„Vzhledem k charakteristickým znakům unijního práva, jako jsou autonomie vůči právu členských států, jakož i mezinárodnímu právu, jeho přednost před právem členských států a přímý účinek celé řady jeho ustanovení použitelných ve vztahu k státním příslušníkům Unie jakož i ve vztahu k samotným členským státům, je toto právo součástí práva platného v každém členském státě, jakož i práva vyplývajícího z mezinárodní dohody uzavřené mezi těmito státy. Z toho důvodu může dotčený rozhodčí soud na základě obou těchto důvodů vykládat, nebo dokonce uplatňovat unijní právo, zejména ustanovení týkající se svobody usazování a volného pohybu kapitálu.
Soudní dvůr dále uvádí, že pravomoc dotčeného rozhodčího soudu se odchyluje od pravomoci slovenských a nizozemských soudů, a není tedy součástí příslušných soudních systémů na Slovensku a v Nizozemsku. Z toho vyplývá, že tento rozhodčí soud nelze považovat za soud „členského státu“ ve smyslu článku 267 SFEU, který upravuje řízení o předběžné otázce, a není proto oprávněn požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o předběžné otázce.
Pokud jde o otázku, zda nález vydaný rozhodčím soudem podléhá přezkumu soudem členského státu, který může Soudnímu dvoru předložit otázky týkající se unijního práva, jež se týkají sporu projednávaného rozhodčím soudem, Soudní dvůr konstatuje, že podle BIT je rozhodnutí rozhodčího soudu konečné. Kromě toho rozhodčí soud stanoví svá procesní pravidla, a zejména si zvolí své sídlo, a v důsledku toho právo použitelné na postup upravující soudní přezkum platnosti nálezu, který vydal.
V souvislosti s tímto posledně uvedeným důvodem Soudní dvůr uvádí, že takovýto soudní přezkum může příslušný vnitrostátní soud provést jen v rozsahu, v němž mu to dovoluje vnitrostátní právo, což je podmínka, která v projednávaném případě není zcela splněna, protože německé právo v této oblasti stanoví jen omezený přezkum. V této souvislosti Soudní dvůr zdůrazňuje, že přezkum rozhodčích nálezů soudy členských států sice může mít za určitých podmínek legitimně omezenou povahu v rámci obchodní arbitráže5, toto pravidlo ale nelze přenést na rozhodčí řízení, o které se jedná v projednávané věci. Zatímco obchodní arbitráž má původ ve svobodné vůli smluvních stran, rozhodčí řízení má původ v dohodě, na základě níž členské státy souhlasily s vynětím sporů, které by se mohly týkat uplatňování nebo výkladu unijního práva, z pravomocí svých vlastních soudů, a tedy ze systému soudních opravných prostředků, které jim v oblastech pokrytých unijním právem ukládá stanovit Smlouva o EU6.
Z těchto důvodů má Soudní dvůr za to, že uzavřením BIT Slovensko a Nizozemsko založily mechanismus řešení sporů, který není schopný zaručit, že uvedené spory bude projednávat soud, který patří do soudního systému Unie, protože jen takový soud může zaručit plnou efektivitu unijního práva.
Za těchto podmínek dospěl Soudní dvůr k závěru, že rozhodčí doložka obsažená v BIT ohrožuje autonomii unijního práva, a je s ním proto neslučitelná.“