si chtěla zvířátka v lese po vzoru lidském ustavit demokracii (nějaká to Orwelova Farma zvířat naruby), aniž by předtím odstranila potravní řetězec (food chain), jejich demokracie by byla také jen vtipem na demokracii. Šelmy trpí obdobnou žravostí jako kapitál a fakt, že by si zvířátka zvolila za předsedu vlády veverku, by na tomto jejich přirozeném biologickém sklonu nic nezměnil. Ostatně Bůh se musel při aktu stvoření výborně bavit, když za univerzální a nezměnitelný základ živé hmoty ustavil požírání jednoho tvora druhým. Kdo považuje Boha za milujícího, spravedlivého a laskavého, měl by se nad tímto detailem alespoň na chvíli zastavit v hlubokém rozjímání.
Podobně trapný výsledek, při které zůstává zachována základní překážka úspěšnosti celého procesu, potkává tedy i demokracii jedinou, demokracii lidí, když lidé odmítají pochopit, že gigantická míra nerovnosti a kumulace kapitálu a moci v rukou nepočetných skupin obyvatelstva se mají k demokracii asi jako hladový vlk k opuštěnému jehněti. Neslučují se, jsou to protiklady! Demokracie s podmínkou alespoň relativní rovnosti obyvatel (conditio sine qua non)[2] a závratná moc kapitálu vytvářejí mesalianci, v níž je v nerovném postavení kulhavého a koktavého Claudia vůči údajně krásné a nadmíru čiperné Messalině demokracie.
Claudius, ač nerad, nechal Messalinu popravit. Kdyby se demokratickým státům a jejich občanům podařilo podobným způsobem vyřešit svou mesalianci s gigantickým kapitálem, stal by se svět šťastnějším místem pro život dost možná úplně všech jeho obyvatel. Až budou zase některá politická strana či hnutí kandidovat ve volbách do parlamentu a s ambicí na sestavení vlády tvrdit, že mají na srdci blaho svých občanů, bylo by asi rozumné zapátrat v jejich programu, zda mají v úmyslu aspoň malinko překážet nadnárodním korporacím v jejich destrukci planety a našeho bezpečí a míru.
Protože především toto by byl skutečně smysluplný politický program. Pokud nikoliv, pak vedoucí činitelé těchto stran a hnutí udělají lépe, ujmou-li se volného popásání ovcí na beskydských stráních, výroby chutného jemně prouzeného ovčího sýra a stáčení lahodné žinčice, již pak mohou v krásně ručně vyřezávaných hrníčcích prodávat pocestným jistě poctivěji než své recyklované volební programy.
Vysvětlivky:
[1] Kategorii „obyčejného člověka“ s těmi nejlepšími úmysly a v duchu své vrozené laskavosti charakterizoval Karel Čapek v několika svých textech, ať už přímo či nepřímo, jako člověka, který nemůže opřít svůj vliv a postavení ve společnosti, o funkce či o majetek.
[2] Podmínka, bez které není možno.. (latina)